Jsme koláže. Jsme navrstvení obrazů. A ty obrazy nějak prosvítají. Co by byla freska či ikona, jakýkoli obraz, bez světla?
Před lety jsem si sáhla na dno. Zdály se mi symbolické sny o duši. Buď měla podobu vody nebo příbytku.
Lidská duše je zajímavá materie:-)
Proč ráda tvořím koláže? Protože se vnitřně poskládám. Je to způsob kontemplace, ponoření, soustředění, hledání. Běžná i nepodařená fotografie se promění v zásadní, důležitou, symbolickou... prolnutím s jinou. Velmi důležitou roli má světlohra a stínohra.
Vybírám vhodné motivy v tichu. Někdy se zadaří vybrat hned a dobře, někdy s odstupem času vidím, že mi ten obraz neladí.
Jsme koláží výchovy, osobnosti, interakce, sebereflexe... Stále se prolínáme s jinými lidmi a jejich světlem.
Naše vnitřní naladění prosvítá a působí na okolí, i když si to nechceme přiznat, i když se skrýváme pod obraz s jinou tváří.
Věrohodností riskujeme osamocenost, ale jsme čistší, jasnější.
Proměňují nás slova, myšlenky a směr. A právě to je naše vyzařování. Eros.
Eros je i stupeň lásky. Ten nejvyšší se nazývá agapé. Přeložila bych to jako celistvé sdílení. Duše i těla. Vlastně, co jiného mohu dát, když ne sebe?
Život, tělo, jídlo...blog... :-)... cokoli je krásnější, když to věnujeme druhým, když život znásobíme jako služebník v evangeliích svoji hřivnu. Když přispějeme k radosti a chuti žít. Tím sami získáváme to, co rozdáme... to jsou krásné paradoxy života.
Kdo v ně věří?
Svým způsobem blázni... :-)
Je světlo?
Je život?
Pochopitelně ano.
Je Bůh?
Hm.... neučiníš si obrazu, tedy ani představy. Nelze ho definovat, vysvětlit, uchopit, pochopit.
Boha poznáváme láskou, píše svatý Jan, miláček Páně. Láska se nepopisuje, ale žije...
Kdo ji žije, věnuje svůj život bez představ, prostě dýchá, je svobodný... a pak i nějak září.
Mějte se krásně!
