Dva dny v Saudské Arábii

Donedávna nebylo snadné se do Saudské Arábie dostat, protože vízová procedura byla složitá a vízum se dávalo jen na pozvání. Dnes je vše jinak a otevírá se prostor poznat zemi, která je dost jiná.

WizzAir expanduje na Arabský poloostrov. Začalo to s Abú Zabí a dnes se dají krom toho koupit letenky z Vídně do Dammamu, Jeddahu, Rijádu a čerstvě i do Kuwaitu. My jsme se vypravili do Dammamu vidět finále Rally Dakar, o čemž byl předchozí blog. Jen o tom to ale nebylo.

O Saudské Arábii se říká leccos. Někdy v dobrém, někdy méně. Někde na půli cesty je tvrzení, že je tu přezaměstnanost ve státním sektoru. První dojem to rozhodně podporuje. Na letišti v Dammamu je asi tak 8 různých koridorů na pasovou kontrolu. To máte pro domácí, pro cizince bez víza, pro cizince s vízem, co vstupují poprvé, pro cizince s vízem s opakovaným vstupem, pro diplomatické pasy atd. V našem hloučku jde jen hrstka pasažérů z letadla, protože od letadla k terminálu nás vezl autobus a mnoho z těch, co s námi jeli, zamířili do tranzitní zóny. Možná mířili dál do Indie, na Filipíny nebo do Pákistánu. Přece jen je to velké letiště.

Přesto na rozřazení jsou potřeba hned dva kolící v hábitech. Pasová kontrola trvá asi tak 3 minuty. Jeden papír, druhý papír, otisky všech prstů a razítko jebnuté přes jiné a přes něj nějaký klikyhák, o kterém se později dozvím, že je datum (nemám rád, když se říká, že nám Arabové dali číslice, jednak byste to na první dobrou neřekli, druhak je měli od Indů). Borec na kontrole u toho kouká na fotbal na mobilu pod lavicí. Ten pravý adrenalin nastane až u posledního z nás. Borec z kontroly se škaredě dívá, dá sice razítko, ale zvedne se a řekne: pojď se mnou. Před budkou podá pas a řekne něco ve stylu, že tam je eskalátor. Pak zmizí do boudy, asi aby tam měl klid na fotbal.

Následuje rentgen a první setkání s dámou, ze které jsou vidět jen oči. Ukáže, kam dát batoh. Začnu vyprazdňovat kapsy, když poví, že to není třeba. Poprvé se setkávám s tím, že místní raději něco odkejvou, než aby se o tom bavili.

Přes Booking jsme si domluvili odvoz z letiště rovnou na ubytování. Booking chtěl za čtyřiceti kilometrový odvoz taxíkem víc než 1000 CZK. Ale tak proč ne. Jsme tři, v cizí zemi poprvé a venku je tma jak v pytli. Později se při cestě zpět ukáže, že autobus na letiště jede za 3,50 SAR na osobu, což je asi tak 21 CZK. Takto nás ale čeká chlápek s cedulkou, který se později představí jako Ahmed Ilias z Indie. Žije v Saúdské Arábii už 25 let a má Toyotu Sequoia, vozidlo tak velké, že ho v Evropě prakticky nepotkáte. Auto, co má defaultně osmiválec a protože má asi tak 2,5 tuny, žere i trávu kolem silnice. Teda žralo by, kdyby tu nějaká rostla. Trochu překvápkem je, že Ahmed neví, kam má jet. Naštěstí máme v mobilu offline mapy.

V Saudské Arábii je turismus nový fenomén. Proto je tu ubytování buď levné, nebo drahé, nic moc mezi tím. Volíme Holiday Furnished Units, které ze všech levných má to nejmíň tragické hodnocení. Velkou výhodou je, že je hned vedle autobusáku v samém centru. To se nám  bude ještě hodit. Jinak je to ale docela solidní špeluňka. Je tu kuchyňka na pokoji, ale žádné nádobí. Pokoj je na pohled čistý, ale někdo rozstříkal lacinou voňku v množství takovém, že z toho bolí hlava. Dá se sice větrat, ale vedle je restaurace a brzy zjistíme, že saudská kuchyně jsou hlavně tuky a sacharidy, což je dle odéru z ventliačky dosti znát. Dlužno ale dodat, že personál je fajn a recepce jede non-stop.

Ve venkovním výběhu je dojem z Dammamu takový, řekněme, ambivalentní. Saudi jsou bohatým národem. Všichni jezdí autem, obvykle alespoň se šestiválcem, nákupní centra jsou nablýskaná, se spoustou luxusních obchodů, vše je pompézní a obrovské a proto ani nepřekvapí, když v nákupním centru je lunapark o velikosti Matějské jen tak vedle obchodů s bižu. Inženýrsky i urbanisticky je to úchvatná podívaná. Nadto lidé jsou vstřícní a umí anglicky.

A pak tu další rovina. Co chvíli vidíte, jak někdo jen tak odhodí vajgl nebo petku z jedoucího auta. Jako chodec jste tu vyloženě kuriozita - protože jsou páteřní silnice běžně desetiproudé, může být výzva se přes ně dostat. Ukazuje se, že dobrou příležitostí jsou semafory, které jsou ale jen pro auta, takže jako chodec musíte vytipovat ten správný moment, kdy přejít křižovatku, nebo naopak přecházet co nejdál od semaforů. Občas se vynoří nadchod, ale opravdu jen občas. 

A v neposlední řadě je tu sociální rovina. Ženy potkáváte běžně jako chodící oči v hábitech a když vidíte něco navíc (třeba celou tvář) obvykle nevypadá zrovna arabsky ale spíš pákistánsky. Nadto segregace je i na úrovni dělení front ve fastfoodech (tady frčí Albaik) nebo rozdělení restaurace na část mužskou, ženskou a rodinnou. Prý se jejich postavení dlouhodobě lepší. Nechci moc přemýšlet nad tím, oproti čemu.

Nabízí se otázka: Stojí to vůbec za to? Stojí za to sem jet? Pokud se omezíme na Dammam, na první dobrou jsou jen 3 dobré důvody se specificky sem vydat: Rally Dakar 2023, přestup (protože za pár eur jste na dostřel zajímavých destinací) a blízkost Bahrajnu, který je trochu jiným světem, a o něm příště.

Na druhou stranu asi není úplně fair zlomit nad Dammamem hůl jen proto, že tu není žádná historická ani přírodní památka, mrakodrap nebo pěkná pláž. Možná je to to správné místo, kde Saudskou Arábii poprvé poznat, kde zkusit, jak tu jedí v sedě na zemi, kde zjistit, že existuje jedna barbeque omáčka, co se dá použít na krevety, mušle, mečouna, kuřecí i jehněčí, nebo kde si můžete dát brisket vychucený skoro jako v Netts’ BBQ v Brně na Kollárové.

Nadto tu můžete procházet nočními ulicemi beze strachu, protože přece jen je to jedna z nejbezpečnějších zemí na světě, s pocitem, že je to možná o něco autentičtější, než mezi mrakodrapy v Rijádu, a lidé jsou tu ochotni se s vámi jen tak dát do řeči.

Vedle toho hodnotit Saudskou Arábii na základě Dammamu by bylo vyloženě nefair. Podívejte se na Al-'Ula, Al Naslaa nebo Abha. To je zase trochu jinej svět.

Na to ale tato cesta nestačí. My míříme na skok do Bahrajnu. O něm příště.