Pár fotek z městyse Lomnice. Normálně bych napsala Lomnice u Tišnova, ale vím, že pan starosta trvá na jen Lomnici. Lomnice je samostatná obec, tak jaképak "u Tišnova"...
Jeden známý pocházel z Deblína. Jeho nadřízený nám ho představil:
"Vítám u nás Jaroslava, pochází z Deblína u Tišnova."
Jaroslav opáčil: " Deblín není u Tišnova, ale Tišnov je u Deblína... Pod Deblínem..!"
Takový humor miluji.
(Tento blog píšu pro zklidnění myšlenek..)
Vždy budeme u někoho, něčeho, jde jen o úhel pohledu.
V kostele se při mši říkává: "Vzhůru srdce!"
A odpověď zní: "Máme je u Pána." Tj. u Boha.
Ale ono je to i naopak, možná hlavně naopak. Život, Bůh, má své srdce u nás. Kdybychom nebyli zde na světě chtění, kdyby naše existence neměla smysl, nebyli bychom. Nic stvořeného není marné.
Mít srdce u Boha je žít svůj život jako dar. Vidět, vnímat, cítit život... srdce všeho.
A v mém životě?
Kde, u koho je mé srdce? Někdy utíkám. I před srdcem, když mi radí a napovídá, že láska v meziprostoru, ten dech, život, je jen jedna a přitom pro všechny. Je snazší mít ráda ty, co méně znám.
Přijmout ty, s kterými žiji, přijmout svůj domov, milovat více než si stěžovat a než být tzv. zvyklá... to pro mě není snadné.
Ale jiná cesta domů prostě nevede, jen ta, kde jsem.
Domov má mnoho tváří. Dům dělá domovem srdce. Vzhůru srdce! Máme je doma...
Židovské čtvrtě mají svůj půvab. Ale jsou to vlastně násilně opuštěné domovy...
Fasáda... čím více je otlučená, tím lépe je vidět, z čeho je dům postaven... analogie v lidském životě je jasná...
Líbí se mi otevřené okno a jeho stín.
Mimo rámec viditelného leží společný bod.
U následující fotografie se mi vybavilo Bylo nás pět. Kosočtverec, co nakreslili panu Fajstovi na fasádu a co říkal Čeněk Jirsák: "Pan farář bude čubrnět. Právě jsem sesmilnil."
Mít humor v nelidských podmínkách je kousek doma uvnitř člověka, aby se nezlomil.
Jedna z nejkrásnějších cest je úsměv a radost. I v samotě je vždy možné usmát se...
Protože by tento blog měl být i kulturním zážitkem, vřele vám doporučuji video z festivalu KoresponDance, z pátku, kdy vystupoval DPS Žďáráček. Mimořádně povedené provedení mariánských písní ze 14. st. z kláštera Montserrat by se s nadsázkou také dalo nazvat cestou domů, protože Marie je symbol cesty poctivě vyšlapané v radosti i v bolesti.
Tak zase nashledanou!
