Vývoj Česko – Lužické hranice

Milčané byli západoslovanský kmen, který obýval dnešní Horní  Lužici. V raném středověku jejich osídlení velmi pravděpodobně zasahovalo však až do Čech.

rozcestník severní pomezí Čech

Úsvit Lužice - Jindřich Ptáčník a kníže Václav, Otfried  Preussner: Čarodějův učeň  -  Blog iDNES.cz

územi Čech zasahovalo v časech Přemyslovců v Xi. století až k městu Míšni  "Donínsko - české zboží v říši - a doba románská v českých zemích"  https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1086063329298601

Vývoj Česko – Lužické hranice (tento příspěvek)

ve Frýdlantském výběžku - kousek od hranic se nachází zámeček Černousy vystavěný v století 18tém ve slohu zvaném zopfstihl Copový sloh – Karel Müller – zámeček Černousy (rozcestník na téma architektura a výtvarno) - Blog iDNES.cz

další příspěvky na téma Polabští a Pobaltští Slované, především historie

Lietzow neboli Lícov a Pobaltští Slované https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1086149199290014&type=3 album na FCB 

Boleslav Chrabrý, polská epizoda v Lužici, na Moravě a v Čechách https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1086193385952262&type=3 album na FCB 

obdobný příspěvek - tentokrát pomezí Čech a Rakous Vitorazsko - rozcestník Rakousko - Blog iDNES.cz

odkaz na hlavní historický rozcestník O Čáslavi-hrádku a dalších hradištích přemyslovského státu a územní správa Českých zemí - Blog iDNES.cz

Vývoj Česko – Lužické hranice

Záhvozd

Na poměrně stabilní české zemské hranici se nacházela jistá vyjímka na severu.

Pomezní krajina byla tehdy zmiňována jako Záhvozd, nebo doslovněji Zagwozd či Zagost, čímž byla označena i její poloha vůči Čechám. Na někdejší raně středověkou hranici pak upomíná několik místopisných názvů, z nichž nejznámější je asi Česká a Srbská Kamenice.

Rozsah území obývaného lužickosrbskými Milčany - není díky skoupým raně středověkým pramenům přesně vymezen.

Jinak hranice mezi Čechami a Budyšínskem - s různě obměňovanými názvy se zde upravovala asi čtyřikrát. 

Co se týče stop a odkazů na dřívější obyvatelstvo ve zdejší krajině – tak je zde hojně zastoupena zejména novověká hrázděná architektura lidových staveb německého typu. Připomínky na starší slovanské osídlení jsou pochopitelně už skoupější  - a často musely být ozřejměny až archeologickým výzkumem. Opevnění v Předláncích lze na základě výzkumu datovat až do 13. – 15. století, naopak z doby středohradištní lze archeologickými sběry doložit osídlení kolem velice malebného kostela Sv. Vavřince ve Vsi u Černous. Předchůdce Lužických Srbů z 9. a 10. století rovněž připomene terénními náznaky hradiště Loučná poblíž Višňové.

Čechy 10. stol. a Milčansko

Nejstarší hranice mezi územím českých a lužicko - srbských kmenů (či Polabských Slovanů) vedla tedy nejjižněji.

Český kníže Boleslav II Pobožný

Poprvé se mělo podařit připojit k Čechám pozdější Horní Lužici za Boleslava I Ukrutného a Boleslava II Pobožného.

Polsko a Lužice na přelomu X. a XI. století

Dvakrát se Lužici pokusilo získat například Polsko. Poský kníže (a v posledním roce panování i první polský král) Boleslav Chrabrý usiloval o vytvoření státu či říše Západních Slovanů se svým panovnictvím.

Boleslav Chrabrý

Po nabytí Lužice byly na řece Sále vztyčeny pokovené sloupy – podobné hraniční sloupy měly být vztyčeny směrem ke Kyjevské Rusi.

pokovené hraniční sloupy na řece Sále

XI a XII století

Krátkodobě měl získat Lužici kníže Jaromír a po něm „nebratrský“ bratr kníže Oldřich.

Český kníže Jaromír

Na delší dobu pak první český král Vratislav I.

v druhé polovině 10.století Lužici získal první Český král Vratislav I

V dalším století pak dlouhodoběji kníže Soběslav II.

/přehled přičlenění Lužice k Čechám rovněž v závěru příspěvku/

Žitavsko a Frýdlantsko

Ze Záhvozdu se postupně stalo Žitavsko - a částečně Frýdlantsko a snad i částečně Šluknovsko. 

Od Čech oddělená obtížně prostupným pralesem Jizerských hor oblast byla  pak v dobách kdy se zakládaly hrady - tedy někdy na přelomu 12. a 13. století pod vlivem místního panského rodu  Ronovců, což byl český panský rod v pramenech zmíněný poprvé ve 12. století, jehož sídla se nacházela na mnohých částech Čech a Moravy - například na Českolipsku - také hradů s názvem Ronov je povícero - ale jméno Ronovci získali podle hradu Ronov na Žitavsku - ale známějším hradem byl Ojvin - po určitou dobu také v držení Ronovců. 

Po jistou dobu se k Čechám počítalo Žitavsko - tedy město Žitava s okolím, například hrady Ojvín a Karsfried -  a naopak šluknovský a  frýdlantský výběžek náležely k Mičansku - čili pozdější Horní Lužici. Vzhledem k probíhající germanizaci pomezí oblast byla nazývána Budyšínsko, nebo oficiálněji Východní (saská) marka.

Frýdlansko

Ronovci se vlastně stali dominantními vlastníky půdy v této příhraniční oblasti Horní Lužice směrem k Čechám. Například v čase  když se stavěl hrad Frýdlant   Ronovec Častolov ze Žitavy začal od roku 1256 používat přídomek "z Frýdlantu".

Ve třináctém století začala germanizace Milčanska a bývalého Záhvozdu - zejména řídce osídleného pohraničí mezi Budyšínskem a Čechami, čímž se začalo vytvářet jazykové oddělení slovanských národů. 

„vítejte v Braniborsku“ – poněkud neobvyklá situace kdy Horní Lužice patřila k Braniborsku přes území Dolní Lužice a tvořila braniborskou exklávu

Původní Záhvozd se tedy na čas mohl stát oblastí tří národů - Lužických Srbů, Čechů a Němců.  

.

Mocenské postavení Ronovců na česko- lužickém pomezí  těžce nesl král Přemysl Otakar II. a podnikl kroky aby Ronovce nahradili Biberštejnové. 

Za necelých 40 let se však na Žitavsko - nikoli přímo do Frýdlantu vrátil vlivný Ronovec Jindřich z Lipé, který měl vlivné postavení zejména díky službám pro Václava II. 

Frýdlatnsko - stejně jako Šluknovský poloostrov se dostalo pod vliv poněmčeného Žitavska, které ovšem náleželo tehdy k Čechám.  

Žitavsko - zejména díky svazku s dalšími Hornolužickými městy - zvaném Šestiměstí - stále více inklinovalo k Lužici a politicky a soudně se ve 14. století oddělilo od Čech - i když právně to nebylo jednoznačně konstatováno.

Žitava s okolím patřila k Čechám nejprve jako poddanské město - Roku 1310 ji získal Jindřich z Lipé.. Ruku 1319 pak město získal Český král Jan Lucemburský - současně se rozdělil s knížetem Jindřichem Javorským o Horní Lužici - a Žitava tehdy byla přičleněna ke Zhořelecku, které připadlo Jindřichovi Javorskému - král Jan si z Horní Lužice pak ponechal Budyšínsko. Žitava je tedy poprvé zmíněna jako součást Budyšínska,

Po smrti Jindřicha Javorského však Žitava znovu připadla k Čechám. 

Majestas Carolina potvrdil Žitavu jako nezastavitelné královské město - zatímco hrady v okolí - Ojvin a Ebersbach se staly zastavitelnými hrady českými. 

Šestiměstí - další správní jednotka v Horní Lužici

Roku 1346 uzavřela Žitava spojenectví s dalšími pěti lužickými městy - a bylo vytvořeno takzvané Šestiměstí. 

Pro správu Kraje Žitavského byl zřízen úřad hejtmana se sídlem na  hradě Karslfried - sloučený navíc s úřadem Žitavského fojtství. 

Toto fojtství zastavil Václav IV Hlaváčovi z Dubé - který byl zároveň fojtem Země budyšínské a Zhořelecké - a správa Horní Lužice a Žitavska se tedy dostala do jedněch rukou.

Církevně se až do XIII století Žitavsko počítalo k arcidiecézi pražské. 

Naopak - co se týče územích výběžků - asi ve třech etapách probíhalo jejich přičleňování k Čechám v souvislosti přičleňováním vlastní Lužice, například - v XI století pravděpodobně za knížete Vratislava II, kdy bylo Milčansko podruhé nakrátko přičleněno k Čechám,a pak ve XII za knížete Soběslava II, jenž  pro Čechy získal Horní Lužici roku 1136  a Češi ji drželi  ji až do poloviny 13. století a zemi se podařilo přeci jen poněkud více ovládnout. Kníže Soběslav opíral však svoje postavení v Lužici však spíše než o Budyšínsko o oblast Lužice zvanou Zhořelecko.

krátce o Zhořelecku

Zhořelec se poprvé objevuje v záznamech v roce 1071 jako slovanská vesnice. Původně se jmenoval Dřevnov a po požáru přijal jméno Žorjelice. Český kníže Soběslav I. (1125-1140) zde založil silný hrad a nechal místo uzavřít příkopy a hradbami. Po získání statutu města Zhořelec vzkvétal do té míry, že během 13 a 14 . století byl jedním z předních měst v Lužici. V roce 1377 se stalo – spolu s východní částí Dolní Lužice a jako součást Zhořeleckého vévodství – lénem Jana, syna Karla IV (Jan Zhořelecký - třetí syn Karla IV považovaný za nejtalentovanějšího). 

zpět k Česko - Lužické hranici

Co se týče dalších změn na Česko - Lužické hranice, tak hranice se měnila až ve XIV století - kdy Lužici počtvrté a nejtrvaleji připojil k Čechám Jan Lucemburský, tehdy už Frýdlant patřil k Čechám, a hranice tehdy vedla kus za Frýdlantem směrem k současné hranici - a k této poslední dlouhodobě trvalé úpravě hranice pak došlo zřejmě na začátku XV století za Václava IV. 

Český král Jan Lucemburský Lužici k Čechám připojil nejtrvaleji

Pro Čechy byla Horní Lužice ztracena za třicetileté války roku 1635 a připadla de jure jako zástava Sasku.  

znovu krátce o Zhořelecku

Po Napoleónských válkách v  roce  1815 se Sasko samo stáhlo ze Zhořelce a část Horní Lužice postoupena k Prusku, v Prusku pak tato část  Horní Lužice přičleněna ke Slezsku - tedy poněkud změněna byla i hranice Slezska Zhořelecko je vlastně jedinou částí Slezska, které zůstalo Německu - ve Zhořelci má sídlo i Slezské muzeum. 

shrnuto

jak se tedy měnila hranice mezi Čechami a Lužicí na Šluknovsku a Frýdlantsku

Definitivně pak byla hranice mezi Čechami a Lužicí stanovena někdy na počátku 15. století a změny se týkaly především severního okraje obou výběžků - Šluknovského a Frýdlantského. Jednalo se tedy o jednu z mála výjimek na jinak velmi stabilní zemské hranici. Typické severní výběžky na mapě Čech vznikly tedy až v této době. Vlastně se spíš jedná o severní hranici Čech – neboť název Lužice ve stávajícím slova smyslu byl zaveden až v gotice, takže v časech ranného středověku mohlo spíš jít například o hranici s výše zmíněným Záhvozdem – což bylo nejspíš o něco jako území nikoho.

2. severní hranice Čech (tehdy nejspíš se Záhvozdem) jak mohla probíhat v době panování krále Vratislava I. Posunuta směrem na jih oproti současnému stavu byla zejména oblast kolem prvního z pozdějších výběžků – tedy výběžku Šluknovského. Naznačovat průběh hranice mohly zejména místní názvy. Poměrně známá je Česká a Srbská Kamenice – ale již méně známy jsou poblíž České Lípy Skalický vrch a proti němu Chotovický vrch – u kterých se dřív používaly název Český vrch a Srbský vrch – což naznačuje, že zde nejspíš probíhala zemská hranice, byť velmi dávno.

Co se týče územích výběžků - asi ve čtyřech  etapách probíhalo jejich přičleňování k Čechám - v XI století pravděpodobně za knížete Vratislava II kdy bylo Milčansko podruhé nakrátko přičleněno k Čechám (spolu s milčanským knížecím územím Záhvozd) a byla zřejmě poprvé vymezena hranice Čech a podruhé se hranice měnila  ve XII za knížete Soběslava II, který  získal Horní Lužici roku 1136 a a Češi ji drželi  ji až do poloviny 13. století a zemi se podařilo přeci jen poněkud více ovládnout (tehdy k Čechám patřila Žitava - ale ještě nepatřil Frýdlant, ) -, a pak se hranice potřetí měnila až ve XIV století - kdy už k Čechám patřil Frýdlant, ale hranice vedla jen  kus za městem směrem na sever  k současné hranici - a v dalším století pak došlo k poslední - čtvrté -  a dlouhodobě trvalé úpravě  hranice - a to někdy  na začátku XV století za Václava  IV.. 

3. hranice Čech a Lužice za Karla IV – kdy k Čechám ještě patřila Žitava, ale ne celý Frýdlantský výběžek.

znovu kdy k Čechám náležela Lužice

X. stol

Horní Lužice - tehdy Milčansko (které se tehdy počítalo k Východní marce v Sasku) k Čechám poprvé náleželo pří sjednocování Čech za Boleslava I a Boleslava II

(XI. stol. během polsko - německých válek Milčansko podvakráte znovu patřilo k Čechám - jednou za knížete Jaromíra a jednou za knížete Oldřicha)

XI.stol.

Horní Lužici jako součást Míšeňské Marky (Saska) nakrátko získal kníže a král Vratislav II (I)

XII a XIII stol.

Horní Lužici pro Čechy trvaleji ovládnul kníže Soběslav II

XIV a XVI stol.

Horní Lužici pro Čechy nejtrvaleji získal král Jan Lucemburský, přičleněna rovněž byla Dolní Lužice

kdy byla Lužice ztracena

Lužice byla ztracena během třicetileté války – a to podmíněně – tehdy celou Lužici – Horní i Dolní (s vyjímkou Chotěbuzka, které v té době patřilo Braniborsku) získal do zástavy saský kurfiřt Jan JIří – od císaře Ferdinanda II.