Babí den

Podzim nastal velice rychle. Vlastně ze dne na den. Prvního září jako na předpis. Chladný vítr nekompromisně sfoukal z povrchů hřejivý zlatý pel slunce a místo něj se všeho dotkl studený dech. Dny, kdy jsem sbírala energii slunce, nahřívala se, tála a uvolňovala příjemným teplem, jako by se mi jen kdysi zdály. Jako by nikdy nebyly. 

"Mami, jak to, že je už taková zima?"

Nevím, také mě ten rázný přechod překvapil.

Prší. Jen se leje. Odkudsi z hlubin se ve mně vylévá únava. Tělo rezignuje na pohyb a jasně mi sděluje, že potřebuje vypnout a že ho nemám do ničeho nutit. Chci spát. Nejenom že chci, také už konečně mohu. Přece jen se mi o slunci pouze nezdálo, ale opravdu uvolnilo napětí pod očními víčky, v obličeji, v hlavě.

Stěhujeme dceru na koleje. Začíná nový život pro nás všechny. 

Každý se mě ptá, jak to zvládnu, když mně dcera tolik pomáhala. I mě občas přepadly obavy...

Ale vím, že změna je nutná a dobrá.

Že nás zase život něco nového naučí, někam se díky životním událostem posuneme...

Těším se. Vím, že zvládnu mnohem více, než si myslím. Stačí naslouchat duši i tělu, prostoru ve mně i kolem mě. Hlavně být v klidu. Neodporovat tomu, co se mi děje. To, že komentuji své životní peripetie jako těžký a téměř nešťastný život, že nenechávám stíny plynout dál, ale držím je jako v pasti, vede ke ztrátě energie a setrvalému napětí. Jsem ráda, že už to více chápu.

 Životní situace není to samé co život. To je velká pravda. Životní události mohou být těžké a náročné, ale život, ten nejhlubší život v nás je světlo.

Podzim se smiloval, umyl nebi okna od mokrých mračných šmouh a na zem se sneslo babí léto zahalené do mlhového šátku s prosvítajícím blankytem, který se pomalu rozpouštěl a ztrácel v jasu slunce. 

Žloutne listí, schne tráva a všude leží rozházené krajky pavučinek.

Je krásný den babího léta.