Clemens Kuby, dokumentarista, který se uzdravil z ochrnutí po zlomeném obratli, říká: Každý člověk si má plnit svůj sen, každý potřebuje nějakou vizi. Když ji nemůže naplnit, onemocní.
Za devatero horami a devatero řekami, v hlubokých lesích, tam, kde za řekou Svratkou končí Morava a začínají Čechy a kde dávají lišky dobrou noc, u louky, kde večer tančí rusalky se závoji mlh, stojí u víc jak stoletého kamenného křížku staré stavení - naše chalupa.
Je to místo mysteriózní. Od 16. století až do první světové války se tu vyrábělo sklo. A od 70. let až do teď se tu tříbí má duše. Je mi tu dobře. Moc.
Proč?
Třeba kvůli prastaré jabloni. Kvůli kamenům na cestě. Kvůli pokrouceným ptačím jeřabinám. Pro letní bouřky, které přijdou i ze dvou stran a nad hutí se srazí.
Kvůli opravdovosti.
Večer je tma tmoucí. Když je tlaková níže, těžké akvarelové mraky visí tak nízko, že splývají s úzkou silničkou a s hustými trsy bylin - divokého kmínu, anděliky, třezalky, jitrocele... vlhko se třpytí v houštinách maliníků a nad hlavou tiše plachtí káně. A když je slunečno, zpívají skřivánci. Na podzim jich nad polem přelétá houf od lesa k lesu.
...
Chtěla bych, chci se tam přestěhovat. Když jsem to psala kamarádce, zeptala se mě, kde to je... ?Odepsala jsem popravdě, že z místa bydliště 20 km směrem k pralesu na Žákové hoře.
Možná jsem cvok. Ale je to má vize, kterou jsem si nevymyslela. Prostě ke mně prosakuje zevnitř. Není se čemu divit, cítím se tam jako doma. A příroda dělá člověku dobře.
Možná potřebuji návrat zpět. Do pralesa... návrat k arché... někam, kde budu přirozená.
Už i moje mamka se "zbláznila". Prodala byt a stěhuje se na chalupu. Celé roky o tom mluvila, uvažovala, váhala. A teď si svůj sen, navzdory rozumovým argumentům okolí, plní.
Naše duše se projevuje nezávisle na úsudku rozumu. I když si rozum ťuká na čelo, duše si ho nemá všímat.
Když jde člověk za hlasem své duše, život mu vychází různými událostmi vstříc.
Tak uvidíme...
Přeji vám klidný víkend.
