Mírně autobiografická povídka – jejíž název snad hovoří za vše. Autora předlohy tedy přirozeně ani nemusím uvádět...
Na scéně sklep, který je využíván jako sklad. Na hlavní místnost navazuje jakási prosklená kukaň. V ní posedávají dva, či tři mužové v montérkách. Tato prosklená prostora slouží dejme tomu jako skladová kancelář.
Náhle zazvoní rázným, byť poněkud vyšeptalým zvukem na stěně upevněný telefon. Starší muž v montérkách poněkud rozmrzele vstane a zvedne sluchátko /patrně proto, že sedí tomuto telefonu nejblíže/. Rozhovor je poměrně krátký. Starší muž poněkud zaraženě, ale přesto rázně zavolá na mladšího muže v montérkách: „Tomášek, máš naklusat k řediteli!“
Mladší muž v montérkách – a protože jsme ve skladu – jde tedy pravděpodobně o skladníka – se poněkud překvapeně zvedne a vydá se kamsi směrem vzhůru. Ještě bych dodal – že tento mladší skladník vypadal přesně jako já – když mi bylo tak nějak čtyřicet.
Scéna o patro výše vypadá přibližně následovně – jakási nepříliš protáhlá chodba a v ní několik dveří. Třeba na jedněch je cedulka METROLOGIE a na dalších pak štítek ŘEDITEL. A právě na tyto dveře já už v tomto okamžiku klepám...
V kanceláři ředitele je standartní kancelářské vybavení. Muž za stolem se pootočí od počítače směrem ke mně.
„Á, Honza! Pojďte dál! Posaďte se.“
Nesměle usedám na jedno z křesel.
„Tak co? Jak to jde?“
„Děkuji, dobře.“
„Musí to jít, že jo?“
„Hm.“
„Jak se vám tady líbí?“
„Děkuji za optání – ujde to.“
„Mohlo by to být horší, co?“
„Ano.“
„A co Bureš – neleze vám na nervy?“
„To víte – snažím se dělat svoji práci a nijak zvlášť se ním nevybavovat. On každý má svoje mouchy“
„Ale stejně ten Bureš – to je číslo – co? Víte čím on byl původně? Panským kočím!“
„Já vím.“
„Hm. Už jste byl na svačině?“
„Ještě ne!“
„Až pudete přes kuchyňku tak si dejte kafe na mě!“
„Děkuji“
„No za málo. Víte Honzo jste tichej, pracovitej člověk, chodíte každej den, nemáte kolem všeho blbý řeči jako ostatní skladníci, vejplata vám stačí.“
„Děkuji. Dělám vše, co je v mých silách, abyste byl s mou prací spokojen.“
„Neděkujte pořád. Co byste říkal tomu dělat tady v metrologii? To by nebylo špatný, co? Jste koneckonců inteligent, poctivej jste taky, tak co? Nebudete přece pořád jen převážet s Burešem šrouby“
„Myslíte, že by to bylo možné? Pokud by tu taková možnost opravdu byla, považoval bych to samozřejmě za výborné – smysl pro pořádek, myslím, mám – to jsem snad prokázal svou prací ve skladě. Víte, v tom sklepě je přece jen dost zima – zvlášť když na to člověk není zvyklý.“
„No právě. Rozumíte technickým výkresům?“
„Určitě bych to pochopil – mám čtyři semestry strojního inženýrství.“
„Jo? A rozumíte technickým výkresům?“
„Určitě bych to pochopil“
„Jste teda pro?“
„Samozřejmě“
„A už jste byl na svačině?“
„Ještě ne!“
„Až pudete přes kuchyňku tak si dejte kafe na mě!“
„Děkuji“
„Hm. A co říkáte na to - jak měl Bureš tu nehodu“
„Tak to se snad může stát každému“
„A stejně – to jsou paradoxy! Ten Bureš dělá celej život šoféra, člověk by řekl, jaký musí mít zkušenosti a najednou bum – auťák je na plech.“
„Hm“
„Poslyšte Honzo – řeknu vám to narovinu. Vy máte tu havarijní pojistku, že ano?“
„To ano – mám“
„No právě – ona ta oprava toho auta bude dost drahá“
„To věřím, ale já s tím nemám přece nic společného“
„Hm. Obraťme list. Už jste byl na svačině?“
„Ještě ne!“
„Až pudete přes kuchyňku tak si dejte kafe na mě!“
„Děkuji. Pane řediteli – a co bude se starým Zakrylem, když bych já nastoupil do té metrologie?“
„Co by bylo – za pár měsíců jde přece do důchodu. A stejně by jste pro firmu hodně udělal – když by jste tu Burešovu bouračku vzal na sebe.“
„Já vím, ale jde přece o princip. Já se přece nemůžu podepsat pod něco, co jsem nezavinil.“
„Princip, princip – najednou vám jde o princip. Nemyslíte, že nevím jaké jdou o vás po firmě řeči.“
„Jaké řeči? Já nic nevím.“
„Různé řeči. Myslím, že by nebylo od věci, abyste pro firmu udělal něco navíc.“
„Tak z tohoto hlediska možná máte pravdu.“
„No vidíte. Když nám píchnete, bude všechno dobrý! Vy pomůžete firmě, firma pomůže vám, nikdo při tom nepřijdem zkrátka. Hlavní je táhnout za jeden provaz. Nebudem si přece dělat ze života peklo!“
„Já vím“
„A v té metrologii by to bylo přece taky dobrý, ne? Teplo – fůra času.“
„To ano“
„No vidíte – já věděl, že se domluvíme. A až pudete přes kuchyňku – tak si dejte kafé na mě.“ prohodil zvesela ředitel, když jsem odcházel z jeho kanceláře.
Úlevný výraz se zračil i na tváři Bureše – když jsem se vrátil dolů do skladu. Shodou okolností – zrovna zavěšoval telefon. Náhodička.
Jo, jo. Když ptáčka lapají – krásně mu zpívají. Pro méně zasvěcené bych tedy dodal – že všechno proběhlo tak, jak ředitel naplánoval. Až na jeden detail. O nějakém místě v metrologii jsem už nikdy neslyšel.
