Mlýn v Nezamyslicích 1941 / Ludvík Svoboda

Pro mlynářskou rodinu Stratilových z Uherského Brodu znamenala zásadní osudový zlom okupace za druhé světové války. Není bez zajímavosti, že tato rodina byla spřízněna s rodinou pozdějšího generála a prezidenta Ludvíka Svobody.

Úvod

„Mlýny a vojny“ – přibližně takto by se mohlo jmemenovat zde předložené pojednání. Možná přesnější název by byl – mlýny a války – ovšem tatíček Masaryk místo slova „válka“ raději užíval raději pojmenování „vojna“ – budiž zde spíše tento název.

Obsah

úvod

Mlýn v Nezamyslicích

AM matematická mechanika mlýnského kola

1. Italská fronta v Dolomitech za Velké války

1D. mlýn na horní vodu v Dolomitech

RE. rozcestník Evropa dvacátého století se zaměřením na vojenství

1TTA. Tridensko – Horní Adiže

RI. Rozcestník Itálie a stát a právo

2. Východní fronta v Rusku, sibiřská snabáze československých legií

3. Zatčení v Nezamyslicích 1941

4. Partyzánská brigáda mistr Jan Hus v Cikháji a oddíl Vpřed ve Svratce

5. Dukla – krev a mýtus (generál Ludvík Svoboda, generál Jan Kratochvíl, podporučík Robert Reich)

6. Vladimír Osipovič Bogomolov

7. Ludvík Svoboda

Mlýn v Nezamyslicích

Mlýn v Nezamyslicích patří do kategorie mlýny na velkých vodních tocích (7000 l/s a více). Jedná se o mlýn s horizontální neboli vodorovnou osou (nejstarší vodní kola v Indii a Mezopotámii používala svislou osu, na římských vodních kolech už byla zavedena vodorovná osa).

Co se týče výšky přívodu vody na mlýnské kolo (výškového rozdílu mezi vodním tokem a mlýnským kolem) Mlýn v Nezamyslicích patřil do kategorie „mlýny na spodní vodu.

Podle výškového rozdílu oproti vodnímu toku lze vodní kola s horizontální osou lze tedy vodní mlýny či vodní kola rozdělit na tři druhy...

Kolo na spodní vodu (tzv. lopatník) využívá pouze kinetické energie vody, proudící pod ním. Má jen malou účinnost, ale zároveň velmi jednoduchou konstrukci. Voda teče zleva doprava – mlýnské kolo se otáči proti směru hodinových ručiček.

Kolo na střední vodu využívá i potenciální energie vody, která je k němu přiváděna výše, než je hladina odtékající vody. Oba druhy kol se otáčí spodní částí ve směru toku vody – ovšem proti směru hodinových ručiček.

Kolo na vrchní vodu (tzv. korečník) je zaléváno svrchu a otáčí se ve směru proudu vody vrchní částí. V českých zemích je nejrozšířenějším typem. Využívá především potenciální energie vody. Kolo je opatřeno korečky, které se plní přitékající vodou a vahou pak roztáčejí kolo. Kolo se otáčí ve směru „horní vody“ – ovšem proti směru „vody spodní“ – tedy po směru hodinových ručiček.

Kola na lodních mlýnech stavěných na lodích byla kola na spodní vodu. Při poklesu vody klesal celý mlýn a ponoření kola tak zůstávalo konstantní.

Vodní kolo bylo ve dvacátém století nahrazováno mnohem účinnější vodní turbínou, která navíc umožňovala prostřednictvím transmisí pohon více mlecích strojů a dalších zařízení.

Na principu vodního kola také fungovaly dříve velice oblíbené dětské hračky – vodní mlýnky, které si kluci s oblibou stavěli na potoce.

Mlýnské vodní kolo – wikipedie.cz

AM matematická mechanika mlýnského kola

Výkon, síla, tlak a účinnost mlýnského vodního kola

Wasserrad – de.wikipedia.org (velmi podrobná stránka, spousta vzorců)

Výkon hlubokovrtného vodního kola lze vypočítat následovně:

Průtok vody (ρ rho}Hustota vody (v kg/m³) působí silou F v Newtonech na lopatkách s plochou průřezu A.

Plochu průřezu A v m²(metrech čtverečních) lze vypočítat z dynamického tlaku proudění na lopatku...

výkon a síla vodního toku působícího na mlýnské vodní kolo (upraveno z německé Wikipedie)

část 1

Italská fronta v Dolomitech za Velké války

Zde na příběhu jistého vojína „F.B.“ – který ve vemi mladém musel narukovat... První zastávka v dnešním Slovinsku, tehdy ovšem Kraňsku.

Kraňské vévodství (slovinsky Vojvodina Kranjska, německy Herzogtum Krain) nebo také Krajinské vévodství je země, jež existovala v letech 1364–1918 na území současného Slovinska. V letech 1815–1918 bylo korunní zemí Rakouského císařství resp. Rakouska-Uherska.

Pozdrav z Bledu (dopisy z 1WW) na písmákové.cz

Fronta mezi Rakousko-Uherskem a Itálií pak dlohodobě vedla jednak na řece Piava – a jednak přes horský terén v Dolomitech. Zde jsou předloženy dvě mallby – které vojín F.B. dodatečně namaloval jako vzpomínku na mládí strávené v zákopech.

italský legionář

Následovalo italské zajetí a pobyt v zajateckém táboře u Neapole (1916 nebo 1917?).

zajetecký tábor u Neapole.

A někdy na podzim roku 1918 návrat do vlasti jako „italský legionář“.

Italská královská armáda

Organizace Královské armády během první světové války prošla velmi složitými událostmi, které souvisely jednak s potřebou rychlého zvýšení počtu bojovníků v souvislosti s vyhlášením války Rakousku -Uhersku a Německé říši a jednak s potřebou nahradit nebo integrovat jednotky, které utrpěly značné ztráty.

Kancelář náčelníka štábu armády

Velitelství / Provozní oddělení

sbory podléhající vrchnímu velení : VIII., X., a XIV. armádní sbor

1. armáda /Trentino, od průsmyku Stelvio k průsmyku Rolle/:III a V armádní sbor

2.armáda/Julské Alpy , Kras/: II., IV. sbor

3. armáda /Terst/: VI., VII., XI.sbor

4. armáda /Croda Grande/: I., IX., ZAC (záložní) XII armádní sbor

(5. armáda)

U pěchoty byl v tomto ohledu nejviditelnějším prvkem vznik tzv. Mobilních miliční brigád (99. až 164. pluk), a to vedle brigád, které tvořily tzv. Stálou armádu (1. až 98. pluk). První z nich se skládaly z důstojníků a poddůstojníků v aktivní stálé službě a z vojáků, kteří v současné době dokončovali vojenskou službu. Druhé se naopak skládaly z důstojníků brigád Stálé armády, kteří měli za úkol dohlížet na personál propuštěný až na tři roky a pro tuto příležitost povolaný zpět. S postupem událostí byly nakonec rekrutovány brigády teritoriální milice (201. až 282. pluk), které se skládaly z nejvyšších tříd povolaných vojáků. Kromě významných početních změn procházely jednotlivé jednotky také častými organizačními změnami v reakci na potřeby války. V případě brigád, základních pěších jednotek, se často stávalo, že otevření nové fronty, potřeba posílit obranu v určitém bodě nebo soustředit vojska před útokem, znamenalo často přidělení vojáků k jiné divizi než k původní.

část 1D

Mlýn na horní vodu v Dolomitech

U vodních kol na horní vodu - neboli mlýnských kol s přestřikem se používají celulární (šuplíková, zásuvková) mlýnská kola. Voda proudí žlabem nebo fludem?) nebo trubkou k vrcholu kola, padá do zásuvek a svou hmotností a

Horní kolo je poháněno

- svou hmotností (potenciální energií)

- a kinetickou energií

(nárazovou vodou, rychlostí, či silou rychlosti vody), která uvádí kolo do pohybu. Průměr vodního kola se obvykle pohybuje mezi třemi a deseti metry. První mlýnská kola s přestřikem jsou známá již (či až?) od 9. století - rozšířila se všaak zejména ve 13. století. Největší vodní kolo s přestřikem v budově v Evropě o průměru 10 metrů se pravděpodobně nachází v Böttsteinu ve Švýcarsku.

Na rozdíl od vodní turbíny je mlýnské kolo na horní vodu méně závislé na průtoku vodu vody a navíc dobře slouží filtrování nečistot a je méně závislé na kolísání průtoku vody. Používá se pro výšky spádu 2,5 m až 10 m a průtok vody do 2 m³/s. U mlýnů se typický výkon vodních kol pohybuje mezi 2 a 10 kW. Přepouštěcí vodní kola pracují s obvodovými rychlostmi přibližně 1,5 m/s (Převádíme-li m/s na km/h, násobíme rychlost v m/s číslem 3,6. - čili rychlost horníhokola je něco přes 5 kilometrů za hodinu). .

Voda je přiváděna z horního toku nejprve malým jezem několik set metrů nad vodním kolem a přímo k vodnímu kolu je přiváděna umělým kanálem s mírným sklonem. Tento kanál se často nazývá horní příkop, mlýnský potok nebo horní mlýnský náhon. Jez slouží k regulaci množství přitékající vody. Poslední část kanálu před kolem se nazývá žlab. Často je vyroben z dřevěných desek nebo kovu. Žlab je připojen k příkopu, nazývanému také slepý kanál, který směruje vodu kolem kola, když se vodní kolo neotáčí. V jiném typu systému je horní příkop rozšířen, aby se vytvořila nádrž.

V rovinatějších krajinách se mlýn s kolem na horní obvykle se nachází v blízkosti hráze rybníka. V tomto případě - poblíž rybníka je systém toku vody ke kolu obvykle řízen stavidlem na konci kanálu Skřítkův mlýn u Vatína – Blog iDNE.cz .

mlýn na horní vodu v Dolomitech

Mimochodem – podle výše uvedené malby vznikla „fiktivní skica“ podoby „mlýna na horním toku u Říkonína“ – jednak na mlýn na horním toku u Říkonína – tumblr.com a Kuťův mlýn – vodnimlyny. cz

RE

Rozcestník Evropa 20. století – pokračování

samota v Dolomitech – zde není jasné zda se jená o vodní mlýn

Evropa dvacátého století - rozcestníky a odkazy se zaměřením na vojenství

podle toku času

„Velká válka“

Italská fronta v Dolomitech za Velké války (tento příspěvek, první část)

1WW různé novodobé kresby

Lágrový švec ze zajateckého tábora Planá u Mariánských lázní, Když taliánskej útok začal, rakousko-uherská ponorka – 1WWW na totem.cz

Rusko - země křížů na motivy románu A. Jakovleva o Rusku po r. 1917

https://www.facebook.com/media/set/?vanity=152784985326595&set=a.935772627027823

Československé legie v Rusku 1917 – 1920 – článek na iDNES

Německo a okupace

německé Klatovsko

zejména vojenská technika Převody mechanické (pastorek a kolo) a elektrické (trafa) - vozy Mercedes a vojenství - Blog iDNES.cz (osvobození Klatovska závěr příspěvku)

německé Brno

Březen 1939 v Brně a moravská německojazyčná literatura - Blog iDNES.cz

Polská cesta československých vojáků (zejména) židovského původu - bitva o Polsko 1939

https://www.facebook.com/media/set?vanity=152784985326595&set=a.68685430191965

1944/1945

Boje USArmy o Ašský výběžek

III. americká aemáda – boje o Ašský výběžek Osvobození Ašska americkou armádou 1944/45 – tumblr.com

Osvobození Klatov a stíhací letoun North American P-51 Mustang

https://at.tumblr.com/archivace/osvobozen%C3%AD-klatov-a-st%C3%ADhac%C3%AD-letoun-north-american/k5cfy1fiy04s

Rakušáci na Soběslavsku na jaře 1945

Úzkokolejkou do České Kanady – část 4 Rakušáci na Soběslavsku na jaře roku 1945 – Blog iDNES.cz

Úzkolejkou do České Kanady – část 4 Rakušáci na Soběslavsku na závěr války v roce 1945 – Blog iDNES.cz

odkazy vně

(112) Odsun "sudetských" Němců pohledem Rady svobodného Československa a Ferdinanda Peroutky - YouTube

čtyřicátá a padesátá léta

"třetí republika"  v Praze a Brně

Z parlamentních kuloárů aneb nad dobovou satirou, "třetí republika" - Blog iDNES.c

poválečné období na Klatovsku (po roce 1945) 

čtyřicátá a padesátá léta na Klatovsku Převody mechanické (pastorek a kolo) a elektrické (trafa) - vozy Mercedes a vojenství - Blog iDNES.cz (závěr příspěvku)

50tá léta 

ze sekretariátu ředitele podniku První brněnská Krátce o brněnských turbínách - Blog iDNES.cz

Paní Simpsonová a Goethe / De Havilland DH 106 Comet - Blog iDNES.cz

60tá a 70tá léta 

Zatčení v Nezamyslicích 1941 / Ludvík Svoboda (tento příspěvek)

Léta šedesát šest až šedesát devět - Blog iDNES.cz

80tá a 90tá léta 

vojenství Letiště Žatec a Mig 23 - rozcestník letectví - Blog iDNES.cz

vojenství Jak měří letecký tachometr rychlost letounu 2, letiště Žatec a Mig 29, mechanika DPMW - Blog iDNES.cz

část 1TAA Tridenstsko - Horní Adiže

TAA: Občas se používá pro celý region, ale není tak běžné jako zkratky pro autonomní provincie

BZ: Autonomní provincie Bolzano (Jižní Tyrolsko).

TN: Autonomní provincie Trento (Tridentsko).

RI rozscestník Itálie, stát a právo, národy a regiony

ROZCESTNÍK STÁT A PRÁVO

Brno kavárna Bellevue – politická scéna Francie 80tých a 90tých let – Blog iDNES.cz
Převody mechanické – část ŠŽR Železná Ruda (změny hranice na bavorsko-české hranici) a část B Bavorsko – Blog iDNES.cz
NSR – Spolková republika Německo po roce 1945, německá pravice – Blog iDNES.cz
NSR – Spolková republika Německo, část 12 Svobodné hanzovní město Brémy – městský dvoustát, německá levice a zelená alternativa – Blog iDNES.cz
NSR – 3h Svobodné hanzovní město Hamburk – Blog iDNES.cz
Paní Simpsonová a Goethe, část 5 Velká Británie a USA – Blog iDNES.cz az
Republik Österreich – Blog iDNES.cz
pokračování
pokračování

ROZCESTNÍK ITÁLIE

Sjednocení Itálie roku 1861 (část 4) – Blog iDNES.cz
Italská fronta v Dolomitech 1914-18, Tridensko – Horní Adiže (tento příspěvek)
Elba 1985 – tumblr.com stopem do Itálie v osmdesátých letech
Partito della Democrazia Cristiana – signály.cz

část 2

Východní fronta a sibiřská anabáze československý legii

Válečná cesta poručíka Gayera

Por. Gayer pocházel z Přerova a příspěvek byl původně určen pro Přerov – sokolovna Na Marku – zanikleobce.cz

Situace v Rusku 1917

Říjnová revoluce 1917 svrhla demokraticky orientovanou „prozatímní vládu“ a nová výkonná moc Sovětů neměla zájem na prodlužování války.

Někdy na sklonku podzimu 117 vyčkávání a klid zbraní mezi znešvářenými stranami končí a propuká občanská válka.

Válečná cesta poručka Gayera 5. kapitola - Bitva u Bachmače 8. března 1918 – 13. března 1918

Přestože již byl již podepsán Brestlitevský mír - některá nejednoznačná ustanovení o hranici vedla k novému konfliktu mezi německou a ruskou stranou - Čechoslováci výjimečně bojovali na straně Bolševíků.

Během bitvy padlo 145 legionářů, 210 bylo zraněno a 41 pohřešováno. Německé ztráty se pohybovaly okolo 300 mrtvých a několik stovek zraněných.

Díky Čečkovu vítězství bylo Němci vyjednáno příměří, během něhož mohly československé vlaky volně projíždět bachmačským železničním uzlem k Čeljabinsku a Penze.

6. kapitola - Bitva u Lipjagy červen 1918

/ves Lipjag - skloňováno Lipjagy (dnes Novokujbyševsk)/

Až dosud vcelku bezproblémový přesun Československých legií. Při konfliktu s ustanovenou Rudou armádou Čechoslováci zvítězí - poručík Gayer ale padne.

Tato dohoda umožnila Čechoslovákům ústup z Ruska směrem na východ - přes Sibiř a Vladivostok. A dosud byla ve hře i tzv. severní cesta - přesMurmansk (rusky Мурманск, sámsky: Murmanska).

část 3

původní příspěvek

Zatčení v Nezamyslicích 1941

Za okupace se tato rodina zapojila do odboje ukrývánín skupiny parašutistů z SSSR. Výsadek byl však prozrazen a členové rodiny se poschovávali na různých místech – například na Vysočině nebo v Nezamyslicích, kde rodina rovněž vlastnila mlýn.

V nezamyslickém  mlýně byl zatčen 25. listopadu 1941 právě syn Ludvíka Svobody -  Miroslav, jeho strýc - mlynář Jaroslav Stratil a jeho žena Vlasta.  Postupně byli pozatýkáni členové rodiny Stratilových i na jiných místech.

Všichni členové rodiny Stratilových byli popraveni – zpravidla v následujícím roce 1942, jen Anežka Stratilová až na sklonku války v r. 1945 a to v plynové komoře.

Když Ludvík Svoboda po válce zavítal do Uherského brodu – setkal se pouze s nejstarším příslušníkem tchánem Miroslavem Stratilem.

Během druhé světové války vedl jako brigádní generál 1. československý armádní sbor na východní frontě ve spolupráci s Rudou armádou Sovětského svazu. Po osvobození Československa byl v letech 1945 až 1950 ministrem národní obrany. 

Po únorových převratu v únoru 1948 ministr národní obrany Svoboda dále prosazoval představu, že armáda bude budována s respektováním legionářských tradic, jako národní a lidová armáda. V armádě byli stále ještě zkušení velitelé ze zahraničního i domácího odboje a legionáři. Boj o politický vliv v armádě však rychle gradoval a brzy armáda prošla radikální kádrovou „očistou“.

část 4

Partyzánská brigáda mistr Jan Hus v Cikháji a oddíl Vpřed ve Svratce

Partyzánský odboj v Čechách a na Moravě měl poněkud odlišné podmínky než poskytovaly rozsáhlé prostory Ukrajiny s velkými vzdálenostmi mezi sídly - nebo nepřístupnost a rozloha slovenských hor. Na území okupovaného Československa nebylo možné shromáždit na jednom místě větší partyzánské formace, ale naopak bylo nutné partyzány rozptýlit více menších oddílů na větší území.

Odboj proti nacistické okupaci však nevycházel jen z akcí partyzánů - ale například ze sabotáží železničářů a skupin dělníků na závodech - lišila se také linie národněosvobozeneckého boje kterou zastávala exilová vláda v Londýně - která se opírala spíš o zpravodajskou síť a o jednotlivě organizované akce, partyzánské hnutí organizované do vojenských jednotek však bylo ideologicky napojeno na moskevské vedení KSČ a jeho rozmach nastal v závěru války - na sklonku roku 1945 a zejména v zimě a na jaře 1945. Co se týče ideologické orientace je mezi partizánskými formacemi jedna podstatná vyjímka - a to „Rada tří“ - odbojová skupina partyzánského charakteru působící na Vysočině a která navazovala na „Obranu národa“ - tedy odboj organizovaný příslušníky armády první Československé republiky a ideově napojený na Londýn. V roce 1943 probíhaly v Protektorátu snahy o obnovu odboje po likvidaci během Heydrichiády a postupně se začala organizovat Rada tří - a odbojářskou činnost zahájila na jaře 1943 a stala se tak první organizovanou formací partizánského charakteru působící v Čechách a na Moravě, která byla z hlediska počtu druhá nejpočetnější.

Úplně nejpočetnější partyzánskou formací na území protektorátu působící od září 1944 na východní Moravě v Beskydech byla 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky. Početností na druhém místě byla výše zmíněná „Rada tří“ a třetím místě pak

Partyzánská brigáda mistr Jan Hus...

PARADESANTNÍ VÝSADEK MISTR JAN HUS

26. října 1944. Původně měla dvanáctičlenná partyzánsko-organizační skupina Mistr Jan Hus měla seskočit v prostoru Škrdlovice – Velké Dářko, rybník byl však v této době vypuštěn a ztížil orientaci leteckého desantu. Výsadek tedy proběhl u Podbořan v okolí Čáslavi GPS seskoku 49.9272694N, 15.5185583E. Velitelem jednotky byl kapitán Alexander Vasiljevič Fomin, politickým komisařem Miroslav Pich-Tůma, který měl i velký podíl na rozkolu jednotky v roce 1945 a později neblaze proslul jako vyšetřovatel StB.

Podobně jako řada dalších sovětských výsadků byla skupina zformována Ukrajinským štábem partyzánského hnutí v Kyjevě. Došlo k tomu 16. srpna 1944 a o pár dní později byla dána k dispozici partyzánskému štábu 1. Ukrajinského frontu. Cílem bylo destabilizovat nacistickou okupační moc v oblasti Českomoravské vysočiny, provádět zde partyzánské akce, zpravodajskou činnost a zakládat ilegální národní výbory.

Dále se prameny poněkud odlišují zda výsadek - pozdější štáb partyzánské brigády zůstal působit na Chrudimsku - nebo se přesunul na původně vymezenou lokalitu - tedy na Žďársko.

VARIANTA „Ch“ PARTYZÁNSKÝ ODDÍL MISTR JAN HUS CHRUDIMSKO

Původní dvanáctičlenný výsadek Mistra Jana Husa se postupně rozšiřoval, jak jednotka přijímala nové dobrovolníky například z řad civilního obyvatelstva. Vůbec prvními osobami, které partyzáni po prověření přijali do své jednotky, byli sovětští váleční uprchlíci. Ti se už nějakou dobu pohybovali v lesích v okolí místa výsadku a právě od nich partyzáni získali první informace, kde se vlastně nacházejí. Zároveň přes ně navázali poprvé kontakty s civilním obyvatelstvem v obcích Lipovec a Licoměřice na Chrudimsku. V těchto vesnicích byly záhy vytvořeny první ilegální protinacistické organizace - revoluční Národní výbory. Brzy potom přibyli do jednotky také první Češi, tři mladí chlapci, kteří uprchli z nucených prací v Německu. -

Štáb brigády zakládaltedy ilegální národní výbory, v lednu 1945 také v Německém Brodě a Přibyslavi. Při těchto výborech byly zřízeny také takzvané civilní partyzánské skupiny. Na brodském okrese vznikla taková skupina přímo v okresním městě.

VARIANTA „Žd“ PARTYZÁNSKÝ ODDÍL MISTR JAN HUS ŽĎÁRSKO

Po seskoku zamířil oddíl pod Fominovým velením na Žďársko. Postupně se část oddílu až do místa plánovaného působení a zdržovala se v okolí vesničky Nová Huť u Vojnova Městce.Tábor si založili asi 4. listopadu 1944 na Kamenném vrchu nad zmíněnou osadou Nová Huť. Na zimu přešli ke spolupracovníkovi brigády, hajnému Viktoru Hlávkovi do Račína /Kamenný vrch GPS 49.6792000N, 15.9317000E/.

Hlavním střediskem činnosti partyzánské skupiny na Ždársku však byla oblast kolem Krucemburku u Žďárských vrchů. Přesun jednotky přes Trhovou Kamenici, Krucemburk směrem na Vojnův Městec byl ukončen a jednotka zaujala určené místo na kotě 801. Tato kóta se nacházela nad obcí Cikháj a činnost partyzánské skupiny je úzce svázaná i s obyvateli této obce. U této kóty došlo k dílčímu konfliktu s Němci - nicméně působení partyzánů nebylo nijak zásadně narušeno.

/není přesně jasné dotum pobytu v Cikháji/ Odboji v Cikháji dále věnována samostatná pasáž...

.

DÉLENÍ ODDÍLU

V průběhu ledna 1945 proběhly dvě protipartyzánské ofenzivní akce kolem Křížové a Trhové Kamenice, při kterých bylo mnoho spolupracovníků partyzánů zatčeno. V důsledku těchto razií proti partyzánům se Fomin rozhodl oddíl rozdělit na 4 malé pohyblivé skupiny.

V dalších dnech a týdnech se Fomin přesunul na Ledečsko, kde prováděl zpravodajskou a organizační službu. Dne 28. března 1945 se měl sejít s velitelem jiné skupiny Nikolajem Vladimirovičem Kolesnikem. Cestou na schůzku se utábořil v houštině u Leškovic. Zde se obě verze - jak chrudimská varianta tal žďárská varianta spojují...

ÚNOR 1945 PARTYZÁNSKÁ BRIGÁDA MISTR JAN HUS

partyzánská brigáda Mistr Jan Hus

Partyzánům i jejich spolupracovníkům se podařilo uniknout německé zimní protipartyzánské ofenzivě a v únoru 1945 byl oddíl povýšený na partyzánskou brigádu.

Ta se z původní dvanáctičlenné skupiny parašutistů vysazené 26. října 1944 u Čáslavi, rozrostla na 444 partyzánů a pět samostatných oddílů a kolem 120 civilních spolupracovníků (podle jiných pramenů až 600) - formálně označovaných jako civilní partyzánské skupiny (CPS). Členové jednotlivých oddílů měli určeno plnit různé úkoly v několika oblastech Českomoravské vrchoviny.

Část partyzánů byla tedy vedena jako „civilní“ členové, kteří nepřebývali s lesním oddílem, ale žili běžným životem a akcí se účastnili jen večer a v noci. Vysoké zalidnění krajiny v Čechách a bohatá infrastruktura mohla být podle pisatele i výhodou pro partyzány, neboť počet proti nim zasahujících jednotek narůstal geometrickou řadou s každou cestou, kterou bylo třeba uzavřít, a s každou obcí, kterou bylo třeba prověřit. Zajímavé jsou také poznatky k životu lesních oddílů, například: pokud si v mraze partyzán poleje vodou celtu, v níž bude nocovat – ta zmrzne a vytvoří krustu, která nepropustí tělesné teplo ven (podobně jako miniaturní iglú).

„NA DLOUHÉ“ LESKOVICE (zde se spojuje varianta „Ch“ i varianta Žd“)

V březnu 1945 se štáb brigády Mistra Jana Husa rozhodl, že se po pobytu v malé obci Dědice u Zbýšova na Kutnohorsku vrátí na Přibyslavsko, kde si vybuduje nový úkryt, a pak na Žďársko.

Dřívější pobyt štábu je popsán výše ve variantě „Ch.

Nebo sem přešli od Krucenburku (varianta Žd).

Během nočního přesunu se zastavili ráno 27. března 1945 u obce Leškovice k celodennímu odpočinku.

Spolu s Fominem zde bylo dalších šest partyzánů – mezi nimi dva Češi. Večer začali vysílačkou radisté skupiny A. Čepurov a M. Poljakovová vysílat radiorelaci s novými informacemi do Sovětského svazu. Signály z radiostanice byly ovšem zachyceny a Fominův oddíl byl obklíčen přesilou Němců.

V důsledku radiového vysílání došlo ovšem goniometrickým zaměřením k jejímu odhalení. Zda k odhalení přispěla i zrada, je těžké říct. Podle svědectví bylo slyšet dynamo vysílačky na velkou vzdálenost, a i to mohlo přilákat nežádoucí pozornost. Záhy byly do zaměřeného prostoru vyslány silné jednotky německé branné moci, které v odpoledních hodinách obklíčili partyzány v lese „Na Dlouhé“.

Němci zachytili jejich vysílání a šli po partyzánech najisto. Boj probíhal od šesté večerní do čtvrté ranní. Všichni členové partyzánského štábu v boji padli - přežil jen Pych-Tůma, který zde nebyl přítomen - velitelem brigády (náčelníkem štábu) se měl stát politický komosař Pych-Tůma - podle jiných pramenů Nikolaj Kolesnik.

CIKHÁJ A BRIGÁDA MISTR JAN HUS

Hlavním střediskem činnosti partyzánské brigády Jan Hus na Ždársku byla oblast kolem Krucemburku u Žďárských vrchů. Přesun jednotky přes Trhovou Kamenici, Krucemburk směrem na Vojnův Městec byl ukončen a jednotka zaujala určené místo na kotě 801. Tato kóta se nacházela nad obcí Cikháj a činnost partyzánské skupiny je úzce svázaná i s obyvateli této obce.

Na kotě 801 dochází k prvními „boji“ hned v rámci příchodu partyzánů z Jana Husa směrem k Cikháji . V tomto prostoru byl na lovu neboli čekané komisař Ppardubického gestapa a dva lesníci - lesmistr a vrchní lesmistr. Partyzáni na tyto tři „lovce“ narazili a byl zahájen boj. Skupina partyzánů vyzbrojená samopaly s třemi Němci, kteří měli lovecké pušky a pistole. Pamětníci dokládají, že minimálně jeden partyzán byl zraněn, Němci z boje odešli jako vítězové. Nicméně v zásadě šlo o lokální konflikt a pobyt lesních partyzánských oddílů v okolí Cikháje nijak nezmařil.

/není přesně jasné datum pobytu tohoto prvního konfliktu v Cikháji zda při příchodu do Cikháje nebo až během pobytu zde /

V prostoru Cikháje jednotka brigády Jan Hus vyvíjela nejprve jen politickou činnost, rozšiřovala ilegální Rudé právo, tiskla letáky a nechala se živit nepříliš movitými rolníky z okolních obcí.

Partyzánský odboboj sehrál hlavní úlohu i při přípravě a průběhu osvobození Cikháje. Katastr obce se stal křižovatkou odboje řízeného z východu. Přímo v obci působila partyzánská skupina „Zarevo“ v čele s velitelem kapitánem Pavlem Faustovem, „Brigáda M. J. Hus“ v čele s majorem Alexandrem Fominem (po jeho skonu při přestřelce u Leskovic byl vedením pověřen Nikolaj Kolesnik, podle jiných pramenů se stal novým náčelníkem štábu brigády Pych-Tůma) a partyzánská skupina „Kirov“. Partyzánské jednotky zpravidla úzce spolupracovaly..

Z dalších partyzánských skupin působících na Českomoravské vrchovině na jaře 1945, jejichž činnost se částečně prolínala s působením oddílu Mistra Jana Husa, lze jmenovat oddíl Jan Kozina, Dr. Miroslav Tyrš, Jermak, oddíl „Smrt fašismu“, nebo oddíl Vpřed (podrobněji dále) a další. Tyto skupiny rovněž vojensky příslušely pod partyzánský štáb 1. ukrajinského frontu, který také zajišťoval jejich výcvik před vysláním do akce.

I mezi českými lidmi se našli zrádci. Po vyzrazení organizace českého odboje v obci se začalo gestapo vypořádávat s občany, kteří byli do tohoto hnutí zapojeni. V lednu 1945 vypálilo gestapo dům Josefa Vaise a prostřílelo dům Josefa Roučky. 1.května 1945 byla obec obsazena německými vojsky. Jednotlivé domy byly prohledávány. Němci hledali partyzány. Několik občanů včetně žen bylo zatčeno. 5 občanů bylo za svoji účast v protiněmeckém odboji a za přechováváni zbraní odsouzeno k trestu smrti. Před popravou je zachránilo Pražské povstáni a příchod Rudé armády. Dva cikhajští občané, Karel Jaitner a Adolf Haman, uprchli k partyzánským jednotkám, u nichž setrvali až do skončeni války.

Obec měla být vypálena, občané popraveni a odsunuti. Partyzáni se však včas přemístili. Němci žádného nenalezli a vypálení bylo odloženo. Díky dalšímu vývoji byl Cikháj ušetřen velikých hrůz a utrpení. V noci ze 4. na 5. května 1945 z rozkazu partyzánského štábu občané káceli stromy přes příjezdové silnice mezi Kocandou a Cikhájem a ze směru ke Světnovu. Barikády měly zamezit nebo zpomalit příjezd německých vojsk. V ranních hodinách do obce přišli partyzáni. Z jejich se dočasně správy obce ujal revoluční národní výbor. Obec byla prohlášena za svobodnou. 10. května 1945 obec uvítala prvního rudoarmějce.

reliéf seskoku oddílu Vpřed u Moravské Svratky

PARTYZÁNSKÝ ODDÍL VPŘED VE SVRATCE

Mezi mnoha partyzánskými jednotkami účastnících se odboje na Žďársku na jaře 1945 patřil i partyzánský oddíl Vpřed. Oddíl Vpřed měl být původně vysazen v prostoru Jihlava–Telč, pilot však při průletu nad frontou změnil kurz, a k výsadku tak v noci z 26. na 27. března 1945 došlo k výsadku v lese u obce Moravská Svratka - jak ostatně dodnes připomíná dřevěný reliéf na jednom stromě v místě seskoku. . Velitel oddílu Nikolaj Melničuk, zvaný Orel, se naštěstí dokázal rychle zorientovat, navázal kontakt s místními lidmi a s jejich pomocí shromáždil členy výsadku rozptýlené po kraji. Partyzáni našli ubytování u odvážných lidí ze Svratky a okolních vesnic. Radistka Tamara Rybakovová se například skrývala v domě Jaroslava Preislera, pouhých 50 metrů od staré školy, v níž sídlila německá posádka. Přes intenzivní pátrání gestapa, které o vysazených parašutistech vědělo, nebyl nikdo dopaden. Až do květnového povstání oddíl Vpřed vyvíjel čilou sabotážní činnost a s pomocí místních obyvatel i dalších partyzánských skupin zejména ničil železniční tratě. (Zdroj: Lukáš Mašek, Druhý odboj na Svratecku – upraveno).

partyzánský oddíl Vpřed

Práče z Vysočiny

(podle z knihy „Práče“)

Psal se rok 1945 a Němci měli letadel akorát na frontu. My týlaři jsme znali nazpaměť postavení vlastních a měli i poměrně značnou představu o pozicích Němcneboť se podařilo sehnat německou mapu. V jedné chalupě v Cikháji se sešlo několik dospělých.

A pak jeden malý mezi velkými...Říkalo se mu Práče.

Na zítřek očekávali výsadek z Ruska. Vlastně bylo hlavním cílem setkání připravit rudoarmějcům potřebné zázemí - pokud vše vyjde.

Práče - snad aby na sebe upozornil, využil chvilky nepozornosti a našel kus volné stěny,kde se mu pomocí špendlíků podařilo mapu zavěsit.S mapou na stěně to teprve vypadalo jako na nějakém štábu. Vlastně se o štáb jednalo. Štáb brigády Jan Hus. Pak už zbývalo hlavně rozdělit úkoly na zítřek, kdy má proběhnout výsadek...

„Práče z Vysočiny“ – jak funguje padák (hlavní padák, závěsný systém a záložní padák))

Padák

č.1 - hlavní padák (na zádech) - ve středu kopule je „uzda“ s nylonovým vláknem hlavní padák Z-P, kopule o rozloze 50 metrů čtverečních z nylonového plátna

č.2 - závěsný systém se skládá ze dvou popruhů

č.3 - na popruzích (vředu) je zavěšen záložní padák

část 5

Dukla – krev a mýtus

Legendární Karpatsko-Dukelská operace se měla odehrát jako blesková průlom Karpat - přesněji Východních Beskyd v pěti dnech. Ve skutečnosti se změnila ve dva a půl měsíce trvající krvavou bitvu v níž nalezlo smrt na 20 tisíc Rudoarmějců a 2 tisíce Čechoslováků.

Co bitvě předcházelo? Na konci léta 1944 zatlačila Rudá armáda na Východní frontě Německá vojska na území Polska. Rudá armáda se přiblížila k severovýchodním hranicím bývalého Československa, které kopírovaly severní okraj Karpatského horského masivu.

Podle původního plánu sovětského velení Rudá armáda fronta obejít Karpaty ze severu a zaútočit ve směru na Krakov. Na jihu pak projít do Velké Uherské nížiny. Hornatým částem Slovenska se tedy fronta měla vyhnout - protože rozvíjení vojenských operací v tomto terénu je nesmírně obtížné. Sověti navíc používali taktiku drtivých tankových úderů - která je navíc použitelná jen v rovinách.

Avšak 29. srpna 1944 došlo k události, která zvrátila všechny předchozí plány. Na Slovensku vypuklo Slovenské národní povstání. Na Slovensku se od roku 1944 začaly rychle vytvářet odbojové organizace a partyzánské skupiny - podporované paravýsadky ze Sovětského svazu. Osvobozenecké hnutí bylo samozřejmě součásti plánu exilové vlády prezidenta Beneše v Londýně jako příspěvek obnovení samostatné Československé republiky. Přestože se Londýn i Moskva snažili začátek povstání dokonale připravit a načasovat v součinnosti s postupem Východní fronty - povstání vypuklo spontánně 29. srpna 1944. Katalyzátorem pro urychlení povstání byl vstup německých vojsk na Slovensko předchozího dne - tedy 28. srpna 1944, ke kterému vláda Slovenské republiky dala souhlas. Bez účinné pomoci z venčí by však byl účinek povstání ohrožen - neboť povstalcům chyběl dostatek sil i materiálu.

Prezident Beneš i Slovenská národní rada tehdy požádali sovětské velení aby Rudá armáda vyrazila povstání na pomoc. Generalissimus Stalin ovšem ze zásady nedůvěřoval národně osvobozeneckým hnutím - pokud v nich nepřevažovaly prosovětské a komunistické složky. Nakonec však usoudil že vliv Komunistů na Slovensku je uspokojivý, a že bude dobré mít zásluhu na osvobození Slovenska.

Stalin tedy vydal rozkaz na přípravu útočné operace - kterou by se Rudá armáda probyla na Slovensko.

K operaci byla určena 38. armáda Rudé armády pod vedením generála Moskalenka, které spadala do 1. ukrajinského frontu maršála Koněva. Do sestavy byl začleněn i 1. československý armádní sbor v počtu asi 16 tisíc příslušníků (velitel generál Jan Kratochvíl). Boje o Duklu měly být rovněž podporovány 1. gardovou armádou 4. ukrajinského frontu. Příprava operace byla uspěchaná - trvala pouhých pět dnů, přičemž jako minimum pro tak rozsáhlou vojenskou operaci bylo považováno deset dnů. Hlavní útok měl vést ve směru města Dukla na polské straně Karpat – státní hranici Dukelský průsmyk – a pak slovenský Prešov.

K dosažení průsmyku vojáky čekalo celkem sedm horských hřbetů.

Jak se vlastně formoval 1. československý armádní sbor?

V létě roku 1942 se ve městě Buzuluk v Orenburské oblasti RSFSR zformoval 1. čs. samostatný polní prapor pod vedením podplukovníka Ludvíka Svobody- který se posléze rozrostl na brigádu, později přibyla tanková a paradesantní brigáda a vojsko se rozrostlo především při průchodu Volyní a náborem zde usedlých Volyňských Čechů - ovšem buďto bez výcviku nebo jen s nedostatečným výcvikem. Nedostatek důstojníků byl řešen příchodem důstojníků z Anglie - kde jich byl naopak nadbytek - a často zastávali řadové pozice v mužstvu. Tato situace nazývala jako důstojnická krize.

KARPATSKO - DUKELSKÁ OPERACE ZAHÁJENA

8. září 1944 byl vydán rozkaz k zahájení operace. K dosažení průsmyku Karpat bylo potřeba překonat celkem sedm horských hřbetů.

První den vojenské operace - 8. září 1944 Krosno

Karpaty tvořily nejpevnější část německé obrany, která byla organizována do 1. a 2. sledu a kontrolována německými a maďarskými silami generála Heinriciho - která byla začleněna do Skupiny armád „Severní Ukrajina“ - od 23. 10 reorganizovanou jako Skupina armád „A“. Němci v této době již měly jen omezené příděly munice - palba se tedy mohla soustředit jen do omezených intervalů. Ideologové se je sice snažili agitovat s rasancí národního socialismu - ale řadoví vojáci Wehrmachtu je vesměs nebrali. O protivníkovi měli z německých vojáku jisté, byť zkreslené informace alespoň tankisté. Tušili, že proti nim nejsou jen Rusové - ale předpokládali i Polskou legii, případně i Čechoslováky jenom byly dohady zda jim velí generál Svoboda - případně jiný velitel.

K Němcům pronikla informace o chystaném útoku - a přeskupili obranu tak, že vyklidili linii 1. sledu a soustředili se do 2. sledu směrem ke Slovensku. V 6.40 začal útok mohutnou raketovou, dělostřeleckou a minometnou přípravou. Munice ovšem dopadala většinou do prázdného prostoru. Z důvodu prozrazení začátku operace ale projektily dopadaly většinou do prázdného prostoru, který ovšem Wehrmacht vyklidil. Po palebné přípravě v 8.40 vyrazila vojska 38. armády se značnou podporou letectva do útoku a úspěšně překonala vyklizené první pásmo německé obrany.

Problém byl, že Němci nadále kontrolovali na opačné straně město Krosno včetně přilehlé silnice ve směru východ-západ.

Maršál Koněv nařídil nasadil na druhý ráno nasadit druhý sled 38. armády - mimo jiné i 1. československý armádní sbor který se do výchozích postavení přesouval v noci. Vzhledem k faktu - že silnice kolem Krosna byla nadále obsazena Němci - se přísun techniky Rudé armády a Čechoslováků, se musela přesouvat po nezpevněných polních a lesních cestách - což způsobovalo značný chaos.

9. září Machnówka a Wrocanka

Machnówka a Wrocanka jména dvou anonymních haličských vesnic, která se ovšem přítomným československým vojákůn vryla do paměti. Dva prvosledové prapory prapory pochodovaly od těchto vesnic směrem ke Karpatům – prakticky v nebojovém tvaru - domnívajíce se, že tvoří za druhý sled za Rudou armádou.

Za Machnówkou a Wrocankou se zvedá 1. obzor karpatského hřebene. A 9. září ráno byla na severním předhůří Karpat hustá mlha.

Mlha se zvedla v okamžiku, kdy Čechoslováci snídali. V tu chvíli se podle veterána Josefa Holce spustilo naprosté peklo. Velitelé netušili, že pouhých čtyři sta metrů od pochodujících vojáků jsou dobře připravení a zakopaní Němci – a to hned na první výšině s kódovým názvem kóta 534.

Karpatsko – Dukelská operace – podporučík Robet Reich a generál Jan Kratochvíl

Velitel 1. čs. armádního sboru generál Jan Kratochvíl přejížděl během chaotického přesunu mezi jednotkami 1. a 2. brigády a nebyl v kontaktu ani s vlastním štábem, ani se sovětským velením frontu jelikož jeho radiostanice měla poruchu, takže informace zpravodajců například o pozicích Wehrmachtu mu nebylo možno sdělit.

Čechoslováci předpokládali, že jsme ještě daleko od nepřátelského postavení. Z vesnice Machnowka vojáci 1. brigády pochodovali v trojstupech jako na nástup. Směrem od Wrocanky vojáci 3. brigády - což byli většinou Volyňští Češi - dokonce snídali. Mlha, bláto, deštivo. Když se trochu rozjasnilo, začalo to. Němci pálili ze všech stran z minometů, kulometů a kanónů. Lidé křičeli a utíkali. Hrozila panika a došlo i ke střelbě do vlastních řad.

Nápor Němců a Machnowky a Wroclanky se nakonec podařilo zastavit za pomoci sovětských tanků.

Jak bylo v Rudé armádě zvykem, bylo třeba najít „viníky“ nezdaru. Maršál Koněv inicioval následujícího dne tedy 10. září výměnu velitele 1. čs. armádního sboru. Generál Kratochvíl měl navíc škraloup že přibyl do československého vojska v SSSR - ve funkci velitele československého armádního sboru jej tedy nahradil brigádní generál Ludvík Svoboda, k čemuž nakonec vydalo i souhlas generál Sergej Ingr jako exilový ministr obrany.

U Machnówky a Wrocanky také bojoval a byl zraněn podporučík Robert Reich, který se narodil roku 1920 v židovské rodině v Brně. Začlenil se do čs.jednotky v SSSR od Buzuluku; v řadách kulometné roty se zúčastnil jako svobodník bitvy u Sokolova, prošel boji o Kyjev a u Dukly a to jako podporučík a velitel roty 5. praporu 3. brigády 1. čs. armádního. Robert Reich se narodil v r.1920 v židovské rodině v Brně. Prezentoval se u čs.jednotky v Buzuluku dne 16.3.1942 a obdržel kmenové číslo 580. V řadách kulometné roty se zůčastnil jako svobodník bitvy u Sokolova, prošel boji o Kyjev a u Dukly. Už jako podporučík a velitel roty u 3.čs.brigády. Po přeléčení zranění v zázemí se jako dobrovolmík přihlásil k vysazení do týlu nepřítele a jako výsadkář skupiny Komenský byl po boji s německým protipartyzánským komandem 25.1.1945 těžce zraněn a zajat. Byl odvlečen do svého rodného města Brna a mučen a popraven gestapáky v Kounicových kolejích....In memoriam povýšen do hodnosti kapitána.

10. září 1944 - 20 září 1944 město Dukla

Ke městu Dukla měli Čechoslováci postupovat od vsi Teodorowka. Hlavním úkolem bylo ovládnout poslední příčnou silnici uvnitř karpatských hřbetů - kterou ještě mohli být zásobováni Němci. Nad silnicí se zvedá travnaté návrší - označované jako kóta 534. Je součástí druhého karpatského hřbetu. Kdo ji ovládá - kontroluje onu strategickou silnici.

Druhý 2. prapor 1. brigády zaútočil 10. září ráno po silné dělostřelecké přípravě. Vzorový útok - střídavě v držení ČS a Němců. Po deseti dnech se nakonec Čechoslovákům podařilo dobít ze cenu obrovských ztrát.

V té době bylo jasné - že plám Karpatsko-Dukelské operace je v troskách - naděje na brzké proniknutí na Slovensko byla ztracena.Povstání - kterému měla Rudá armáda přijít na pomoc nakonec Němci krok za krokem potlačovali.

Přesto existoval ještě jeden způsob jak povstání pomoci. Na Slovensku mohla být vysazena 2. československá paradesantní brigáda. Parašutisté však byli překvapivě nasazeni na Dukle jako pěšáci.

Nasazení paradesantní brigády na Dukle však bylo provázeno značnými zmatky - neboť brigáda byla nasazena na úsek značné šířky. Jednotky byly nedostatečně informovány o situaci na bojišti. Průběh boje byl komplikován dále váznoucím přísunem střeliva - který byl způsoben nedostatkem aut a velkou vzdáleností muničních skladišť. 12 kilometrů za 6 - 7 dnů. Za jedenáct dnů útoku však brigáda přišla o 25% stavu. Následně však byla paradesantní brigáda stažena z Dukly a přece jen vsazena na Slovensko.

Po 21. říjnu 1944

Boje o průsmyk. Nastalo lezavé, deštivé podzimní počasí. Nedostatek vojáků a zejména velitelů, na frontu se vraceli i zranění vojáci. V té době by ještě nikdo nedokázal odhadnout - že do konce Karpatsko-Dukelské operace zbývají ještě dva měsíce nekonečných bojů.

Do bojů také byli začleněny příslušníci 1. československé tankové brigády. Jejich tanky se zúčastnily osvobození města Dukla a značný podíl na dobytí opevněné kóty Hyrowa - jednom z nejvyšších opevněných bodů v celém pásmu operace. Armádní generál Ludvík Svoboda ve své knize Z Buzuluku do Prahy o této události napsal: „Hyrowa hora byla poslední a nejzávažnější překážkou na cestě k naší hranici. Vyžádala si mnoho obětí ... odložen pro nepřízeň počasí. Rozkaz k útoku byl konečně vydán ráno 30tého září.

Němci v takovém terénu s útokem nepočítali - ovšem jejich obrana byla poměrně účinná použitím nové roční protitankové zbraně - kterou byla pancéřová pěst.

Bezejmenná výšina. Podmínky pro útok byly komplikovány neustálými dešti a silně rozbahněným terénem. Někteří vojáci se bořily až po kolena do bahna. Přes urputný odpor vojáci kótu nakonec dobyli. V místě pod bezejmennou kótou najdeme hrob čtyř neznámých československých vojáků. O rozhodující průlom přes průsmyk se měli pokusit vojáci 1. Československé tankové brigády. Jedenáct tanků mělo vyrazit s polské vesnice Zyndranowa. Útok byl několikrát opakován.

5. října se průzkumníkům u obce Barwinek odchytit německého zajatce, od něhož dostali informaci, že jednotky Wehrmachtu bránící průsmyk dostali rozkaz k ústupu. Průzkumné ČS. hlídka překročila hranici 6. října 1944 v 6 hodin ráno. Potvrdilo se, že Němci zanechali v postavení pouze malé jednotky - které kryjí palbou průzkum ostatních.

Československý armádní sbor ovládl Dukelský průsmyk 6. října odpoledne. Narazili sice na minové pole - ale ženistům se podařilo vytvořit průchod. 2. prapor 1. brigády 1. čs. armádního sboru dosáhl území Československa.

Fronta se ze zastavila na břehu řeky Ondava až do ledna následujícího roku. Tady Karpatsko- Dukelská operace skončila pro příslušníky 38. armády a také 1. čs. armádního sboru. Místo pěti dnů trvala dva a půl měsíce.

Československý armádní sbor ovládl Dukelský průsmyk 6. října odpoledne. Narazili sice na minové pole - ale ženistům se podařilo vytvořit průchod. 2. prapor 1. brigády 1. čs. armádního sboru dosáhl území Československa.

Kapitán Vrána a 1. československá tanková brigáda v bojích o Duklu

kapitán František Vrána

František Vrána - rodák z Řečkovic v Brně. V devatenácti letech - po absolvování stavební průmyslovky pracoval jako stavební technik ale zakrátko - v roce 1935 nastoupil vojenskou službu. Rozhodl se v armádě zůstat a v letech 1935–1936 absolvoval školu pro záložní důstojníky hruborážného dělostřelectva v Bratislavě. Po krátkém pobytu u 106. dělostřeleckého pluku vstoupil do Vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Po absolvování školy sloužil u 125. dělostřeleckého pluku.

Po Mnichovské dohodě byl demobilizován a po 15. září a obsazení zbytkové republiky německou armádou a ustanovení se rozhodl vlast opustit. Přes Polsko se dostal do Anglie a již v říjnu roku 1939 vstoupil do československého zahraničního vojska. Byl odvelen do Francie, kde sloužil v Agde u 1. československé divize. Po pádu Francie se vrátil do Anglie, kde byl příslušníkem 1. československé samostatné brigády. V této době se oženil s Angličankou Hildou Weisskopfovou a narodila se mu dcera Věra. Absolvoval důstojnický kurz a byl povýšen na nadporučíka. Brigáda, u které sloužil, byla transformována na obrněnou brigádu a Vrána se stal zbrojním důstojníkem tankového praporu a velitelem zálohy řidičů tanků. Vzhledem k tomu, že jeho jednotka však nebyla vyslána do žádné bojové akce, zažádal o převelení do SSSR.

9. září 1944 nastoupil u 1. československé tankové brigády v SSSR. Nejprve byl členem štábu 1. tankového praporu a záhy převzal velení tankového praporu v rámci 1. československé tankové brigády.

V říjnu 1944 probíhaly boje o průsmyk. Nastalo lezavé, deštivé podzimní počasí. Nedostatek vojáků a zejména velitelů, na frontu se vraceli i zranění vojáci.

Do bojů také byli začleněny příslušníci 1. československé tankové brigády. Jejich tanky se zúčastnily osvobození města Dukla a značný podíl na dobytí opevněné kóty Hyrowa - jednom z nejvyšších opevněných bodů v celém pásmu operace. V září se jednotka kapitána Vrány pokusila překročit československou hranici u polské obce Zyndranowa. 8. října bylo nalezeno jeho tělo a spolu s ostatními padlími vojáky bylo pohřbeno na vojenském hřbitově dukelského bojiště.

In memoriam byl kapitán Vrána nejprve ještě v roce 1945 povýšen na štábního kapitána a v roce 1947 na majora. Byl vyznamenán Československým válečným křížem a sovětským Řádem rudého praporu. V roce 1969 u příležitosti 25. výročí bojů na Dukle obdržel titul Hrdina Československé socialistické republiky a vyznamenání Zlatá hvězda hrdiny ČSSR in memoriam.

část 6

Vladimir Osipovič Bogomolov

Vladimir Osipovič Bogomolov (3.7.1926 Kirillovka — 30.12.2003 Moskva), rusky: Владимир Осипович Богомолов, vlastním příjmením Bojtinskij (Войтинский), které používal o roce 1948 a poté do roku 1953 Bogomolec (Богомолец); ruský sovětský prozaik zejméena žánru válečná literatura.

Bogomolov patřil ke generaci sovětských spisovatelů, kteří se přímo zúčastnili války a jejich díla začala vycházet zejména po XX. sjezdu KSSS - po odhalení tzv. kultu osobnosti. Válku viděli realisticky, nepřikrášleně, odmítali obvyklou sovětskou glorifikaci, patos. Zajímal se zvláště o psychologii a nečekané reakce lidí ve válce.

Vydané knihy...

1958 - Ivan

O pomstě desetiletého chlapce na německých vojácích.

1974 - V avguste 1944 goda / V srpnu roku 1944

Bogomolova kniha „V srpnu roku 1944“ vynikajícím a autentickým způsobem vyprávěný příběh pátrací skupiny armádní kontrarozvědky Rudé armády v zázemí fronty na pomezí Běloruska a Polska během velké letní ofenzívy Rudé armády v létě 1944. Pravděpodobně jsou citována pozměněná oficiální hlášení, protokoly z výslechů, úřední záznamy a statistiky).

část 7

Ludvík Svoboda

Nedůvěra KSČ se obrátila i proti Svobodovi, nepomohlo ani to, že vstoupil v roce 1948 do KSČ. Během krátké doby se Reicinovi – s podporou K. Gottwalda (předsedy vlády) a R. Slánského (generální tajemník KSČ) podařilo vyměnit celé vedení ministerstva národní obrany, generálního štábu i jednotlivých útvarů. Do Moskvy šla udání o Svobodově nedůvěryhodnosti. Rudolf Slánský charakterizoval Svobodu v lednu 1951 pro poradu v Moskvě „… obklopoval se důstojníky jako Drgač, Drnec, Klapálek, Novák, Bulandr, kteří byli staří legionáři a odchovanci západních vojenských doktrín, neměli kladný poměr k sovětské vojenské doktríně … Naší chybou bylo, že jsme Svobodu a jeho chráněnce ponechali tak dlouho na klíčových pozicích v armádě a že teprve na naléhavou radu soudruha Stalina jsme je odstranili.“

Dne 25. dubna 1950 byl odvolán z funkce ministra národní obrany a byl jmenován náměstkem předsedy vlády pověřeného vedením Československého státního výboru pro tělesnou výchovu a sport. Dne 8. září 1951 byl odvolán i z této funkce a byl mu nabídnut „důchod z milosti“, který Svoboda odmítl. Dne 22. listopadu 1952 byl v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským zatčen na základě materiálu, který proti němu připravoval B. Reicin. Dva dny před Svobodou, 20. listopadu, byl zatčen i generál Klapálek. Díky intervenci z Moskvy byl vyslýchán pouze pro sabotáž Košického vládního programu a sabotáže výstavby čs. armády podle sovětského vzoru. Propuštěn byl v prosinci 1952. Do řádného důchodu byl dán začátkem roku 1953.

Po dlouhých letech v ústraní byl v roce 1968 zvolen prezidentem Československé socialistické republiky. Jeho druhé funkční období bylo de facto ze zdravotních důvodů předčasně ukončeno v roce 1975 na základě pro tento účel přijatého ústavního zákona č. 50/1975 Sb.

V osobě Ludvíka Svobody se sešel úřad presidenta s hodností armádního generála.

zdroj - internet (upraveno)