Znáte film Čokoláda? Vianne Rocher, žena vyzařující ženskost v podání Juliette Binoche je statečná svobodná matka, která v městečku s katolickým obyvatelstvem a hlavně starostou, zakládá v době přísného postu čokoládovnu.
Samozřejmě dojde ke konfliktu mezí ní a asketickým starostou. Vianne pak vzteky nakopne v červených lodičkách sochu starostova předka...
Pochopila jsem smysl té scény až teď. To kamenné je mrtvé a neustále nás to ovládá. Lodičky červené barvy tady vyjadřují vztah k životu.
Rudé boty, podle C. P. Esteés vyjadřují nespoutanou ženskost.
***
Přestože nejsem lodičkový tip, snila jsem o nich. Dlouho, přesto jsem věřila důvodům, proč se to nehodí, abych v tak výrazných botách kráčela po dlažebních kostkách.
Dnes už je mám, čekal na mě v bílém regálu poslední pár lodiček, jako by mně je šili na míru... Jasně malinově červené, semišové.
O číslo menší než běžně nosím, protože kůže bot povolí a pak budou na nožce pěkně držet. Takže ještě trochu trpím. Sedím u notebooku v domácím oblečení a ... v lodičkách. Můj pohled často sjede dolů a potěšen tím co vidí, rozoostří se a já se ocitám ve stavu snění...
Kráčím v šatech a těchto botách po chodníku a jsem zdravá a zdravě sebevědomá žena středního věku. Samostatná. A milující život...
Člověk sní o tom, co mu chybí. O životě se nesní, život se žije... Hm.
Lodičky mám. A sebevědomí...? Rozhodně už více než dřív, protože teď si už své sny, byť jsou zdánlivě podružné, pomaličku plním. Bez zbytečných obav, co na to řeknou druzí. Když jsem si boty snů konečně nedávno vybrala a krabici s nimi otevřela ještě před obuví na chodníku a nazula si je, zažívala jsem tetelivý pocit slasti a uspokojení. Proč vlastně?
Lodičky v barvě červené jsou v mých představách takovou tečkou, bodem, na kterém stojí ženskost. Ta ženskost, která je mi blízká. Jako když někomu chutnají chilli papričky. Nebo se rád kochá pohledem na vlčí máky v lánech obilí. Červená oživuje, dodává sílu, rozhodnost, sebedůvěru... když jí je tak akorát. Je barvou hříchu i lásky. To ale k sobě patří.
Už to vím.
