Alej ke Svaté Anně

Pohled u Havlíčkova Brodu je pro naši rodinu milým místem, neboť kousek nad ním je půvabné, tak trochu smutné a  přitom milé místo s léčivým pramenem a poutní kaplí uprostřed zastavení. Svatá Anna.

Aleje jsou vlastně poutě stromů. Do výšky, lechtají nebesa na chodidlech, i vedou člověka za horizont.

Chrání před žárem. Na přelomu jara a léta voní medem. Lipový čaj s medem z květů lip je proti nachlazení. Člověka zábne z lidské zloby, ze slov, která chtějí ublížit, ranit. A stromy poskytují jakýsi pocit bezpečí, oporu. Co vše by mohly stromy vyprávět? Ony nějak mluví, vypovídají, protože nějak vyzařují.

Jako i člověk stojící na místě nějak vnitřně přesahuje prostor. Každý jsme poutníkem, jdeme v potu pouští. Ale každý se potí pro něco jiného.

Lipová alej  ke Svaté Anně ve mně vyvolává představy procesí. S jakými myšlenkami tudy poutníci procházeli? A s jakými se vraceli? Kolikrát se vydává člověk na cestu, než se smíří, než dojde pokoje? Co je vlastně větší zázrak? Nadpřirozený úkaz nebo proměna lidského jití v osvobozující Exodus?

Lidé, věřící, měli a mají rádi svatou Annu, maminku Marie, Ježíšovu babičku. S manželem Jáchymem nemohli dlouho mít dítě, což se tehdy vykládalo jako nemilost, absence požehnání od Boha. Lidé se na ně dívali skrz prsty. Jejich doufání, naděje, víra se cizelovaly skrze zklamání, slzy, pochybnosti. A to je pravá pouť. Jako strom roste do výšky a zpevňuje své kořeny, je během let korunován na krásného, ušlechtilého, silného... jedince.

Tak i člověk svým nelehkým životem, tím, že je nepochopen, nevyslyšen, odmítnutý, zesměšňovaný a ponižovaný, když se něčeho vzdá ve prospěch druhých, když si zachová svou čest a nevolí vždy tu nejlehčí cestu, přestože ví, co je bolest, nedostatek, ten, který chce polechtat nebesa... :-), tak takový člověk svojí vnitřní silou, svojí nadějí, tím, že se vzdá pomsty a odvety směřuje k očistě, odpuštění, proměnění, k zázraku člověčenství.

Zpáteční cesta, je cesta k sobě, do sebe, je delší a skutečnější poutí, protože realita je jiná, než v jakou člověk doufal... Ale to je dobře. Protože musíme jít dál. Ještě jsme ze sebe nevydali to nej.