Tradicí Slovácka nejsou jen hody, ale i srazy rodáků

V roce 1932 v městě s 5.601 obyvateli narodilo 98 dětí z nichž 85 oslavilo 50 let. v současnosti žije 34 osumdesátníků a na sraz se 8 omluvilo, a tak 14 jubilantů slyšeli přivítání. Vážené dámy a pánové, milí spolužáci a především naši oslavenci; jménem organizačního výboru vás vítám na našém dnešním setkání, abychom se dnes společně poibavili, zazpívali, zatancovali a zavzpomínali.

 Tak jsem vás vítal před 30 lety na našich oslavách 50 v zaplněném sále sokolovny. V té době bylo nás babiček a dědečků mezi námi jako šafránu na rozdíl ode dneška, kdy řada z nás je nositelem nejvyššího titulu stáří: prababička a pradědeček. Věřím, že nikdo z přítomných se tak necítí, což je základní zárukou úspěchu a pohody našeho setkání oseumdesátníků. Chtěl bych se trochu pozastavit nad tím naším ročníkem narození 1932.

Začátkem třicátých let skončila světová hospodářská krize a tak naši rodiči s vizí štťastnější bbudoucnosti nás počali plní lásky, pohody, víry úspěchu i smyslu pro radost. Tyto vlastnossti jsme dostaly do vínku našeho zrození a od kolébky nás, díky bohu, provázejí dodnes. Měli jsme velké štěstí, protože celý život nás provázely dějinné zvraty.  Prvním takovým obdobím byla světová válka, kterou jsme přežívali v úzkostech našich rodičů. Tito čelili domovním prohlídkám, nedostatku jídla a oblečení, násilnostmi okupantů zasahujících krutě do mnoha našich rodin. Ztratili jsme oba naše první učitele z nichž jeden se vrátil z podlomeným zdravím. Náš spolužák Mirek Malík mívál při klukovských výpravách svého malého bratříčka uvazaného u levé ruky, aby se mu neztratil, ale v den bombardování St.Města jej naposledy vedl za ruku.

Po roce 1948 jsme z počátku nechápali, jak hluboko nás a naše rodiny zasáhne nucené zavádění cizí ideologie - komunismu. Závist a udavačství se rodilo tam, kdo podlehl zrůdné ideologii moci nad rodinným soužitím. Naše mládí, naše rodné vlastnosti i naše vychování, nás přeneslo přes toto provotní období. než se tradiční česká demokratičnost dostala přece jen navrh. To jsme mohli zpočátku pomalu opravovat a modernizovat domy, zabývat se svými koníčky, kterými bylo zahradničení, pěstování králíků, holubů, ale i sportem a obnovováním starých zvyků. Zakládali jsme rodiny a z vás dívek se stávaly postupně matky neohlížející se zda si zkazíte porodem postavu, ale aby děti byly zdravé podobné nám a našim rodičům. Tehdy to nebylo nic lehkého, protože vše se dělalo ručně a celá váha rodinného rozpočtu ležela na vás ženách.  My muži jsme přece jen neuměli udržet koruny pohromadě, jako vy ženy. Peněz bylo zapotřebí zase pro naše děti, kterým se otevřela cesta dostat se na odborné a vysoké školy studovat. Každý se z rodiny snažil, aby se ušetřilo a tak pomáhal jak kdo mohl. Humor a veselost se však nevytrácela a naopak byla součástí našeho života.

V roce 1990 jsme díky, vzdělanosti našich dětí, dosáhla Česká republika evropského věhlasu v řadě oborů a my pomalu začali odcházet do důchodu. Bohužel naši politicií, stejně jako v roce 1948 vnesli do našeho  života cizí prvek amerického způsobu života, kterou již Mojžiš pranýřoval před 2 tis lety jako zlo - zlato a peníze. To nemá nic společného o co celý život usilujeme - spokojenou rodinu, životní pohodu a poctivou prací získali k tomu prostředky. Naše stařenky z těžké práce jako bylo praní (horká-studená voda) měli ve stáří zkroucené prsty. Dnes za éry automatických praček již prsty zkroucené nevidíme. Bohužel díky mediím vidíme často a to nejen u nás, pokroucené názory vnuků a vnuček. Pro budoucnost to není dobré zjištění. Musíme doufat, že ty zásady, zvyky i rodinná zázemí budou zá¨kladem změn k lepšímu.

My, dnešní oslavenci a zítřejší poutníci na posledním úseku naší životní cesty, držme se těch zásad, které se dědí z rodičů na dětí celá staletí.Bůh námdopřal tak vysokého věku,abychom byli důkazem správnosti pěstování lásky, pohody, víry v budoucnost i smyslu pro radost. Búh také chce, abychom naše životní zkušenosti předávali dalším generacím, což je obtížné, ale potřebné. Jistě by nám rádi pomohli ti naši rodáci, kteří se dnešního dne již nedožili. Prosím proto, abychom povstáním a minutou ticha uctili jejich památku.