Chile - 6. díl: Na cestě do Bolívie

Je 7. listopadu ráno. Na druhý den máme vyrazit přes kopce do Bolívie. Než ale překročíme hranice, bude to ještě dobrodružství.

Jeden celý den nám má vzít jen to, že vrátíme auto do Antofagasty a přesuneme se zpět do San Pedra. Proč tak složitě? Zatímco v Kolumbii chtěli původně za přesun auta 700 kilometrů do Bogoty 30 dolarů a nakonec si nevzali nic, First Car Rental na letišti v Antofagastě to vzal od podlahy a za návrat z Calamy, zhruba 100 kilometrů od San Pedra a 200 kilometrů od Antofagasty, chtěli 500 dolarů.

A tak uháníme do Antofagasty, abychom zavčas chytli autobus zpět do San Pedra. Píšu do půjčovny čas dojezdu, abych tam někoho zastihl, oni, že není problém. Máme totiž prasklinu na čelním okně od kamínku, kterým jsme to dostali při cestě ke gejzírům, a to je něco, co chci raději řešit přímo, než zpětně po mailu. Po poledni jsme v Antofagastě, necháváme tu Honzu, který se odpojuje, a jdeme vrátit auto. V půjčovně samozřejmě nikdo není. Že to smrdí problémem?

Tady bude odbočka. Zhruba za 2 týdny mi za ťupku v čelním okně strhnou 8000 czk z kreditky. Bez řečí. Bez dokladu. Bez ohledu na to, že mám plné krytí. Po návratu kontraktuju Komerční banku. Dodám všechny dokumenty a rozjede se reklamace s tím, že vyjádření od banky dostanu do 35 dnů, tj. do Vánoc. To před Vánoci opravdu dostanu. Vyjádření zní: Přeposlali jsme to do MasterCard. To v tu chvíli považuju za výsměch. Pak uplyne první lhůta, MasterCard zamítne, ale bez důkazů. To se z banky dozvím až po urgenci. Uplyne další lhůta, opět po ní urguju a nakonec se mi podaří dostat peníze zpět. Celkem to vzalo 3 měsíce. Když se ptám banky na dokumentaci k případu, odpověď je, že žádná není, jen maily. Tak to jen tak, až vám někdo bude říkat, že na kreditce jsou peníze banky, proto to půjde hladčeji. Konec odbočky.

Auto vrácené, teď Uberem na nádraží a autobusem do Calamy. Autobus do Calamy vyjde zhruba na 8 dolarů, což je docela dobré na vzdálenost 200 kilometrů. Teď se ještě dostat do San Pedra a sehnat bolivijské peníze. Sehnat boliviano totiž není v San Pedru až tak snadné, o čemž jsme se přesvědčili den předem. Asi je to tím, že ty národy se z historických důvodů nemají moc rády. My jsme navíc jednu věc fakt podcenili. Nemáme v Chile SIMku a tedy ani internet.

Kolem nádraží okouní spousta borců, co by nás do San Pedra dovezli, třeba tak za 150 dolarů, což je ale příliš i na nás. Teď jak z toho ven? Jdu k přepážce bolivijského dopravce se nachytřit. Nepomůže se spojem do San Pedra, ani výměnou peněz. Tak na něj udělám smutný pohled a povídám: A nasdílíte mi aspoň internet?

A tak jsme se přes Uber seznámili s taxikářem Ramonem. Byl to trochu nervózní rapl, ale jinak fajn borec. Zavezl nás, navzdory téměř nepřekonatelné jazykové bariéře, ke směnárně a pak 100 kilometrů do San Pedra a to celé za nějakých 60 dolarů. Byla to s přehledem naše nejdelší a nejdražší cesta taxíkem. Důležité ale je, že jsme se za tmy dostali do hostelu, před nímž nás v 7 ráno čekal odvoz na túru do Bolívie.

A tak je 8. listopadu 9 ráno a my jsme 4500 metrů nad mořem u jednoho z nejvýš položených hraničních přechodů na světě. A k tomu je snídaně šampionů - houska s guacamole a čaj z koky. Čaj, který se dá takřka hned pít, protože vřel při 80 stupních a v mrazu rychle chladne. Koky jsem si do něj dal hrst. Později jsem se dozvěděl, že na rozjezd stačí dát 5 lístků.

Seznamujeme se s osmi dalšími dobrodruhy a dvěma průvodci, se kterými strávíme další 3 dny ve vysokohorské pustině jižní Bolívie. O tom příště.