Měsíc autorského čtení Brno 2017 "literatura a divadlo Gruzie" a plán na cestu do Arménie

Arménie byla jedinou zemí, kterou se mi při návštěvě Kavkazu v druhé půlce 80tých let nepodařilo navštívit (na rozdíl od Gruzie) – i když z mého pohledu se jedná o zemi pravděpodobně nejzajímavější.

Měsíc autorského čtení Brno 2017 "literatura a divadlo Gruzie" a plán na cestu do Arnénie.  

OBSAH

Divadlo Husa na provázku

rozcestník na téma divadlo, knihovny a MAČ (měsíc autorského čtení) 2017 – 2025 v Brně

HD/

Historie divadelnictví v Brně

1/

Gruzie

Měsíc autorského čtení (MAČ)2017 — 18. ročník — čestný host Gruzie

rozcestník MAČ 2017 Gruzie, Česká republika, Ukrajina a Polsko

M/

Mapa národů Kavkazu

2/

Arménie

Střípky z arménské historie

3/

původní příspěvek

Neuskutečněná cesta do Armenie

4/

"Pro co jsme žili, již neplatí" Arméni o ztrátě Náhorního Karabachu

5/

svodka z cestopisné přednášky "Gruzie a Ázerbájdžán: Pěšky od moře k moři" Město Gori a J.V. Stalin.

Divadlo na provázku po léta hostovalo v Domě umění – když se hledalo samostatné místo pro divadlo – jeden ze soutěžních návrhů vyzněl postavit vlastní budovu za Domem umění. Na štítě měl být nápis podle jedné z divadelních her „Commedia dell’ arte“

Divadlo Husa na provázku

Divadlo Husa na provázku – po jistý čas jen „Divadlo na Provázku“ bylo vlastně klubou scénou – poměrně dlouhou dobu bez vlatní budovy, dlohodobě působilo v Domě umění – toto období by měl přimomenout třeba příspěvek Dům umění – aneb Dano Herbian naní Kamil Halbich – písmákové.cz

Divadlo Husa na provázku bylo založeno roku 1967 divadelníky, spisovateli, hudebníky i výtvarníky, pro něž se stalo umění životním postojem. Sobor bez stálé scény hostoval dlohodobě v Domě umění na Malinovského náměstí v Brbě. Od 1. ledna 1972 se podařilo divadlo profesionalizovat a divadlo proslavil, či v Divadle na Provázku se proslavil například Boleslav Polívka. V roce 1975 zřízeno amatérské Dětské studio - kam se chodili například učit herectví žáci ze základních škol.

Na začátku roku 1980 proběhla v Brně česká premiéra projektu Vesna národů – Wiosna ludów, kterou Divadlo na provázku přichystalo s polským Teatrem 77. Na událost rychle zareagovala cenzura a další uvádění v Brně i v zahraničí bylo zakázáno, což ovšem umožnila administrativní výměna uměleckého šéfa za více loajálního k režimu.

Od začátku roku 1986 vznikají projektové studie ohledně nové divadelní budovy pro Divadlo na provázku. Jeden z návrhů byl postavit budovu pro Divadlo na provázku přímo za Domem umění s názvem Commedia dell’arte. Architekt Václav Králíček ale své studii prosadil návrh rekonstrukce barokního paláce pánů z Fanalu a dostavby moderní budovy. Projekt se podařilo prosadit a na čelní zeď budoucího divadelního komplexu byl upevněn symbolický základní kámen. V srpnu téhož roku byla formulována první vize Centra experimentálního divadla (CED) jako tvůrčího dramatického modelu. Ke konci roku se k této vizi připojilo také brněnské HaDivadlo.

U příležitosti sedmdesátého výročí vzniku samostatného státu vytvořilo v roce 1988 Divadlo na provázku spolu s HaDivadlem první číslo scénického časopisu Rozrazil 1/88 (o demokracii).

Od 1993 má soubor již z původním názvem „Divadlo Husa na provázku“ vlasní stálou divadelní scénu Dům pánů z Fanalu GPSí 49.19195, 16.60785 na Zelném trhu.

rozcestník divadlo a knihovny v Brně, a zejména Měsíc autorského čtení (MAČ) 2017 – 2025

Měsíc autorského čtení Brno 2017 "literatura a divadlo Gruzie“ a plán na cestu do Arnénie (tento příspěvek)

MAČ 2017: Zośka Papužanka, Divadlo Husa na provázku BRNO https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1365702964667968

Divadlo Husa na provázku MAČ 2017: Michal Pribáň https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1365738671331064

MAČ 2017, hostem Ukrajina a Teťana Maljarčuk https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1365767787994819

MAČ 2017 Thea Thophuria (Gruzie) a Mariusz Szczygieł (Polsko) https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1365823437989254

MAČ 2017: Lela Kodalašvili (Gruzie) a Olena Husejnova (Ukrajina) https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1365880417983556

Moravská zemská knihovna

UŽ NA PRVNÍ POHLED – 15. září 2017 Moravská zemská knihovna, konferenční sál přízemí řednáška u příležitosti životního jubilea brněnského básníka Zdeňka Volfa. Přednáší PhDr. Lukáš Průša. https://www.facebook.com/media/set/?set=a.1394847061753558&ty  

Schrattenbachův palác na Kobližné - Ústřední knihovna Jiřího Mahena

Asociace spisovatelů - „Spisovatelé do knihoven“ https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.1550222092882720

MAČ 2018 Turecko a Polsko

Měsíc autorského čtení a literatura Turecka (Islám na Moravě) 

MAČ 2019 Rumunsko

Lendas – toulky jihovýchodní Evropou – Měsíc autorského čtení 2019 a literatura Rumunska (část RO1)

MAČ 2020 Maďarsko

Mátra – aneb třetí vrcholek dvou státních znaků - rozcestník Maďarsko - Blog iDNES.cz (část příspěvku na téma Měsíc autorského čtení: MAČ2020 jehož hostem bylo Maďarsko)

MAČ 2016 – 20 další alba Odkaz rozcestník na Tumblr

MAČ 2024 Taiwan

Tentokrát přítomen jediný večer. Četla Svatava Antošová ze severočeských Teplic Literární podhoubí Teplice na tumblr.com .

MAČ 2025 Ázerjbadžán

Jak si zřídit vlastní WiFi stanici – jak se připojit k internetu 11 – díl 3 Měsíc autorskéhi čtení 2025, literatura Ázerbandžánu – Blog iDNES.cz

další příspěvky na téma divadlo 

Praha

Svaz dělnických divadelních ochotníků československých 1911 – 38 totem.cz

Pražská divadelní scéna - Divadlo v Řeznické (na motivy F. M. Dostojevského hraje Vl. Dlouhý) https://www.tumblr.com/blog/view/archivace/692496449756348416?source=share

Divadelní scénografie - časopisové koláže  

https://www.facebook.com/media/set/?vanity=100036848335876&set=a.736386437599627

HD/

historie divadelnictví v Brně

zahájení divadelní sezóny 2018 v Brně – divadlo Reduta

Brněnská Reduta je zmiňována již roku 1608 a je tak nejstarší divadelní budovou ve střední Evropě.

Německé divadelnictví v Brně

Město Brno koupilo okolo r. 1600 zchátralý Lichtenštejnský palác na nároží Zelného trhu v Brně - který město nechalo přestavět na městský hostinec zvaný „Nová taverna“, později zvanou „Velká taverna“. Budiva sloužila významným hostům, kteří do města přijížděli.

Sousední, později přikoupený dům byl nazýván „Malou Tavernou“. Občasné divadelní produkce se konaly v těchto budovách pravděpodobně již od 60. let 17. století. K další radikální změně došlo v r. 1733, kdy bylo ve východním křídle vystavěno vlastní divadlo lóžového typu s hlubokým perspektivním jevištěm. Sál obsahoval dvojí parter, galerii a dvě řady lóží. Současně budova získala novou fasádu ve slohu pozdní barok či rokoko - fasádu, která zvně příliš neprozrazuje, že budova je divadlem. Kromě divadelních představení se v Redutě konaly také honosné bály a oslavné akce u příležitosti pobytu císaře Leopolda II. v roce 1791 či císaře Františka I. v letech 1804 a 1808. V té době se divadlo jmenovalo „Královské městské národní divadlo“, německy „Königlichstädtisches National Theater“

Deutches Stadttheather – Blog iDNES.cz

České divadelnictví v Brně

„Družstvo českého Národního divadla v Brně“ získalo 18. září 1881 povolení k provozování divadelních her ve velké dvoraně Besedního domu, kde již předtím české ochotnické divadelní spolky působily. Domovskou scénou českého divadlo v Brně se stalo Prozatímní národní divadlo na Veveří.

ZEMSKÉ DIVADLO V BRNĚ

Výnosem ministra vnitra z 12. prosince 1930 pak divadlo přešlo s platností od 1. ledna 1931, už pod novým názvem Zemské divadlo v Brně, pod správu Moravskoslezské země. Roku 1978 byl ke Státnímu divadlu administrativně připojen studiový soubor Divadlo na provázku a v roce 1980 prostějovské HaDivadlo. Po listopadu 1989 se zřizovatelem divadla stal Magistrát města Brna. Oba studiové soubory se od brněnského Národního divadla odloučily v roce 1992.

Dne 2. dubna 1925 se z budovy dnešního Mahenova divadla uskutečnil první rozhlasový přímý přenos činoherní inscenace Československého Radiojournalu (dnes Český rozhlas Brno).[6]

V roce 1939 muselo české divadlo v okupovaném Brně opustit budovu Na hradbách a stáhlo se na Veveří. K jeho dalším působištím patřil sokolský Stadion, Besední dům a sál Typosu. Později se obnovila česká představení Na hradbách a v Redutě alespoň na několik dnů v měsíci. Dne 12. listopadu 1941 však bylo Zemské divadlo uzavřeno a Družstvo na jaře 1942 zemským úřadem rozpuštěno.

STÁTNÍ DIVADLO V BRNĚ

Zákon č. 192/1948 Sb., o státním divadle v Brně - s účinností od 16. srpna 1948 zřídil Státní divadlo v Brně jako administrativní organizaci - která sdružovala všechna velká divadla v Brně a jejich divadelní soubory členěné pole jejich zaměření na

- činohru

- zpěvohru neboli operetu

- operu a balet

Zřizovatelé Státního divadla v Brně a některé mezníky...

Od svého ustanovení v roce 1948 Státní divadlo spadalo přímo pod ministerstvo kultury.

V roce 1952 byla z bezpečnostních důvodů zbourána budova Divadla na Veveří. Činohře po období provizorií od roku 1954 sloužilo Mahenovo divadlo v Lidické ulic - později přejmenované na Divadlo bratří Mrštíků - původně kino Morava. Brněnská činohra se z velké části z divadla v Lidické ulici přestěhovala do novorenesanční budovy Divadla na hradbách, posléze přejmenovaného na Mahenovo divadlo.

Divadlo Reduta od roku 1945 až do uzavření v roce 1993 fungovalo jako scéna pro zpěvohru neboli operetu.

V roce 1965 došlo k přelomové události pro brněnské divadelnictví.

Při Rooseveltově ulici otevřeno největší brněnské divadlo - Janáčkovo divadlo. Především jako nová operní scéna. Po architektonické stránce Janáčkovo divadlo představovalo moderní ohlas na neoklasicismus. Pokud by se tedy Státní divadlo jako zastřešující divadelní organizace měla ztotožnit s nějakou konkrétní divadelní budovou - pak by jí nespíš mělo být právě Janáčkovo divadlo.

Od roku 1978 přešla instituce Státní divadlo do působnosti Jihomoravského kraje.

Roku 1978 byl ke Státnímu divadlu administrativně připojen studiový soubor Divadlo na provázku a v roce 1980 rovněž studiové prostějovské HaDivadlo.

Po listopadovém převratu 1989 státní divadlo spadalo pod okres Brno-město (= nepřímo Magistrát města Brna?).

NÁRODNÍ DIVADLO V BRNĚ

Od 23. prosince 1992 byl název organizace Státní divadlo změněn na jméno Národní divadlo Brno. V roce 1992 se od brněnského Národního divadla odloučily oba studiové soubory.

K 1. lednu 2004 byl převeden soubor zpěvohry Národního divadla Brno do Městského divadla Brno - známějšího možná pod názvem Divadlo bratří Mrštíků. Městské divadlo Brno (zkratka MdB) je druhým největším divadlem v Brně, repertoárově zaměřené na činoherní a hudební (především muzikálovou) produkci. Od roku 1993 do 1996 se používal přechodný název Městské divadlo Brno – Divadlo bratří Mrštíků.

V roce 2005 došlo k slavnostnímu otevření Reduty, která od té doby fungovala jako komorní scéna Národního divadla Brno, v níž se střídaly všechny soubory. V roce 2007 došlo ke změně a Reduta dostala svůj vlastní soubor.

vlastní příspěvek 

Měsíc autorského čtení Brno 2017 "literatura a divadlo Gruzie" a plán na cestu do  Arménie

1. část - Gruzie

Měsíc autorského čtení Divadlo Husa na provázku 2017

Měsíc autorského čtení Divaslo Husa na provázku Brno 2017

24. 07 pondělí / Kato Džavachišvili: Surrealistické ikony

Kato Džavachišvili - novinářka a básnířka narozena roku 1979 v Tbilisi. Je autorkou pěti básnických sbírek: Od tebe ke mně (Saari, 2008), Nalevo (Saunje, 2010), Pupa (Saunje, 2011), Pseudonym (Saunje, 2012) a Ukolébavka pro muže (Intelekti, 2015). Napsala také sbírku esejů (Dva hrnky, Intelekti, 2015) a byla nominována na řadu literárních ocenění,  z nichž mnohá také vyhrála.. Její poezii charakterizují „surrealistické ikony a nová, reformační exprese“.

Jan

Ležím v čem mě matka porodila
tak jak v dětsví pokládala panenky
Ano, přesně tak.
Mrznu.
Aby ustlal mou postel.
Žneč pokosil trávu.
Trávu pokosil žnec.
Veze z rozmazlováním z hor.

25. 07. úterý / Gruzie Gaga Nachucrišvili: Za horizonty

Narozen roku 1971, vystudoval historii na Státní univerzitě v Tbilisi, později studoval na Goethe-Institutu v německém Rothenburgu. V devadesátých letech pracoval jako novinář, postupem času začal přednášet současnou světovou literaturu na Státní univerzitě Ilji Čavčavadzeho; v roce 2013 zorganizoval seminář překladu světové poezie. Je považován za jednoho z nejproduktivnějších básníků své generace, který aktivně publikuje a kromě celé řady básnických sbírek vydal i dvě sbírky povídkové. Čtenáře nepřestává překvapovat upřímným a nečekaným, zároveň však neuvěřitelně bohatým básnickým jazykem a obrazností. Je držitelem literární ceny Saba za nejlepší sbírku poezie (2013). . K jeho poezii si „vždy najdou cestu srdce překypující láskou a uznáním pro intelektuální básně, stejně jako obdivovatelé poezie emocí“.

Lvov

Chystám se domů
a tyhle cesty pod zbrojí dlažby
pod zbrojí dlažby
zas mě volají.
Všechny mé chyby,
všechny mé ztráty
za mnou se rojí
(je těžké je přijmout).

28. 07. pátek / Zviad Ratiani: Láska, strach, smrt

Jeden z nejznámějších gruzínských básníků. Narozen roku 1971, do gruzínského literárního tisku přispívá od roku 1992. K dnešnímu dni vydal pět básnických sbírek a řadu překladů významných anglických a německých básníků. „Moderní ve smyslu i poetické formě,“ popisuje kritika jeho dílo. „Přímá současná poezie plná lásky, strachu, smrti, myšlenek a odvahy.“

následuje koláž jeho textu, který četl 28.07: 2017

pod názvem "rekviem za živé"

ukázka textu

REKVIEM ZA ŽIVÉ

Čím jsme se provinili
když jsme slunci razili cestu
k chladnému domu?

REKVIEM ZA ŽIVÉ 

(upraveno, zkráceno)

čím jsme se to provinili

když jsme přelezli ostnatý drát

a zatoulali se do vedlejší soutěsky

snad jen proto

utrhnout

dvě tři bodlavé květiny

---

že ale trvalo

než jsme se dostali

do prvního většího města

a v nevytopené kavárně

pak dumali

nad rukopisem

napsaným cizím

nám nesrozumitelným jazykem

Měsíc autorského čtení Divaslo Husa na provázku Brno

30. 07. neděle / Lia Likhokeli: Smích deviho ženy

Lia Likhokeli: Smích deviho ženy
Narozena v roce 1986 v Chevsureti, odlehlé vesničce o padesáti obyvatelích, která se nachází vysoko v gruzínských horách. Mladá autorka, která začala psát v pětadvaceti letech, je stoupající hvězdou na poli současné gruzínské literatury, s hlasem stejně výrazným a originálním jako místo, odkud pochází. Střízlivými texty prolíná soucit s rozličnými tvory, dokonce i s předměty, a básnířčina osobitá vize i styl vedla k novému trendu oproštěnému od běžných klišé. V roce 2013 zakoupilo nakladatelství Saunje všechny její básně a vydalo je pod názvem Smích deviho ženy (devi je mýtická bytost podobná evropským obrům). S napětím očekávaná prvotina vynesla autorce následující rok nejprestižnější gruzínskou literární cenu Saba, ve švédském překladu ji pak nedávno vydalo nakladatelství Smockadoll. Za své povídky získala autorka dvakrát literární cenu Cero a řada jejích básní je součástí německé antologie gruzínské literatury Ich aber will dem Kaukasos zu... (2015).

Babiččina žehlička na uhlí

Babiččina žehlička se vydala na cestu.
Splížila se z poryvu větru mé šedavé nečinnosti, 
potlačila svůj vrzavý trojhranný nos mlhou svých prázdných snů,
otevřela rozvrzanou branku 
a začala stoupat po svazích podzimu. 

MAČ2017 - Měsíc autorského čtení (autorskecteni.cz)

e 2007 došlo ke změně a Reduta dostala svůj vlastní soubor.

M – mapa národů Kavkazu

mapa národů Kavkazu

2. část - Arménie 

Střípky z arménské historie - zejména z období kolem roku 1918 (Arménská demokratická republika)

(spíše informativní text)

První arménská republika v letech 1918-1920

předcházel krátkodobý stát 
Zakavkazská federativní demokratická republika 

Arménská republika, Arménská demokratická republika

měna Arménský rubl
vznik: 28. května 1918
zánik: 2. prosince 1920
hlavní město: Jerevan
obyvatelstvo počet obyvatel: 500 000 (1918), 1 300 000 (1919)
národnostní složení: Arméni, Ázerbájdžánci, Turci, Kurdové   

národy západní Arménie v roce 1912 ( Arméni, Turci, Kurdové, ostatní)
Arménská demokratická republika byl první novodobý nezávislý stát Arménů, který vznikl v roce 1918 po kolapsu carského Ruska. Samostatně existovala v době občanské války v Rusku a zanikla po bolševickém povstání a obsazení Rudou armádou v prosinci 1920. Dnešní Arménie volně navazuje na původní Arménskou demokratickou republiku a Arméni nazývají období nezávislosti v letech 1918–1920 (od 28. května 1918 do 9. července 1921). "první republikou".
První suverénní arménský stát od pádu Arménského království Kilicia v roce 1375.
Arménská demokratická republika byla vytvořena ze zemí historické Arménie, které se v důsledku válek Ruska s Tureckem a Persií v devatenáctém století ocitly v hranicích Ruské říše.

Po pádu carství a pádu ústřední mocnosti v Rusku převzaly gruzínské, ,arménské a ázerbájdžánské strany nezávislosti moc v Zakavkazsku. 10. února 1918 vyhlásil společný Zakavkazský sejm Zakavkazskou demokratickou federativní republiku nezávislou na Rusku, která se však rozpadla ve 26. a 28. květnu 1918. Jedním ze tří států  vytvořených jejím rozpuštěním byla Arménská demokratická republika.

DRA byla nejméně  stabilizovanou ze zemí v Zakavkazsku. Stejně jako všechny z nich nebyla vnitřně stabilizována a podkopávána bolševickou aktivitou. Státní národ - Arméni - byl před několika lety zdecimován osmanským Tureckem. Oblast DRA byla jen nepatrným zlomkem oblastí obývaných Armény před rokem 1914, s nedostatkem ekonomických zdrojů, a byla zaplavena masami uprchlíků z Turecka. Odříznutí od tradičních trhů vedlo ekonomiku ke kolapsu. Po ztrátě ruské podpory neměla Arménie žádnou mezinárodní podporu, ale z národních důvodů byla v konfliktu se všemi sousedními zeměmi. Předmětem sporu s Gruzií byl smíšený národní region Lori. Ázerbájdžán si nárokoval téměř všechny země DRA.

Kemalistické Turecko neskrývalo svůj záměr zlikvidovat nezávislou Arménii, která byla překážkou fúze s Ázerbájdžánem. Ruští bělogvardějci v opozici proti bolševickému režimu  neuznávají nezávislost kavkazských států, v duchu  propagandistických bolševických sloganů o právu na sebeurčení obyvatel bývalého impéria, důsledně zaměřených na jejich sovětizaci.

V této situaci, navzdory odhodlání Arménů zachovat nezávislost, zůstala země v trvalé vnitřní krizi. Také byly vedeny neustálé války; z nich skončila pouze válka s Gruzií v prosinci 1918 rozdělením sporné oblasti pod britským tlakem. - Karabachu, ve kterém byly jednotky místních povstalců úspěšné.

Válka s Tureckem se ukázala jako fatální pro DRA, v níž se situace Arménie systematicky zhoršovala a hrozilo, že se Turci zmocní celé DRA což by pro Armény mohlo znamenat téměř záhubu.

S touto vyhlídkou vláda DRA kapitulovala 2. prosince 1920 před invazí Rudé armády, která v listopadu 1920 napadla Arménii, která se nemohla bránit, výměnou za získání slibu, že zachová státní existenci Arménie.

Mezinárodní stabilizace skutečně probíhat, ale po pouhých několika měsících bolševického teroru vypuklo 18. února 1921 v sovětské Arménii protisovětské povstání. Poté, co byla 2. dubna 1921 potlačena bolševiky, zůstala jedinou svobodnou oblastí Arménie horské oblasti kontrolované arménskými povstalci na hranici s Persií, kde byla zřízena pomíjivá Republika Horská Arménie. 

Její ozbrojená likvidace Rudou armádou, dokončená 9. července 1921, znamenala definitivní konec epizody nezávislosti Arménie. 

následující stát : Zakavkazská sovětská federativní socialistická republika 

začlenění Gruzie a Armenie do SSSR

3. část - původní příspěvek

Arménská apoštolská církev jako církevní společenství navazující na ranné křesťanství – signály.cz

Neuskutečněná cesta do Armenie

Osud Arménů v mnohém připomíná osud Židů nebo Řeků – proto jsem se na včerejším cestovatelském večeru v kafé Práh zaměřil především na kulturně-historické motivy, i když ani horská turistika mi není cizí. Následující informace jsou čerpány nejen z této události.

možná malá upřesňující poznámka - s Arménskými chrámy se lze setkat i mimo vlastní Armenii - zde například Derbent v Dagestánu - více v odkazech na závěr příspěvku

Arménský chrám v Derbentu

1. Arménské chrámy – jsou si velmi starobylé stavby – vzájemně si hodně podobné – pro představu údajně stačí navštívit pouze tři.

2. Jerevan není město architektonicky příliš zajímavé – je zde několik obecně známých dominant, jinak ostatní části města nejsou příliš nápadité. K architektuře snad ještě dodatek, že stavby tzv. socialistického realismu čerpají ornamentiku z místních tradic.

3. Arménská literatura tématicky reflektuje pocity vyhoštění z vlasti, pocity vykořenění, „nepatření nikam“, apod. Jako příklad předkládám jeden literární text, který zdaleka není  můj vlastní, ale vychází z poměrně rozsáhlé básně jejímž autorem je Zviad Ratiani, jeden z nejznámějších současných kavkazkých básníků – ovšem nikoliv z Arménie ale z Gruzie (ukázka výše).

4. část

„Pro co jsme žili, už neplatí“Arméni o ztrátě Náhorního Karabachu

převzatý příspěvek „Pro co jsme žili, už neplatí.“ Proč Armény tolik bolí ztráta Náhorního Karabachu (msn.com)

V Náhorním Karabachu žijí Arméni, vládnout mu ale bude Ázerbájdžán. Region je přitom alfou a omegou arménské národní identity. Spoléhat se však v touze po spojení Karabachu s Arménií na Sovětský svaz a později na Rusko, a slevit přitom ze snů o nezávislosti a demokracii, se teď definitivně ukázalo jako scestná strategie.

Černá zahrada“, to v turečtině znamená slovo Karabach. Hornatá a zalesněná oblast na Malém Kavkazu, Armény též nazývaná Arcach, po třech desítkách let faktické nezávislosti bude v důsledku nedávné vojenské ofenzivy ze strany Ázerbájdžánu podléhat opět vládě v Baku, hlavním městě Ázerbájdžánu.

Nejen pro místní obyvatele, ale pro všechny jejich arménské soukmenovce je to obrovská rána. Nevěří, že karabašští Arméni budou moci ve své vlasti vůbec zůstat. Bojí se, že režim ázerbájdžánského diktátora Ilhama Alijeva bude od nich chtít po údajné „protiteroristické operaci“ celou oblast etnicky i kulturně „vyčistit“. Zaznívají i obavy o osud tamních kulturních památek, prastarých kostelů a klášterů.

V letech 1918–1920, krátce po tragédii arménské genocidy, probíhala arménsko-ázerbájdžánská válka. V ní šlo o tři sousedící regiony na jih od Jerevanu – Náhorní Karabach, Sjunik (tehdy zvaný Zangezur) a Nachičevan. Arménie i Ázerbájdžán považovaly celou souvislou oblast za svá historická území. Za Arménii se postavila Velká Británie a Ázerbájdžán podpořila Osmanská říše. Poněvadž ale obě mocnosti byly po první světové válce vyčerpané, území kavkazských republik nakonec ovládlo sovětské Rusko. V dubnu 1920 vznikla Ázerbájdžánská sovětská socialistická republika, téhož roku po boji v prosinci Arménská sovětská socialistická republika. Sověti možná jako odplatu za arménský vzdor bez debat přiřkli Ázerbájdžánu nejen Armény obývaný Karabach, ale i Nachičevan, z něhož se tak stala enkláva. Arménii tak zůstal pouze pruh dnešního Sunjiku, který Nachičevan od vlastního Ázerbájdžánu odděluje.

„Nedocházelo mi, že přijde válka.“
Hlavně ale jde o krutou ránu pro kolektivní sebevědomí Arménů, pro které je Karabach symbolem jejich národních snah minimálně od dob Gorbačovovy perestrojky. Tehdy patřili Arméni spolu s Gruzíny a baltskými státy mezi první národy Sovětského svazu, které po churavějícím režimu začaly požadovat svobodu, demokracii a nezávislost.

Ohniskem protestů se počátkem roku 1988 stalo Divadelní náměstí v Jerevanu (dnes přejmenované na Náměstí svobody), kde se scházeli disidenti, studenti, ale i běžní občané, kteří do té doby na revoltu ani nepomysleli.

„Nedocházelo mi, že přijde válka.“
Hlavně ale jde o krutou ránu pro kolektivní sebevědomí Arménů, pro které je Karabach symbolem jejich národních snah minimálně od dob Gorbačovovy perestrojky. Tehdy patřili Arméni spolu s Gruzíny a baltskými státy mezi první národy Sovětského svazu, které po churavějícím režimu začaly požadovat svobodu, demokracii a nezávislost.

Ohniskem protestů se počátkem roku 1988 stalo Divadelní náměstí v Jerevanu (dnes přejmenované na Náměstí svobody), kde se scházeli disidenti, studenti, ale i běžní občané, kteří do té doby na revoltu ani nepomysleli.

Ve vzduchu byla naděje a příslib změn. „Byli jsme nebojácní, byli jsme svobodní a možná trochu blázniví,“ vzpomíná tehdejší studentka Lusine Hovhannisyan.

„Pro co jsme žili, už neplatí.“ Proč Armény tolik bolí ztráta Náhorního Karabachu

„Představte si nedávného pionýra z komunistické školy, jak stojí tváří v tvář ruským vojákům, kteří obklopují budovu Opery, a říká jim do očí – vypadněte z naší země! To bylo v Sovětském svazu nepředstavitelné.“

Úřady Arménské SSR (Sovětské svazové republiky) to dlouho tolerovat nemohly. „Do města přivezly tanky, místo konání demonstrací obklíčily, aktivisty hnutí zatkly a v zemi byl vyhlášen zákaz vycházení,“ vypráví další tehdejší studentská vůdkyně Anna Israyelyan. Protesty ale pokračovaly a nabíraly na síle, zatímco Sovětskému svazu docházel dech.

„Šokovalo nás, že stát, který se zdál být na věčné časy, gigantický, monstrózní, najednou nebyl přítomen. Býval nezničitelný, a my jsme najednou byli svědky jeho konce. Nevěděli jsme, co bude dál, snili jsme jen o tom, že už nebudeme pod kontrolou Moskvy,“ říká Lusine Hovhannisyan a dodává: „Nedocházelo mi, že přijde válka.“

Karabach a jen Karabach
Konflikt byl přitom od počátku ve vzduchu. Kromě nezávislosti, sebeurčení a demokratizace začal brzy na jerevanských demonstracích zaznívat i další požadavek.

„Pořádně jsem tomu nerozuměla, jen jsem chtěla, aby Karabach byl zase náš. Byla jsem jedním z účastníků demonstrace, kde poprvé nesli vlajku s trikolorou. Citovala jsem: ‚Kdo je mladý a není revolucionář, nemá srdce, a kdo je starý a je revolucionář, nemá rozum.‘ Řekla jsem to tehdy v přítomnosti Vazgena Manukyana a dalšího člena karabašského výboru. Urazili se a řekli, že oni jsou pořád revolucionáři.“

„Pro co jsme žili, už neplatí.“ Proč Armény tolik bolí ztráta Náhorního Karabachu

Vazgen Manukyan se později, roku 1990, stane premiérem Arménie. V únoru 1988 spoluzakládal takzvaný Karabašský výbor. Šlo o skupinu arménských intelektuálů a politiků, kteří zemi vedli v době přerodu sovětské svazové republiky v nezávislý stát. V lecčem připomínali naše Občanské fórum. V něčem ale zároveň ne.

Do názvu si nedali občanství a ani se nejmenovali výbor za svobodu a demokracii. Symbolika Karabachu v té době už všechny ostatní ideály převyšovala. „Když začínal rok 1988, říkali jsme samozřejmě ‚Karabach a jen Karabach‘,“ vzpomíná Lusine Hovhannisyan.

Své o tom ví i Vardan Harutyunyan, jeden z předních protikomunistických disidentů, který se právě počátkem roku 1988 vrátil z osmiletého pobytu v trestanecké kolonii na Urale a ve vyhnanství v Magadanu. „Disidenti byli v Arménii odsunuti do pozadí, protože Karabach se stal vůdčí myšlenkou,“ vzpomíná.

„Když se podstatná část disidentů podobných mně vrátila z vězení, tvrdili jsme, že bychom neměli řešit sjednocení s Arcachem (Karabachem, pozn. red.), ale nezávislost Arménie. V té době jsme šířili texty, že Arménie a Ázerbájdžán by měly tento problém řešit jako dvě nezávislé republiky a že není možné se s tím obracet na Kreml. Ale myšlenka nezávislosti lidem byla v roce 1988 ještě trochu cizí. Říkali – počkejme, Moskva se na nás bude zlobit, Arcach nám nedají, nemluvme o nezávislosti, nechme to na později. A jakmile nám Kreml dá Karabach, budeme mluvit o nezávislosti spolu s Karabachem.“

Právě tehdy se zrodila strategie, která se v nedávných dnech definitivně ukázala jako scestná. Arméni v touze po spojení Karabachu s Arménií, která nepochybně měla svoji historickou logiku i legitimitu, začali spoléhat na Sovětský svaz a později na Rusko. To ale znamenalo slevit z dalších dvou snů revolucionářů z Divadelního náměstí – z nezávislosti i z demokracie.

Ruce po lokty v krvi
20. února 1988 Sovět Náhorního Karabachu odhlasoval připojení k Arménii. Následovaly první střety s Azery, které vyústily v šest let vleklého válečného konfliktu. Gorbačov ani orgány SSSR sice změnu hranic neschválili a snažili se situaci uklidnit, stále zřetelněji se ale přikláněli na arménskou stranu a jejich zásah proti demonstrantům v Baku dne 20. ledna 1990 vstoupil do historie Ázerbájdžánu jako Černý leden.

„Pro co jsme žili, už neplatí.“ Proč Armény tolik bolí ztráta Náhorního Karabachu

Leyla jako kandidátka za Sociálně demokratickou stranu Ázerbájdžánu, září 1990. 
„Víte, kolik tam bylo krve? Byla jsem doma a stříleli tak, že naše okna v patře byla posetá kulkami. Schovávala jsem dceru a matku pod pohovku,“ vypráví Leyla Yunus, tehdejší disidentka a pozdější ázerbájdžánská politička i politická vězenkyně. Vzpomíná ale také na protiarménské pogromy v Baku, které město v té době zachvátily.

Konflikt pokračoval i po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991. Boje provázelo násilí na civilním obyvatelstvu a rozsáhlé etnické čistky na obou stranách.

„V karabašském konfliktu obě strany mají ruce po lokty v krvi,“ říká ázerbajdžánský historik a Leylin manžel Arif Yunus. „Studoval jsem pogromy v Arménii, vedl jsem rozhovory s 928 uprchlíky. A ne jen tak ledajaké rozhovory! V té době nebyly počítače, psal jsem ručně a měl z toho mozoly na prstech. Pak jsem ty materiály poslal Generální prokuratuře SSSR. Totéž jsem udělal v případě pogromů v Ázerbájdžánu. Obě strany na mne samozřejmě byly naštvané.“

Arif Yunus byl později kvůli svému objektivnímu přístupu ke konfliktu a obhajobě lidských práv doma prohlášen za arménského špiona, vězněn i mučen. „Kdybych jako Ázerbájdžánec psal jen o pogromech na Ázerbájdžánce, byl bych v Ázerbájdžánu za hrdinu. Ale já jsem psal i o pogromech na Armény. Dal jsem si za úkol dělat osvětu.“

Nic už nebylo romantické
Válka byla zlá, uvrhla lidi do bídy, a to nejen v samotném Karabachu, ale i v Arménii. „V roce 1992 se mi narodil syn,“ vzpomíná Arménka Anna Israyelyan.

„Museli jsme topit v benzínových kamnech. Kamna neustále prskala, na tvář mého novorozeného dítěte se snášely saze. Ale ani tak jsem nikdy nelitovala, že jsem se v roce 1988 stala účastnicí karabašského hnutí, protože jsem věděla, proč to děláme,“ dodává.

„V roce 1990 jsem nastoupil na Jerevanskou univerzitu a změnila se vláda. Měli jsme plné ruce práce s přijímacími zkouškami, ale sledovali jsme ty procesy,“ sděluje tehdejší student Vahe Varsanyan. „Zajímali jsme se o politiku, ale nic už se nám nezdálo romantické, a ani to romantické nebylo. Od roku 1992 nebyla elektřina, nebyl plyn, zato bylo obléhání a válka. Studentský život to také poznamenalo.“

Navzdory převaze v počtu zbraní a vojáků i faktu, že se na stranu Ázerbájdžánu postavilo Turecko, Izrael, afghánští mudžahedíni a čečenští separatisté, vleklou první válku nakonec vyhrála v roce 1994 Arménie. Díky jednomu faktoru – podpoře Ruska.

To ale zároveň znamenalo, že se Arménie kvůli bezpečnostním zárukám musela vzdát skutečné nezávislosti. Na dlouhá desetiletí byla v mnoha ohledech vazalským státem, v zemi byly permanentně přítomny ruské vojenské posádky. Karabach z pohledu mezinárodního práva zůstával součástí Ázerbájdžánu, s Arménií splynout nemohl. De facto ale byl samostatný, z řad jeho rodáků přitom pocházelo hned několik předních arménských politiků. Ti ovšem neměli nejlepší pověst, říkalo se jim „karabašská klika“.

Nevyhnutelné zklamání
Válka nepřála ani dalšímu požadavku demonstrantů na Divadelním náměstí – demokracii. Arménie sice nikdy nesklouzla k jasné diktatuře jako Ázerbájdžán, boje ale podkopaly snahu o vytvoření funkčních demokratických struktur. „K revolučním vůdcům jsme se chovali jako k nadřazeným,“ vybavuje si Anna Israyelyan. „Byli ale náchylní k chybám a moc, kterou získali, využívali k osobnímu prospěchu. Zklamání bylo nevyhnutelné.“

„V roce 1995 se na vlně nespokojenosti konaly první volby v nezávislé Arménii,“ vzpomíná Vahe Varsanayan, který v té době ještě studoval, ale zároveň byl i členem volební komise za opozici.

„Vláda použila administrativní páky, využila okresní gangy a objevily se i volební úplatky. Všude na policejních stanicích se manipulovalo s hlasovacími lístky. Předvolební mítinky byly těmito gangy rozháněny, došlo k poměrně velkým střetům a já sám jsem se do nich dostal. Bojovali jsme klacky proti policejním autům.“

Vahe Varsanyan a řada dalších opozičníků skončila ve vězení, k moci se postupně dostali více či méně zkorumpovaní politici s vazbami na podsvětí a pozitivním vztahem ke Kremlu. Země hospodářsky nevzkvétala a zůstávala do značné míry izolovaná.

Teprve postupně se arménská veřejnost rozpomněla na to, co v opojení karabašským tématem muselo jít stranou – na vlastní nezávislost a demokracii. Nespokojenost vyvrcholila po dlouhých desetiletích roku 2018, kdy mohutné demonstrace a svobodné volby „karabašskou kliku“ smetly, a naopak vynesly k moci dnešního premiéra Nikola Pašinjana.

Země, která potřebuje léčbu
Ovšem demokratizace země byla trnem v oku ruskému prezidentu Putinovi. Navzdory slibům a bezpečnostním garancím, ke kterým se Rusko vůči Arménii zavázalo, pro jejich splnění Putin nehnul ani prstem, když Ázerbájdžán v roce 2020 s podporou Turecka obsadil části Karabachu a přilehlá území.

Ruskem vyjednané příměří po takzvané druhé karabašské válce znamenalo, že okleštěná enkláva byla spojena s Arménií pouze jedinou cestou, takzvaným Lačinským koridorem. Ten přitom Ázerbájdžán před nedávnou ofenzivou po deset měsíců blokoval. Způsobil tak humanitární krizi, obyvatelé Karabachu trpěli nedostatkem základních potřeb, léků i potravin.

Nyní se všechno mění. Region obsazuje ázerbajdžánská armáda, první rodiny uprchlíků už odcházejí do Arménie.

„Nikdy jsem nelitovala, že jsem se v roce 1988 stala účastnicí toho hnutí, protože jsem tehdy věděla, proč se to dělá,“ hodnotí Arménka Anna Israyelyan. „Ale právě proto to teď tak bolí. Protože všechno, pro co jsme žili, bylo zneplatněno.“

„Jsme v podstatě ve stavu těžké nemoci, ve stavu, kdy potřebujeme neodkladnou léčbu,“ popisuje psychickou kondici dnešní arménské společnosti Lusine Hovhannisyan. „Nemáme teď vůbec žádnou touhu cokoli dělat, cokoli měnit. Je to společnost, která utrpěla velkou ránu, do které udeřil blesk. Mělo by se stát něco obrovského a radostného, aby se lidé zase chtěli uzdravit, protože člověk se nechce uzdravit, když jde o dlouhý, nepřetržitý stav nemoci. Měla by se stát velká věc, aby lidé zase chtěli být zdraví.“

Arméni jsou prastarý národ, světu dali neobyčejné množství významných osobností a civilizačních výdobytků, podstatně obohatili i evropskou kulturu.

O osudu Arménů dnes rozhoduje Rusko s Tureckem, které na nezávislosti, demokracii ani prosperitě Arménie nemají žádný zájem.

Evropa a Západ by ale tento zájem mít měly, stejně jako by je mělo zajímat kulturní dědictví a lidská práva obyvatel Náhorního Karabachu. Nikdy v dějinách nebyla tak velká příležitost pro angažovanost Evropy v Arménii, jako je právě teď. Arméni totiž dnes více než kdy jindy potřebují evropskou perspektivu, aby si uchovali nezávislost a demokracii. A taky aby se měli na co těšit. Aby měli důvod chtít být zase zdraví.

Autor textu Jan Blažek působí v projektu Paměť národa. 

5. část - Gruzie a Ázerbájdžán

cestopisná přednáška – Gruzie a Ázerbájdžán: Pěšky od moře k moři 

nejprve Gruzie. 

Město Gori a J. V. Stalin

- malá vsuvka do příspěvku převzatá z internetu Kdo stvořil Stalina? Tenhle moment v dějinách se nikdy neměl stát (msn.com)

Jak se k moci dostal Stalin, následně jeden z nejkrutějších diktátorů 20. století? Do čela Sovětského svazu jej dostal jeho mentor Lenin i další straníci nic netušící o blížící se děsivé budoucnosti...

Frekventant pravoslavného semináře, vydavatel ilegálních novin, organizátor demonstrací. Své revoluční názory dával Josif Džugašvili najevo už od mládí, postupem času se rodák z gruzínského Gori navíc radikalizoval. Po rozštěpení Ruské sociálně demokratické dělnické strany na křídla nekompromisnějších bolševiků a umírněnějších menševiků se pochopitelně přidal k první skupině, v jejímž čele byl Vladimir Iljič Lenin. Stalinova cesta na vrchol začala.

Nárůst Stalinovy moci
O bolševicích lze hovořit od roku 1903 a hned v následujících letech se Džugašvili zařadil mezi jejich přední osobnosti. Vedle veřejných vystoupení se mladý revolucionář věnoval i nelegálním činnostem, jež bychom z dnešního pohledu označili za terorismus – přepadení transportu peněz v Tbilisi si vyžádalo několik desítek mrtvých. Když roku 1912 vznikla bolševická strana oficiálně (a to mimochodem na konferenci v Praze), sám Lenin podporoval Džugašviliho účast v jejím ústředním výboru, následně ho i poslal studovat do Vídně.
Tehdy se také z Džugašviliho stal Stalin – po vzoru Lenina si totiž vytvořil přízvisko, jež znamenalo „muž z oceli“. Za své činy však byl Stalin opakovaně zatýkán a několik dalších let strávil v sibiřských vězeních a ve vyhnanství. Zlom samozřejmě nastal během revolučního roku 1917, kdy se Stalin ocitl mezi komisaři v Leninově bolševické vládě. Následujících zhruba pět let se Rusko ocitlo ve víru občanské války, z níž vyšli vítězně bolševici – a právě v této době se Stalinovi podařilo uchopit dostatek moci, aby později mohl nastolit děsivou krutovládu.

Zlomovým momentem byl 11. sjezd komunistické strany, který se odehrál na přelomu března a dubna roku 1922. Více než pět stovek jeho účastníků volilo členy ústředního výboru a na pozici generálního tajemníka ustavilo právě Stalina. Hned týž rok Stalin nabyté moci využil a několikrát vystoupil proti rozhodnutím stárnoucího Lenina, jemuž podlomené zdraví (koncem roku prodělal druhou mrtvici) neumožnilo se adekvátně bránit.

Oba klíčoví muži bolševické ideologie se nakonec dokázali shodnout na hrubé podobě sovětského státu. Koncem roku 1922 tak vznikl Svaz sovětských socialistických republik a komunistická strana se stala jedinou legální partají. Vyhrocený vztah mezi Leninem a Stalinem vedl k tomu, že stárnoucí státník sepsal dokument, jenž byl později znám pod označením Leninova závěť. Lenin v něm popisoval Stalina jako hrubiána nezpůsobilého pro funkci generálního tajemníka, navíc kritizoval i další vysoce postavené členy komunistické strany. Stalin si byl vědom klesající Leninovy popularity, a tak se odhodlal k riskantnímu kroku: Poté, co se dopisu zmocnil, jej osobně přečetl Ústřednímu výboru a nabídl svou rezignaci. Odvážné gesto mu vyšlo – straníci jej podpořili a Stalin se tak definitivně ocitl v čele Sovětského svazu.

Leninova smrt počátkem roku 1924 jeho pozici ještě upevnila a nasměrovala kdysi horlivého odpůrce carství ke krutému diktátorskému režimu, jehož součástí bylo vyhlazování celých společenských tříd či rozsáhlé politické čistky. Přitom možností, jak gruzínského revolucionáře na cestě k moci zastavit, měli jeho spolustraníci dost; nakonec však většina z nich skončila během 30. let před popravčí četou.

a pak Ázerbájdžán - vše se odehrávalo především v horách