Gortys - antická megapole

Střípky z dějin antického Říma - se Středomoří, ale i na Moravě. Římský Mušov proti Germánům a zimnímu chladu.

o b s a h

ROZCESTNÍK STAROVĚK a ANTIKA, ŘECKO a ŘÍM

první příspěvek – Antický Řím

Gortys - antická megapole

Římská republika a Země Bójů

Markomania a Sarmatia – Římané na pozdější Moravě a Slovensku

Germáni v pozdějších Čechách a na Moravě v 1. – 4. století – Markomani a Kvádové

Římské tábory v zamýšlené provincii Markomania, Markomanské války a Markus Aurelius

Římský Mušov proti Germánům a zimnímu chladu

Římská vesnice a osada z doby laténské u Břeclavi

ROZCESTNÍK NÁRODY A REGIONY

druhý příspěvek – Řecko

Kam se poděla Kali Laki?

ROZCESTNÍK PLAVBA a MOŘEPLAVBA

třetí příspěvek – Itálie

ROZCESTNÍK ITÁLIE

ROZCESTNÍK STAROVĚK a ANTIKA, ŘECKO a ŘÍM

Řecká keramika u Keltů – na Totemu

Římský Mušov a střípky římské historie album na FCB

https://www.facebook.com/media/set/?set=oa.2542377155978734&type=3

Gortys - antická megapole / Kam se poděla Kali Laki? (tento příspěvek)

ROZCESTNÍK ŘECKO – podrozcestník Kréta

Gortys - antická megapole / Kam se poděla Kali Laki? (tento příspěvek)

Lendas - okno do sedmdesátých let - Blog iDNES.cz (Kréta a architektura)

Římané na Moravě Štýřice – pochodvý tábor na katastru . zanikleobce.cz )

první příspěvek

antický Řím

I. I

Gortys - antická megapole

Největší rozkvět místu přinesl antický Řím, kdy tu byla vybudována metropole, co do velikosti převyšující všechna z dnešních měst na Krétě. Ze zbytků staveb nejvíce zaujme typický římský amfiteátr Odeon a raně křesťanská bazilika sv. Tita z 6. stol.

Na Řím navázala Byzance, která převzala východní část Říše s podstatně příznivějšími hospodářskými podmínkami - zemědělstvím méně závislým na práci otroků a daleko vyspělejší řemeslnou výrobou - zejména tkaním látek, jež se stala charakteristickou pro tento stát Řeků pod vlivem orientu.

Byzantská říše musela pochopitelně odrážet nápor řady nepřátel. Po určitou dobu skutečnou hrozbu pro samotnou existenci státu představovali Slované, kterým se podařilo ovládnout většinu Balkánu a na svých rychlých člunech útočili i na ostrovy včetně Kréty. Podařilo-li Byzanci uhájit svoji svrchovanost nad Krétou na Slovanech tak proti Arabům už úspěšná nebyla a téměř na století a půl ostrov ztratila. Vpád Arabů znamenal i zánik města Gortys.

Gortys (Gortyna) a římská obchodní  loď, válečná loď ligura a triera a římská orlice či orel... Jednotlivosti amfiteátru v Gortys - odeon, protection, introduction, wall (anglicky). 

FCB album lodě starověku https://www.facebook.com/media/set/?vanity=nabdazplus&set=a.865374895294481

I. II

Římská republika a Země Bójů

DOBA HALŠTATSKÁ - straší doba železná ( -800 až -450)

Itálie: Etruskové, Italikové a další

České země: bezejmenné národy (Lid popelnicových polí, Lužická kultura)

DOBA LATÉNSKÁ – mladší doba železná (-450 až – 50)

Itálie: Latini, Keltové a další

České země: první doložené etnikum ve Stření Evropě – jehož název je znám – Keltové

Založení Říma

Podobně jako v pozdějších Českých zemích nemají svoje jméno národy z přelomu doby bronzové a železné - tedy asi tisíc let před dnešním letopočtem, není tomu jinak ani v dnešní Itáli. V dobách, kdy střední Evropa byla osídlena bezejmennými národy - které se navíc lišili podle oblastí - jako byl například Lid popelnicových polí - jehož stopy lze nalézt v severovýchodních oblastech Čech a Moravy - ve středních Čechách pak oblastech pak například Lid kultury knovizsko-bylanské, která mohla být jakýmsi přechodem k“ mohylovému lidu“ v jižních a jihozápadních Čechách až po lid halštatských kultur na Moravě.

Na území Itálie by bylo možno nalézt stopy - které zde zanechala takzvaná „villanovská kultura“ z počátku doby železné. Bezejmenné národy villanovské kultury bývají také pojmenováváni neurčitým pojmem „proto-Etruskové“ - podle později přibyvších Etrusků. Etruskové jsem vlastně prvním národem v Itáli, který je znám jménem. Severní a střední část Apeninského poloostrova kterou osídlili Etruskové bývá nazývána Etrurie - prakticky stejné území jako dnešní Toskánko. Ostatně Napoleon krátkodobě přejmenoval Toskánské velkovévodství na Etruské království.

Jednoznačně etruská kultura se vyvíjela na území Itálie přibližně od roku 800 př. n. l. a navazovala na zmíněnou villanovskou kulturu doby železné. Během postupného rozšiřování etruského vlivu byla konfrontována zejména s helénskou civilizací prostřednictvím řeckých obchodníků a kolonizace řeckých městských států.

Ovšem území osídlené starověkými Etrusky bylo rozsáhlejší, než dnešní Toskánsko, zahrnovalo i kraj Lazio (latinsky Latium) ve střední Itálii, jehož hlavní město, stejně jako i celé Itálie je Řím. Možná právě v kraji Lazio se nejvíc soustředí jména, která patřila další skupině národů, která přišla do Itálie po Etruscích, asi kolem roku 800 před dnešním letopočtem - což byla skupina kmenů souhrnně označovaných jako Italikové. Italikové se dostali do pozdější Itálie ze střední Evropy a jsou členěni na dvě skupiny kmenů - což je Latino-faliská skupina a Umbro-sabelská.

V dobách před založením Říma, bylo na území pozdějšího města několika vesnic založených Etrusky. Jako datum založení města Řím bývá považován rok 753 před dnešním letopočtem. Nwjprve zde svoje vesnice založili dva kmeny Italiků založili svoje vesnice. Na pahorku Palatin byla vesnice osídlená Latiny (kteří jsou začleňováni do Latino-faliská skupiny Italiků) a na pahorku Kvirinál by bylo možno nalézt vesnici obývanou Samnity, kteří jsou zařazováni do Umbro-sabelské skupiny). Kmeny Latinů a Samnitů se měly nejvíc podílet na založení Říma, který pravděpodobně vznikl spojením několika vesnic obývaných Italiky a Etrusky.

O založení města však vznikla pověst o bratřích Romulovi a Remulovi. Romulus a Remus byla dvojčata - které odkojila vlčice. Později je našel a vychoval pastýř se svou ženou. Během dospívání se k nim dostala pověst o dvou bratřích z královského rodu - kterých se zbavil jejich strýc, aby pro sebe získal trůn a oba bratry jako kojence nechal v košíku hodit do Tibery. Voda však jejich košík vyplavila na břeh, kde je našla vlčice, která je podle legendy odkojila. Romulus a Remus se vydali po stopách legendy o sobě samých až se dostali na břeh Tibery - na území pozdějšího Říma, kde byla jen louka.

Na břehu Tibery se jim zalíbilo a rozhodli se zde založit město. Romulus vyoral brázdu - jako hranici budoucího města - kde měla podle pověsti v budoucnu vzniknout hradba města. Remus měl jiný názor a mezi oběma bratry vznikl spor. Aby předvedl svůj nesouhlas - Remus překročil Romulovu brázdu - bratr ho označil za vetřelce - spor přerostl v bitku - který Remus nepřežil.

Na místě - které označovala brázda, zakrátko skutečně vzniklo město a dostalo jméno Řím, v latině Roma - na počest svého zakladatele - kterým byl Romulus. Z města Říma se stal městský stát a Romulus jeho králem. Tak podle pověsti vzniklo Římské království.

Římské království (753 př. n. l. – založení Říma až 510 př. n. l. – vyhnání posledního krále Tarquinia Superba)

Římská republika (510 př. n. l.až 44 př. n. l.)

Impérium Romanum (27 př. n. l. do roku 395 n. l.)

Země Bójů

Ač budoucí Čechy byly geograficky poměrně vzdáleny od Itálie – dějiny keltského kmene Bójů (kmene, který dal Čechám latinský název Bohemia) jsou v letopočtech ohraničen přibližne stejnými údaji – jako Římská republiky – tedy polovinou tisíciletí před dnešním letopočtem až rokem 50 před Kristem. Mezi rokem 500 a rokem 50 před dnešním letopočten – dosáhlo źemí Keltů svého maxima – dnešními Kelty v Evropě jsou především Irové – dále část Skotů, Velšanů a Bretaňci.

Keltové – jako skupina přírbuzných národů, či kmenů – neboli „keltská větev indoevropské jazykové rodiny“ se do značné míry prolínají s pojmem „laténská kultura“ – což je spíše oznanačení vycházející z řemeslnách výrobků – zejména výrobků ze železa – ale i dalšího zboží.

Keltové a Germání ve střední Evropě v době Krista

I.III

Markomania a Sarmatia

Provincie Markomania (měla být na sever od Dunaje od provincie Noricum – tedy v pozdějším severním Dolním Rakousku a na Moravě a Slovensku) nebyla nikdy formálně založena, ale jednalo se o neuskutečněnou ideu římských císařů, kteří ji chtěli vytvořit na původním germánském území na sever od Dunaje po vítězství v markomanských válkách v 2. století n. l. Během těchto válek se Římané pokusili o expanzi na území dnešní České republiky, které obýval germánský kmen Markomanů, ale projekt provincie nakonec ztroskotal.

plánované provincie Marcomania s Sarmatia

Sarmatia

Původní Sarmatia

Sarmatia, území obývané Sarmaty, se podle antických zpráv rozkládalo mezi Vislou, Volhou, Kaspickým mořem - neboli dnešní Ukrajina a jižní Rusko.

Sarmati ve střední Evropě, projekt provincie Sarmatia

V prvním století př. n. l. se Sarmati dostali do přímého kontaktu s Římem prostřednictvím Mithridata VI. Pontského. Ve službách pontského krále Sarmati pomohli dostat Malou Asii pod jeho vládu a pravděpodobně způsobili zmatek v Řecku a na Balkáně na úkor Říma. Tato spojenectví nakonec v polovině 1. století př. n. l. rozdrtili Pompeius a Caesar, ale Sarmati nadále představovali hrozbu pro Řím po dalších několik století. Vnější tlaky loupeživých Hunů a dalších východních národů tlačily Sarmaty dále na západ. Jazygové, Římanům jistě nejznámější kmen, se usadili podél Dunaje mezi Dacií a Panonií a brzy se dostali do přímého konfliktu s Římem. Z tohoto období pochází idea založit provincii Sarmatia severně v oblouku Dunaje - v místech kde se stočil na jih do Panonie.

4. století

Ve čtvrtém století bylo mnoho Sarmatských Jazygů za Dioklecióna a Konstantina přestěhováno na jih od Dunaje na Balkán jako zemědělci a obchodníci. Ti Sarmati, kteří zůstali na větších rozlohách na severu a východě, byli nakonec přemoženi Huny a Góty a do 6. století n. l. byli buď zničeni, nebo pohlceni.

I. IV

Germáni v Čechách a na Moravě v 1. až 4. století – Markomani a Kvádové

Markomani, západogermánský kmen usídlený původně v Pomohaní. Před změnou letopočtu se přesunuli pod vedením Maruboda do Čech (obch. kontakty s římskými provinciemi), později jejich část k Dunaji a ve 2. století několikrát ohrožovali římské provincie a prinikli do Itálie 166-180). Z Čech odešli v době stěhování národů.

Germáni v pozdějších Čechách a na Moravě v 1. až 4. století - Markomani, Kvádové (a Baimoi)

Období markomanských válek není první zmínka o nepokojných sousedech Římanů - o Germánech v souvislosti s českými zeměmi pak především o Markomanech a Kvádech.

chalupa Markomanů

1. století

Marubodum

Před příchodem Germánů bylo území Čech obýváno Kelty, kteří pravděpodobně opustili toto území v 1. polovině 1. st. př. n. l. a odešli do Norika (dnešního Rakouska), které tehdy ještě Římany podmaněno nebylo.

Caesar Gaius Julius Caesar (12./13. července 100 př. n. l. – 15. března 44 př. n. l. Řím)

Caesar se domníval - že dobývat, či podmaňovat má smysl území Keltů - protože mají vytvořenou síť hradišť (oppid) a osad - ovšem dobývat území Germánů, by nemělo žádný přínos - jelikož tehdejší Germáni byli považováni za kočovníky. Také název Germáni - či Germánia jako souhrnný název byl používán spíše výjimečně. Běžnější byly názvy jednotlivých kmenů).

Augustus (23. září 63 př. n. l. v Římě jako Gaius Octavius – 19. srpna 14 n. l.)

Tiberius Julius Caesar Augustus (rodným jménem Tiberius Claudius Nero; 16. listopadu 42 př. n. l. – 16. března 37 n. l.) byl druhým císařem římské říše od roku 14 n. l. až do své smrti.

divadlo hudby a peozie AGADIR (hostující v Městské knihovně jiřího Mahena na Kobližné v Brně: divadelní představení Rút)

Ježíš Kristus o Tiberiovi „Co je císařovo císaři, odevzdejte císaři, a co je Boží, Bohu“

Marobud, také Marbod, Marobod, Maroboduus nebo též Moravod (mezi 35 a 30 př. n. l. – 37/38 n. l., Ravenna)

Marobud (= Marbod, Marobod, Maroboduus) pocházel pravděpodobně z kmene Markomanů, obývajícího oblast horního nebo středního Pomohaní. Jméno tohoto kmene lze odvodit od slova „marko-mann“, což znamená hraničář. Říkalo se jim tak proto, že původně hraničili s negermánským kmenem, pravděpodobně s Kelty. Ti tehdy ještě s největší pravděpodobností sídlili ve středním Polabí. Ačkoli Marobud pocházel z germánského kmene, je jeho tvar jména keltský. Germánsky by jeho jméno znělo spíše Marabadvaz (= v boji slavný).

Marobud strávil své mládí v Římě na Augustově dvoře. Jak se tam dostal není zcela jasné. Pravděpodobné je, že zde žil jako rukojmí. Tehdy tam takhle žilo mnoho dětí barbarských králů, které byly vychovávány v římské kultuře a ideologii, aby mohli sloužit jako nástroj římské zahraniční politiky. V Římě Marobud strávil asi 10 - 15 let. Do čela Markomanů se dostal pravděpodobně s pomocí Římanů poté, co byl do Říma vyhnán Markomany jejich tehdejší král, jehož jméno neznáme. Nevíme však, kdy se Marobud stal opravdu králem Markomanů, pravděpodobně z iniciativy Římanů - kteří chtěli vytvořit něco jako nárazníkové území u hranic Imperia Romana na Rýně.

Marobud však Markomany převedl do na území dnešních Čech - kde měl vládnout Markomanům, ale i dalším závislým kmenů Germánů. Tento kmenový svaz byl označován jako Marobudova říše - a měl se táhnout kolem řeky Odra až k Baltskému moři.

Marobudovým sídlem mělo být sídlo Marobudum, podle pověstí zbudované na místě některého keltského oppida - nejspíš Stradonic nebo Závisti. Podle jiných názorů bylo Marobudum pouhým dvorcem - tedy vlastně jen osadou.

S Marobudem pravděpodobně válčil Tiberius a je pravděpodobné, že byl během těchto „protoMarkomanských válek zajat - a v zajetí se dostal do Raveny.

2. století

Po více jak sto letech Markomanské války však probíhají v druhé části českých zemí - tedy na Moravě. Část Markomanů ale ještě mohla stále sídlit v Čechách- ovšem spojení mezi těmito dvěma oblastmi v zalesněném pomezí muselo být velmi obtížné – snad jediná schůdná možnost by vedla kolem řek.

V pramenech je zmínka i o dalším germánském obyvatelstvu - kterým je kmen Baimoi. Kmen Baimoi měl sídlit v Čechách současně s Markomany a pravděpodobně se jednalo i jiný název pro Kvády - později sídlícími na Slovensku - nebo o další kmen - který s Kvády splynul.

V názvu kmene Baimoi je rozpoznatelný jak latinský název pro zemi Čechy - tedy Bohemia – tak řečtina - která tehdy ovlivňovala mluvu v Panonii - kde Kvádové také sídlili. Dále název Baimoi připomíná název Bavorsko či Bavory - i když se má téměř jisté, že Bavorsko.

Bavorsko tedy možná získalo jméno po keltském kmeni podobně znějícího jména ,který zde sídlil zhruba ve stejném období jako v Čechách Bójové. Vzhledem k faktu - že jméno Bavoři se jako název kmene začalo používat až po stěhování národů - zatímco názvy dávných germánských kmenů z dob antického Říma vymizely - nejeví se zcela nepravděpodobné že by Bavoři mohly být potomky Markomanů - ale ještě víc Kvádů - protože ve staré bavorštině byly zaznamenány výrazy - které se vyskytovali v Panonii, kterou Kvádové osídlili současně s pozdějším Slovenskem. V Panonii na určitou dobu zdomácněly výrazy až z řečtiny - a ve staré bavorštině se po určitou dobu měly objevovat názvy pro dny v týdnu původem z řečtiny. Ergetag (Irchtag) neboli obecné označení pro všední den pravděpodobně odpovídá řeckému slovu ares. Podobná srovnání by se našla i u dalších – již konkrétních dnů.

Podle druhé teorie by Bavoři měli být spíše potomky severských Langobardů - kteří Markomany vytlačili z jejich dřívějších sídel do dnešních Čech, aby se podobný příběh opakoval asi o čtyři století později - kdy asi na sklonku 4tého století Langobardi v Českých zemích - opět cestou nátlaku nahradili Markomany.

3. – 4. století

Mimochodem k poslednímu období Markomanů na Moravě (tedy velmi přibližně kolem roku 350) se váže vcelku zajímavá zmínka o christianizaci. Podle zmíněného pramene mohlo tedy dojít k pokusu o pokřesťanštění na českém území již asi pět století než u Slovanů v období příchodu Cyrila a Metoděje.

Páté století je poznamenáno pustošivým vpádem Hunů do Evropy - kterým začalo období nazývané Stěhování národů, které trvalo víc jako sto let. Do pohybu se daly i kmeny Germánů a tehdy končí stopa Markomanů a Kvádů v pozdějších Českých zemích - nikoli však Germánů. V 5. století přes Moravu prošli Langobardi a později Rugiové a Herulové.

I. V

Římské tábory v zamýšlené provincii Markomania – Markománské války a Marcus Aurelius

Marcus Aurelius Antoninus Augustus byl římským císařem (doslovněji prvním občanem - principem) v letech 161 až 180, přičemž náležel k tzv. adoptivním císařům. Patřil rovněž mezi význačné představitele pozdní fáze vývoje filozofie stoicismu, kvůli čemuž bývá nazýván „filosof na trůně“. Přesněji – svou povahou byl filosof – ale v praxi byl vojákem.

Stoicismus je starověký filozofický směr založený Zénonem z Kitia, který zdůrazňuje ctnostný život v souladu s rozumem a přírodou, pěstování duševního klidu a sebeovládání a přijímání toho, co nemůžeme ovlivnit. Hlavní principy zahrnují schopnost rozlišit, co je pod naší kontrolou a co ne, a soustředit se na rozvoj vnitřní síly a moudrosti. «Hovory k sobě» od Marca Aurelia patří k předním dílům tohoto filosofického směru.

pevnost Marca Aurelia kdesi v provincii Noricuum.

Římský Mušov proti Germánům i zimnímu chladu

Ve druhé polovině druhého století probíhaly takzvané Markomanské války - spojené zejména s obdobím kdy v čele Říma stál Marcus Aurelius. Navzdory svým schopnostech a na římského císaře nebneobvyklé střídmosti a charakteru - nastoupil na trůn právě když pro Řím skončilo relativně dlouhé období klidu zbraní a stability.

A byli to právě Markomané - kdo roku 162 překročili hranici na Dunaji a zaútočili na římskou provincii Noricum. V roce 170 ztroskotal první vážnější římský pokus o protiofensivu, když bylo 20 000 Římanů poraženo poblíž města Carnuntum. Mimochodem Carnutum a nedaleká Vindobona se staly pozdějším sídlem Marka Aurelia.

Marcus Aurelius zvolil taktiku izolovat nejvzpurnější kmeny a vést s nimi boj odděleně, čímž mohli Římané snáze využít svoji drtivou početní a logistickou převahu. Tato strategie se ale ukázala být velice nákladná a zdlouhavá, neboť si vyžádala enormní množství zdrojů.V roce 172 se Římanům přeci jen podařilo obnovit kontrolu nad provincií Noricum - podnikli Římané výpravu proti Markomanům a v dalších dvou letech si podrobili Kvády.

Roku 175 se podařilo situaci stabilizovat - a dále rovněž po zajištění po zajištění situace na východě říše se mohl Marcus Aurelius vrátit do Říma.

Klid zbraní však netrval dlouho a v roce 177 začaly boje nanovo. Z tohoto období pochází třeba římský nápis v Trenčíně. Strategie se ovšem oproti předchozí fázi válek - takzvané Druhé markomanské válce - která se po upevnění situace soustředila především na kontrolu Moravy.

Třetí fázi markomanských válek charakterizovaly spíše dlouhé výpravy do nitra území nepřítele s častými přesuny. Také těžištěm pohybu vojsk již nebyla Morava a zdejší vojenské tábory již ztrácely na důležitosti - jejich posádky se zmenšovaly - zmenšovala se i jejich plocha - zkracovaly obvodové palisády.

Markomanské války byly zakončeny až roku 180 až po skonu Marka Aurelia, kdy jej nahradil syn Commodus. Co se týče povahových vlastností bývá jeho nástupce považován za pravý opak Marka· Aurelia - ovšem s Germány se mu podařilo uzavřít příměří. Zvolil taktiku budování účinného opevnění na Dunaji - a ojediněle vycházel Germánů vstříc i výhodnými dodávkami zboží.

římský přístav Mušov jako Model

Na Moravě bylo římských táborů povícero - například u Modřic (pravděpodobně míněn Štýřice – pochodvý tábor na katastru . zanikleobce.cz ) nebo až u Olomouce - římský tábor u Mušova však ostatní převyšoval svými rozměry i vybavením - nacházelo se zde i několik zděných budov městského typu a za určitých okolností se tábor městem mohl stát.

římský přístav Mušov v Kresbě

I.VI

Římská vesnice a osada z doby laténské u Břeclavi

Ze zděných budov alespoň zmínka o lázních nebo velitelské rezidenci s ústředním topením pod podlahou. Jednalo se o topení s přirozenou cirkulací horký vzduch z krbu proudil konstrukcí z průduchy a nahříval podlahová kamna. Ostatně podobný druh topení bývá realizovaná i dnes - i když častější je varianta s nucenou cirkulací ohřátého vzduchu.

Římský tábor Mušov – velitelská rezidence – teplovzdušní topení

původní příspěvek Seznam zprávy

Část římské osady ze druhého století, nálezy z přelomu letopočtu i z laténské doby, tedy období asi 500 až 350 let před naším letopočtem, našli archeologové při výzkumu území, přes které povede obchvat Břeclavi. ČTK to řekl vedoucí výzkumu Matěj Forst ze společnosti Archaia, která výzkum provádí. Archeologové zatím prozkoumali pouze zlomek z 8,7 kilometrů, přes které obchvat povede.

Výzkum začal v polovině července. „Jedním z nejzajímavějších nálezů je okraj římské vesnice z poloviny druhého století, který momentálně zkoumáme. Našli jsme hodně importované keramiky ze římských provincií z přelomu letopočtu. Podobných nálezů u nás mnoho není,“ uvedl Forst.

Římskou vesnici našli v části nedaleko dálnice D2 poblíž železniční trati. „Na tomto území se dříve uskutečnily jak záchranné výzkumy, tak nedestruktivní sběry a geofyzikální průzkum a je tu potvrzené jak osídlení z římské doby, tak z doby laténské. I z laténského osídlení máme pár nálezů, jde ale o samostatné nálezy v ornici,“ doplnil vedoucí výzkumu. Odborníkům se podařilo datovat laténskou sponu z ženského opasku.

ROZCESTNÍK NÁRODY A REGIONY

Praslované

Malá lužickosrbská mluvnice – Blog iDNES.cz příspěvek jedna

příchod Slovanů do Čech ve 4. až 6. století

Úsvit Lužice a Jindřich Ptáčník – Blog iDNES.cz

výběr z výše odkázaného příspěvku

/- 4. století – první příchod Slovanů do Českých zemí a Střední Evropy

- (Slované a pravěk)

- 5. století – Germáni, Hunové a Velké stěhování národů

- Říše Franků v 5 století

- 6. století – „Druhé stěhování národů“ – vpád Avarů a druhý příchod Slovanů do střední Evropy/

Pobaltští Slované, Polabští Slované, Lužičtí Srbové

Malá lužickosrbská mluvnice – Blog iDNES.cz příspěvek tři

středověká čeština, lužická srbština

Malá lužickosrbská mluvnice – Blog iDNES.cz příspěvek tři

němčina

Malá lužickosrbská mluvnice – Blog iDNES.cz příspěvek čtyři – braniborská (berlínská) němčina a bavorská němčina

Frísové Cesty elektrické energie 2Z – energetika a ekologie, Zenerova dioda, větrnné elekrárny – část 6 Frísové – Blog iDNES.cz

angličtina

Malá lužickosrbská mluvnice – Blog iDNES.cz příspěvek pět

Kladsko – Český koutek 2003 Na minutku v Českém koutku – totem.cz

národy a kmeny z doby stěhování národů

Sarmati (Jazygové) – tento příspěvek – část I. II

Markomani, Kvádové, Baimoi – tento příspěvek – část I. III

Herulové, Rugiové, Langobardi – vpád Hunů Mohyla z doby stěhování národů Zaniklé obce

druhý příspěvek

Řecko

Kam se poděla Kali Lakki?

Sfakiá či Sfákie (řecky ??????) je hornatá oblast v jihozápadní části ostrova Kréta. Je považováno za jedno z mála míst v Řecku, které nikdy nebylo plně obsazeno cizími mocnostmi. Hóra Sfakíon je známá jako jedno z center odporu proti okupačním silám Benátčanů i Turků. Neproniknutelné Bílé hory na severu v kombinaci se skalnatými plážemi na jihu pomáhaly místním obyvatelům odrazit všechny útočníky. Anopolis vesnice s půvabným předrománským kostelem. 

Na půli cesty z Vrisses do Hóra Sfakíon je úrodná náhorní plošina Askifou, obklopená vysokými horskými vrcholy. Odtud do Hóra Sfakíon je silnice obzvláště velkolepá. Silnice objímá západní svah soutěsky Imbros s malebnými výhledy. Další malebnou trasou je trasa vedoucí z Kapsodasu na náhorní plošinu Kallikratis, severovýchodně od Hóra Sfakíon. A právě zde se měla - podle mapy nascházet víska Kali Lakki. Kali Lakki (GPS: 35.2676100N, 24.1343150E) jako cíl cesty se ovšem nepodařilo dosáhnout.

Kam se poděla Kali Lakki?

Na jižních svazích Kréty,
kde hory klesají k mořským hlubinám,
leží malá,
ale nepoddajná zemička
- Sfakie.

Muži jsou zde tvrdí.
V pickupech stěhují svým ženám stoly.
Po úzkých silničkách,
co se kroutí jako had.

Ano,
ti vzdorovití muži,
co nebáli se Turka ani Němce.
Z rodin
mezi kterými po staletí
vládla krevní msta.

Zde,
mezi skálami a oblaky,
bloudím.
Ještě netušíc,
že situace je téměř beznadějná.
Ještě jsem s vizí
o zapadlé horské vísce
- Kali Lakki.

Hle
- asi po dvou hodinách
se blíží pickup
nějaké instituce.
Nejspíš lesní správy.

Řidič se nad mými rozpaky
ohledně Kali Lakki
jenom pousmál.
Prý bych se musel dát
ještě pořádný kus cesty.

S ochotou horským mužům
vlastní
mě přiblížil o nemalou vzdálenost zpátky
k civilizaci.

Lámanou angličtinou
jsem poděkoval
very much!

Hora Sfakion – středisko (hlavní město) Sfakie

ROZCESTNÍK PLAVBA a MOŘEPLAVBA, ANTIKA až NOVOVĚk

antika

Gortys - antická megapole (tento příspěvek)

Z Lisabonu do Indie, portugalská mořeplavba kolem roku 1492, rozcestník Porugalsko - Blog iDNES.cz

Fler BLOG | archivace.kvalitne / Galeona Mayflower a osídlování Virgínie

Krutý kulhající kapitán dokázal, že je Země kulatá. Posádka ho nesnášela a cíle se nedožil (msn.com)

zámořské objevy Německa 19. a počátku 20. století Hlučínsko, mořeplavba a císařské Německo – tumblr.com

kolesové parníky Mississippi /  Missouri Válka rozvodů Edison - Tesla / DC motor/ MVE Strž Kroměříž + střední elektrárny - Blog iDNES.cz

ponorky Mechanika JB/ DPMW přístavní jeřáb a internet jako přístav – DC magnet na nakládku šrotu v přístavu Wihemshaven (část 5) a základna pro ponorky (část 6) – Blog iDNES.cz

Loď do Prahy a Hamburku - Blog iDNES.cz (hlavní příspěvek plavba a mořeplavba)

třetí příspěvek

Itálie

Itálie po napoleónských válkách od roku 1815

Risorgimento (z italské předpony ri – „znovu“ a slovesa sorgere – „vznikat“, „pramenit“) bylo hnutí za svobodu a národní jednotu Itálie v letech 1815–1870 s cílem politicky sjednotit italský národ a vybudovat na Apeninském poloostrově jednotný italský stát. V přeneseném významu slovo obecně vyjadřuje každou ideu obnovy jednoty národa nebo jiného společenství lidí po dlouhé době.

Po období francouzské nadvlády v letech 1796 až 1815 se v Itálii obnovily předchozí státní celky povětšinou s původními dynastiemi v čele. V Benátsku a Lombardii se usídlilo Rakouské císařství, jež se snažilo udržovat si dominantní vliv na poloostrově. Vzpoury organizované již ve dvacátých letech především tajnými společnostmi, mezi nimiž byli nejznámější „karbonáři“ - neměly úspěchy. Mimochodem „karbonáři“ - zejména z rakouské části Itálie byli vězněni také v Brně na Špilberku.

Novou vlnu povstání přinesl rok 1830, ale ani tentokrát se nepodařilo dosáhnout alespoň části požadavků rodících se demokratických sil. Nový rozmach přinesl ve třicátých letech do italského národně-osvobozeneckého hnutí janovský rodák Giuseppe Mazzini, zakladatel hnutí Mladá Itálie, ale ani jemu se nepodařilo během mnoha pokusů o vojenský odpor proti stávajícím pořádkům uspět. Dalším významným obdobím se stala až léta 1848 až 1849, i tentokrát se ovšem podařilo intervenčním vojskům a domácím vládcům hrozbu revoluce během první italské války za nezávislost zažehnat vojenskými prostředky. V polovině století na značné části italského území tak nadále panovaly autoritářské režimy.

Garibaldi

1848 - revoluční rok v Evropě i v Itálii

První válka za nezávislost a sjednocení Itálie byl konflikt mezi Rakouským císařstvím a Sardinským královstvím, podporovaným italskými nacionalisty z hnutí risorgimento, byla vedena v severní Itálii od března 1848 do března 1849. Válka byla součástí revoluce v roce 1848.

Povstání Italů propuklo v Miláně (pět dnů milánských a ustavení prozatímní vlády) a Benátkách (vyhlášení Republiky svatého Marka). Sardinský král Karel Albert byl povzbuzen úspěchem obou povstání a jeho stát vyhlásil 23. března válku Rakousku. Opíral se přitom o podporu Papežského státu a Království obojí Sicílie. Po počátečních úspěších Italů se rakouské armádě podařilo obrátit vývoj války ve svůj prospěch: Radecký zvítězil nejprve 10. června v bitvě u Vicenzy, kde se hrdinsky vyznamenal znojemský rodák a plukovník 10. praporu polních myslivců Karel Kopal, ještě přesvědčivěji pak v bitvě u Custozy 25. července a ovládl Milán 6. srpna. Válku pak přerušilo několikaměsíční příměří uzavřené 9. srpna 1848. 13. března 1849 Karel Albert příměří vypověděl a Rakušané pak postupovali Itálií dál směrem k jeho hlavnímu městu. Bitvou u Novary 23. března 1849 pak válka skončila vítězstvím Rakušanů vedených maršálem Radeckým. Téhož dne 23. března proto Karel Albert abdikoval ve prospěch svého syna Viktora Emanuela II. a válka byla ukončena mírovou smlouvou.

Sardinské království po revoluci 1848 představovalo v Itálie jedinou konstituční monarchii s ústavou. Postu prvního ministra se Camillo Benso Cavour, jenž zavedl v zemi rozsáhlé reformy a zlepšení infrastruktury, čímž dosáhl citelného hospodářského oživení.

1859 - druhá italská válka za nezávislost

Sjednocení Itálie se Sardinskému království podařilo roku 1859 ve spojenectví s francouzským císařem Napoleonem III. během druhé italské války za nezávislost. Ovšem bez Papežského státu.

17. března 1861 bylo vyhlášeno Italské království. Nový stát ovšem zpočátku nezahrnoval Papežský stát - hlavním městem se tedy nakrátko stalo dosavadní hlavní město Sardinského království Turín, pak byla jeho hlavním městem Florencie. Díky spojení s Pruskem se Itálii podařilo během další rakousko-italské války roku 1866 získat rakouské Benátsko, tehdy vlastně Benátské království.

„Co se říká mezi lidem“? - ptal se ráno rakouský císař František Josef L komorníka. „Nebudou viržinka“ Ty se vyráběly právě v Benátsku.

ROZCESTNÍK ITÁLIE

Italská Dalmácie – Guliano Dlamata Roma – Blog iDNES.cz
Italská fronta v Dolomitech 1914 až 18 – Blog iDNES.cz
Elba 1985 – tumblr.com
Partito della Democrazia Cristiana – signály.cz