Veřejná diskuse, následující po chrastavském útoku na prezidenta Klause, působí až překvapivě zmateně a roztříštěně. Zúčastněné strany si nerozumí, nechápou se v míře, kterou známe spíše z diskusí o hodnotách než o událostech. Má to dobrý důvod.
Zatím jsem to nikoho neslyšel vyslovit, ale myslím, že nejpříhodnější je označit tu událost jako „útok na majestát“. A majestát je hodnota, ve kterou někdo věří a někdo ne.
Na jedné straně máme pár vystřelených plastových kuliček, což lze právně kvalifikovat jako výtržnost, a stěží to může být trestáno více, než dejme tomu pár desítkami hodin veřejně prospěšných prací.
Na druhou stranu takový útok je urážlivý, a v urážkách si ovšem nejsme všichni rovni. Nevím, zda součástí našeho právního řádu stále je zločin urážky hlavy státu, mnozí z nás by ale jistě s takovým zákonem souhlasili. A jiní nikoliv.
Kdo v 17. století zaútočil na panovníka, musel počítat s tím, že bude trhán kleštěmi, pálen sírou a rozčtvrcen, vše provedeno formou bombastické veřejné slavnosti před davem přihlížejících poddaných. Jen tak mohla být smyta urážka a obnoven lesk majestátu.
V republikánských poměrech by prezident měl sice být „prvním mezi rovnými“, ve skutečnosti tomu tak obvykle není. Prezident, který je reprezentantem státu, se neprávem stává jeho symbolem, ztělesněním jeho hodnot, a bojíme se, že útok na symbol ohrozí i tyto hodnoty.
Obvykle se umíme vyvarovat toho, abychom v prezidentovi hledali někdy „tatíčka“, jindy „vůdce“, nebo rovnou modlu. Možná bychom si měli dát pozor i na symbolické přesahy.
Jinak riskujeme, že střílení plastových kuliček se přiblíží k blasfémii, a rozumná diskuse pochopitelně skončí. Což se i stalo.
