Tak prý už i muži trpí díky reklamám pocitem méněcennosti

V pátek 29.4. před sedmou hodinou ráno jsem se na radiožurnálu zaposlouchal do určitě „zajímavé“, na první pohled neškodné a úsměvné reportáže.

Tato reportáž ovšem byla dalším důkazem, že vlezlá politická korektnost opravdu nezná mezí…

Poslední dobou se nestačím divit, jak nás veřejná média zásobují stále novými, úžasnými zprávami o tom, kde zase jaká postarší, tlustá (pardon XXX…L) nebo hendikepovaná modelka předváděla s úspěchem nějakou módní kolekci. Ne že bych proti těmto ženám něco měl a je fajn, že si plní své sny stát se modelkou, ale myslím, že nic se nemá přehánět.

A teď k té páteční reportáži, o kterou mám potřebu se podělit s těmi, kteří neměli to štěstí si ji poslechnout.

Reportáž byla uvozena slovy „Modelové se stávají sexuálními objekty jako jejich kolegyně“, což si prý podle průzkumu z Velké Británii myslí víc než jedna čtvrtina dotazovaných mužů. Moderátor si následně povídal se svou kolegyní ze zahraniční redakce nad tématem „Jak je to se zobrazováním mužů v reklamě?“

Na otázku moderátora, jak tedy vypadá muž vykreslený v reklamních spotech a kampaních, komentátorka ze zahraniční redakce reagovala slovy, že nejvýraznější je fyzická stránka, ať už jsou v reklamách slavné osobnosti, jako třeba David Beckham nebo modelové z povolání. A jedním dechem dodala: „Reklama tu podsouvá(!) předlohu dokonale vypracovaného těla, co by ideálu mužské krásy. Ten trend navíc nabírá na síle tím, že se tito, řekněme dokonalí modelové, objevují i v jiných typech reklam.“ (nejen v těch na spodní prádlo)

Následuje příklad jedné takové reklamy. Pak přišla další otázka moderátora, jak takové reklamy působí na běžné muže? A zazněla odpověď, že prý „podle odborníků(?) se děje v podstatě totéž jako v případě něžného pohlaví. (pozn. autora blogu: fuj, to mi přijde jako diskriminující označení, zvlášť v takové reportáži!) Vyzývavé pózy modelů a jejich dokonalá těla prý vyvolávají v běžných mužích větší zájem o vlastní vzhled, někdy až přehnaný. Kromě toho také pánové čím dál častěji také trpí pochybnostmi o vlastním těle a pocitem méněcennosti.“ Reportáž naleznete v audioarchivu Radiožurnálu.

A tak si kladu otázku, zda se nás obyčejné lidi stále někdo snaží přesvědčit nebo už je dokonce neoddiskutovatelnou realitou, že tzv. vyspělý svět je plný rozechvělých, traumatizovaných a nemyslících uzlíčků nervů, které může vyvést z míry cokoliv?

Vždyť přece každý průměrně myslící člověk musí chápat, že svět reklamy je světem iluzí a nedostižného ideálu (to se dle mých zkušeností bohužel často týká i samotného propagovaného výrobku, nejen přešťastných protagonistů reklamy).

Tak co s tím, aby muži, ženy, děti, dále také psi, kočky a další domácí mazlíčci (resp. majitelé těchto domácích mazlíčků) atd. atd. netrpěli pochybnostmi o těle a pocitem méněcennosti?

Možnou cestu tu nedávno naznačil jeden nejmenovaný hobbymarket, jehož reklamu jsem měl tu čest zahlédnout těsně před tím, než jsem se šel najíst (zase jedna moje pomalá reakce při přepnutí televize na začátku reklamního bloku). Ústředním bodem reklamy je tuctový nahý tlusťoch středního věku, který dokonce diváka obšťastní pohledem na svoje holé pozadí. Jako vtip asi dobré, ale doufám, že v budoucnu budu o dost rychlejší s tím přepínáním televize! Osobně mi to tedy jako rozumná cesta, jak v budoucnu něco propagovat, nepřijde.

A vůbec, proč se omezovat na pochybnosti spojené jen s tělesnými proporcemi. Já bych byl radikálnější! V zájmu toho, aby se lidé necítili méněcenní, bych zakázal minimálně reklamy na jakékoliv luxusní zboží! Aniž bych měl po ruce nějaký průzkum, dovedu si totiž dost dobře představit, kolik lidí taková reklama traumatizuje, když si na ten luxus nemohou vydělat!  A pak bych…

Ale nechme toho.

V souvislosti s ideálem krásy v reklamě mě napadá, že stejně postupovali i naši předci. Sice tehdy nebyla reklama, jak ji známe dnes, ale potřeba propagace určitě byla.

Vezměme jako například antické sochařství. Tam se to přece hemží ideálem krásy! A když sem tam umělec zobrazil nějakou tu zrůdu, tak většinou šlo o krajně zavrženíhodnou bytost.

A středověké křesťanské malířství? Tam také spíše převládá zobrazení ideálu té doby. Nebo si snad dovedete představit, jak se na obraze vyjímají madona a malý ježíšek jako dvě ohyzdná stvoření? Kdo by je pak asi tak chtěl následovat ve víře?

Osobně bych byl rád, kdyby lidé zůstali u staletí prověřeného receptu a propagace čehokoliv byla pořád alespoň převážně založena na ideálech ženské i mužské  krásy. Přestože reklamy zrovna nevyhledávám, vždycky se radši podívám na nějaký ideál, než na běžnou realitu, které máme kolem sebe všichni dost.

A také si nemyslím, že je něco špatného na tom, že se lidé pokoušejí ideálu alespoň nějak přiblížit. A že se najde pár poblouzněnců, kteří se třeba i za pomoci plastických operací pokouší ideálnímu vzoru zcela vyrovnat? Tady ovšem nevidím problém v reklamách nebo podobných akcích, ale přímo v mozku těch lidí.

No já končím a odcházím se zaobírat pochybnostmi o vlastním těle a pocitem méněcennosti. Protože modelům už se asi těžko vyrovnám…