Lidé milí, opět vám předkládám své filosofování skrze fotografie. Slova a obrazy spolu souvisí. Mohou vytvářet symboly. Zvláště zimní zlehka poprášená krajina mi připomíná boží dlaň, kde čáry osudy, lásky a života vyrýváme my, lidé. A o tom je dnešní článek.
Zmrzlé sedmikrásky, květy zakleté do ledu, do mrazu... jsou smutné nebo nadějeplné? Tyto vyrůstají na hrobech v Polné kolem kostela svaté Kateřiny.
Můžeme si vybrat způsob, jak je vidět. Já mám raději, když rostou v létě na zahradě nebo ve spárách starých schodů, či mezi kameny.
Jsou tak obyčejné, ale co by bez nich byla tráva? I když každý je na zahradě mít nechce.
Ale tyto jsou pro mě drobným poselstvím, že když už nic, mohou na mě rozkvést... a taky připomínají, že mi bude jednou mými pozůstalými spočítáno, jak moc jsem je měla nebo neměla ráda.
Měsíc je sedmikráska na zmrzlém nebi. Mráz, absence tepla, je čistý průzračností. Oheň je symbol božství, tedy života, ale zároveň i pekla. Mráz nebo lépe led symbolizuje špatné vztahy, ale zároveň je symbolem duchovní čistoty.
Paradoxy jsou pro mě důkazem, že jsem na dobré cestě.
Nevím, proto jdu dál.
Kam zapadne náš život po smrti? Možná jen za horizont živých. Avšak člověk má místo hlavně v srdci druhého.
Cesta půlí pole. Jít dobře je balancovat mezi extrémy, a tak je cesta naše celistvost. Zlatá střední cesta nás někdy stojí dost úsilí mezi ovládáním se a projevováním naší přirozenosti.
Náš syn touží stát se strojvedoucím. A dělá pro to mnoho. Idea a realita jsou také dvě pole a ta správná cesta je hledání mezí a neomezených možností.
Tato trať je už nefunkční. Je to, myslím, škoda. Někdy nás vykolejí rozhodnutí druhých. Musíme přehodit vyhýbku... ale jedeme dál. Plnou parou vpřed!
Extrémní podmínky mají v sobě potenciál nečekaných cest. Když máme odvahu, můžeme být u cíle rychleji.
Že to klouže?
Výborně!
Alespoň vypadáme trochu komicky.
:)
Vše zlé je pro něco dobré.
Šťastnou cestu, lidé milí...
