O diktátu módy a taky trochu o ponožkách v sandálech

Když kdysi zaplavily obchody s oblečením kousky oděvů ve všech odstínech fialové a následně se lidi začali barvit do fialova, blesklo mi hlavou, jak vlastně funguje móda?

Podobné to bylo ve chvíli, kdy jsem začal vídat muže v růžových košilích a tričkách. Proč najednou tak hodně lidí přijde na to, že právě ta daná barva je zrovna nejlepší volbou pro jejich šatník a bez ní se už dál neobejdou?

Minule jsem v článku o politické korektnosti citoval ze své nejoblíbenější knihy Spolčení hlupců od Johna Kennedyho Toola (v překladu Jaroslava Kořána) a neodpustím si to ani teď z pohledu hlavní postavy Ignácia:

„Zaznamenal, že některé oděvy jsou natolik nové a natolik drahé, že je lze právem pokládat za urážku dobrého vkusu a mravnosti. Vlastnictví čehokoli nového a drahého jen odráží majitelův nedostatek smyslu pro teologii a geometrii; může dokonce o dotyčném vyvolat vážné pochybnosti.

Ignácius sám byl oblečen pohodlně a rozumně. Lovecká čepice chránila hlavu před nastuzením. Plandavé tvídové kalhoty byly k neroztrhání a umožňovaly neobyčejně volnou lokomoci. … Kostkovaná flanelová košile plně nahrazovala sako a odhalenou kůži mezi příklopkami na uši a límcem chránil teplý šál.“ (str. 9, nakl. Argo, r. 1995).

Tak daleko jsem ještě nedošel, i když přiznávám, že módě moc nedám.

Když ale pročítám noviny, čtu poctivě nadpisy všech článků, tedy i módě.

Díky tomu jsem se postupně dozvídal, jaké jsou módní barvy v posledních letech, a teď bych se o to rád podělil (kdyby to náhodou někomu uniklo). Tedy v r. 2012 šlo o barvu mandarinkové tango, v r. 2013 o smaragdově zelenou, v r. 2014 o zářivou orchidej (zde jsem kupodivu nenarazil na odpovídající článek na iDnes, tak jsem si u odkazu vypomohl „dokonalou ženou“), v r. 2015 o marsala a konečně v r. 2016 o mix růžové s modrou.

Mírně odbočím. I když nebylo nyní mým záměrem psát opět o politické korektnosti, prostě není úniku. Podívejte se na články pod barvami „růžová“ a „mix růžové s modrou“ a ta vlezlá politická korektnost tam zase vykukuje.

Teď doporučuji chvíli pauzu ve čtení a jděte si prosím zkontrolovat šatníky, jestli jste poslední léta drželi krok s módou.

Pokračujeme… Když jsem se probíral články pod odkazy výše, s úžasem jsem zjistil, že existuje „něco“, resp. mezinárodní institut Pantone Color Institute, který každoročně vyhlašuje barevné trendy a především pak barvu roku.

A můj závěr z toho všeho?

Někde (v institutu) sedí nějaký guru či rada starších, která vyhlásí celosvětově barevné módní trendy na příští rok. Na to pak čekají výrobci konfekce, kteří zahltí obchody oblečením módní barvy, a nekup to zákazníku, když to vidíš všude kolem… Tím je zajištěno, že lidé budou pořád kupovat něco nového a kšeft je zaručen.

I když móda bezpochyby existuje od počátků lidské civilizace, celá ta mašinerie vede podle mě jen k tomu tahat peníze z lidí (proč by si někdo kupoval něco nového, kdyby 10 let bylo moderní to samé, že).

Na druhou stranu připouštím, že sledování módních trendů určitě znamená pro hodně lidí únik z reality všedních dnů (dovolím si vyslovit domněnku, že jde většinou o ženy).

A protože je to hlavně kšeft, rádi se do toho zapojí mnozí další, třeba i novináři. Ve snaze přinášet bulvární novinky a zvyšovat prodejnost zpráv, ale patrně i s úmyslem módní průmysl ještě více podpořit, se pokouší vzbuzovat hlavně prostřednictvím celebrit v lidech, kteří nosí dlouhodobě oblíbené oblečení a ne a ne si jít koupit něco nového, pocity trapnosti. Třeba neuvěřitelné faux pas, kdy pan Harapes opakovaně nosil svoji oblíbenou košili a oblek nebo když se vévodkyně Kate cítí dobře v jednom (5 let starém!) kabátku. A to už ani nemluvím o rubrikách typu módní policie.

No a nakonec k těm ponožkám v sandálech...

Po této procházce světem módy se cítím jako rebel bez příčiny, navíc kajícně přiznávám, že patřím dokonce mezi hříšníky, kteří nosí ponožky v sandálech. Je mi to prostě příjemné.

Poslední dobou ale dumám, proč zrovna taková prkotina má být tak velkým společenským prohřeškem, popř. něčím nadmíru trapným (já osobně za mnohem trapnější považuji například to, když někomu leze půl holého zadku z kalhot, což je poslední dobou poměrně běžně k vidění a žádné komentáře k tomu jsem nezaznamenal).

O ponožkách v sandálech jsem začal znovu přemýšlet, když jsem si přečetl rozhovor s Ladislavem Špačkem, v němž mimo další perly na dotaz Co ponožky v sandálech? uvádí:

„Tak to je samozřejmě skandální. Nebo krátké ponožky a chlupatá lýtka, je až neuvěřitelné, co čeští muži v tomto oboru dokážou. Ponožky se musí kupovat delší.“

Když to říká taková kapacita v oblasti etikety… Ale bohužel jsem se zase nedozvěděl, proč je to skandální. Na druhou stranu, když se takto procházím mezi lidmi, nikdy jsem si nevšiml, že by dámy upadaly do mdlob a muži mě pro tu „urážku dobrého vkusu a mravnosti“ vyzývali na souboj.

A tak prohlašuji, že tlaku módního světa úplně nepodlehnu a dál budu nosit ponožky v sandálech, … i když na druhou stranu si něco módně barevného sem tam asi koupím.