Dohoda přece musí bejt

A tak si říkám, jestli jsou mezinárodní dohody "městského typu" (Lisabonská, Stockholmská, Boloňská, Marakéšská, Istanbulská atd.) pro nás potřebné a opravdu nutné.

Lisabonská smlouva, Stockholmská deklarace, Marakéšská dohoda, Istanbulská úmluva, Fiskální pakt atd.

V nekonečné záplavě mezinárodních dohod „městského“ názvu a většinou (prý) „nezávazného“ obsahu aby se čert vyznal. A tak si říkám, jestli jsou mezinárodní dohody, jejichž obsah je sporný a navíc jej málokdo z občanů opravdu četl a zná, pro nás potřebné. Navíc se vůbec nedá vyloučit, že následný dodatečný právní výklad může zcela naruby obrátit smysl či závaznost dohody tak, jak ho nepoučený čtenář pochopil. A jak jsem tak uvažoval nad nekonečnou nadřazeností mezinárodního práva právu evropskému a právům jednotlivých států, nachomýtl jsem se k rozhovoru mezi osobami A a B o migračním paktu, který je v současnosti důležitým evropským tématem. S vědomím, že se osoba B živí v oblasti mezinárodního práva, jsem slyšel zhruba toto:

• osoba A: „Proč, prosím tě, musí mít ČR s někým dohodu, která není závazná?“
• osoba B: „Protože dohoda musí bejt!“
• osoba A: „A proč musí bejt?“
• osoba B: „Protože to tak v mezinárodní politice je.“
• osoba A: „A co když je ta dohoda pro daný stát špatná?“
• osoba B: „Ale ne, vždyť se státy přece spolu musí domluvit a je na vyjednávacích schopnostech toho konkrétního státu (myšleno diplomatů, tj. úzkého počtu vybraných), aby si tu dohodu vyjednal co nejlepší (pozn. autora: Pro koho?). Dohoda prostě musí bejt! Jinak to nejde!“

A tak si říkám, čemu a komu by vlastně vadilo, kdyby se, třeba právě v oblasti migrace, nedošlo k dohodě, ale k nedohodě? Vždyť to přece nemusí automaticky znamenat nic špatného. V normální situaci si přece přátelé také navzájem nedělají schválně věci, o kterých ví, že je ten druhý nemá rád, nechce je nebo mu dokonce škodí. A kolikrát na to nemají ani písemné smlouvy. Nemají, ale ani tak to společnému přátelství mnohdy neškodí, často možná naopak.

Jak je ale patrné, současní diplomaté a mezinárodní právníci zjevně žádnou nedohodu a priori vůbec nepřipouštějí. Co na tom, že dohoda je de facto obchodní smlouva v duchu „něco za něco“, přičemž je logické, že lepší výchozí pozici ve vyjednávání, a tudíž předpoklad k získání větších výhod, má (politicky, ekonomicky či jinak) silnější strana. To je, ať už se to někomu líbí nebo ne, přirozené. Ty máš svaly, já mám čáry!

Dále jsem si po zaslechnutí výše uvedeného rozhovoru znovu jen potvrdil, že, jak nedávno prohlásil maďarský premiér Viktor Orbán, „EU nechce migraci zastavit, ona ji chce řídit.“ Proč? Protože ta o své kdysi nepřekonatelné svaly přišla a čarovat nechává jiné. Pak už zbývá logicky jen ona sporná možnost dohody. V podobných souvislostech si však prakticky vždy vzpomenu na jeden rozhovor s Pavlem Kysilkou, bývalým viceguvernérem ČNB a generálním ředitelem České spořitelny, který prohlásil, že „Češi jsou výborní zaměstnanci, ale mizerní obchodníci.“

Mezinárodní smlouvy můžou být dobré a prospěšné všem účastníkům za předpokladu, že všichni z takové dohody získají víc, než měli dosud, ale současně mohou mít i takový efekt, že jsou špatné pro většinu či dokonce všechny zúčastněné, protože těžit z dohody bude možná celek (A kdo to v případě migračního paktu asi bude?), ale žádný její jednotlivý účastník (státy). Jedni vypustí, druzí nasají a problémy všeho druhu budou úplně všude. Mnohým pak zbyde možná jen radost z toho, že to přece bylo podle mezinárodního práva.

A proto se ptám, co získáme a co naopak ztratíme případným podpisem migračního paktu? Je opravdu nutné podepsat glejt, který dává lidem obecně právo na migraci, ale už vůbec neřeší, jak ji mají jednotlivé státy řešit?

Opravdu platí, že dohoda musí bejt?