Srovnání světových válek s konfliktem na Ukrajině

Těžký úděl generála před bitvou – porovnání současného konfliktu na Ukrajině s první a druhou světovou válkou.

Na území Ukrajiny zuří od února loňského roku rozsáhlý válečný konflikt, který se v současnosti (říjen 2023) nachází ve fázi, kdy sice obě strany již několik měsíců usilují o ofenzivní činnost, ta ale vede k jen velmi malým územním ziskům. Příčin této situace je více, v každém případě z ní ale vyplývá, že dobře připravená obrana je dnes v konfliktu srovnatelných armád (tedy v konfliktu symetrickém) velmi těžce překonatelnou překážkou.

Zdaleka ne všichni vojenští experti byli schopni tento vývoj předjímat, což opět jen potvrzuje, jak těžký je úděl „generála před bitvou“. Daleko snazší to má „generál po bitvě“, který už ví, jak vše dopadlo a může si dopřát komfort zpětného hledání chyb, souvislostí a špatných odhadů. Z pozice „generála po bitvě“ lze sledovat i současnou válku na Ukrajině. Tento konflikt již bohužel trvá tak dlouho, že je možné jeho dosavadní průběh porovnávat se světovými válkami. Začněme první světovou válkou, která s tou současnou nabízí nepřehlédnutelné paralely.

První světová válka neměla být původně válkou poziční, zákopovou a opotřebovací. Plánem německého velení bylo co nejrychleji vyhrát nad Francií, poté přesunout síly na východ a zvítězit i na ruské frontě. Jenomže Francouzi kladli více houževnatý odpor (a dále také ruská mobilizace proběhla rychleji) než německý Velký generální štáb předpokládal. Rychlé vítězství na západní frontě se proto nekonalo. Místo něj se obě strany na podzim roku 1914 naháněly ve známém „závodě k moři“, a pak se již konflikt na západě překlopil do nekonečné vyčerpávající zákopové války.

Ze zpětného pohledu je zřejmé, že před rokem 1914 si jen málokdo dokázal představit, jak smrtonosné jsou moderní zbraně – zejména kulomety a dělostřelectvo. Právě tyto zbraně ve spojení s důmyslným systémem zákopů a ostnatými dráty vytvořily mimořádně efektivní obrannou kombinaci, která dokázala zabránit úspěchu téměř jakékoliv ofenzivy. Poziční způsob boje tak získal v první světové válce na západní a italské frontě jednoznačnou převahu, což se v principu nezměnilo téměř až do jejího samotného konce. Je nicméně skutečností, že na východě fronta tak statická nebyla a s větším či menším úspěchem se na ni využívaly i obrněné automobily (včetně vozidel Royal Naval Air Service a belgického expedičního sboru v Rusku), obrněné vlaky a jezdectvo.  

Zároveň ale bylo samozřejmě vyvíjeno enormní úsilí, které mělo najít způsob, jak obranu protivníka překonat. V prvním období války se např. jednalo o nové polní uniformy, které lépe splývaly s okolním prostředím (např. francouzský pěšák nosil ještě v roce 1914 červené kalhoty a kabátec modré barvy), vojáci také urychleně začali být vybavování ocelovými přilbami (s velkým zpožděním probíhal tento proces v ruské armádě). Další „novinkou“, která měla změnit charakter války, byly bojové plyny. Prudce se rozvíjelo i letectvo, které bylo využíváno i k útokům na pozemní cíle. A konečně se válka přesunula i pod zem – vznikaly speciální jednotky, které se zabývaly kopáním tunelů pod nepřátelskými zákopy a kladením výbušnin.    

K otázce hlavní ofenzivní zbraně ovšem přistoupili Francouzi s Brity a Němci rozdílně. Francouzi a Britové se věnovali vývoji, výrobě a bojovému nasazení tanků, zatímco Němci se soustředili na budování úderných oddílů (Stosstruppen), které byly speciálně vycvičené a vyzbrojené k dobývání nepřátelských zákopů (výzbroj typicky sestávala z plamenometů, polních lopatek, automatických pistolí, velkého množství ručních granátů a na konci války i z prvních samopalů). Obě koncepce byly velmi progresivní a zásadním způsobem předznamenaly vojenské dějiny až do dnešních dnů, i když samotnou porážku vilémovského Německa spíše než efektivní využití francouzských a britských tankových sil na bojišti zapříčinily jeho celková vyčerpanost, námořní blokáda a vstup USA do války. 

O 20 let již bylo vše jinak. Jestliže základní charakteristikou první světové války je pozice, pak základní charakteristikou druhé světové války se stal manévr. Na teorii manévrové útočné války a koordinaci jednotlivých druhů vojsk pracovaly v meziválečném období všechny evropské velmoci, jen Němci ale tuto teorii skutečně důsledně vypilovali a dovedli do dokonalosti. Koncepci úderných oddílů podporovaných dělostřelectvem dále doplnili o letectvo, tanky a motorizaci pěchoty. Tato koncepce „bleskové války“ byla základem oslnivých úspěchů německé válečné mašinerie v prvním období druhé světové války. Naproti tomu francouzská generalita tehdy stále uvažovala především v kategoriích poziční zákopové války a velmi se spoléhala na svou Maginotovu linii. 

Němci od prvních dnů války dokázali svým protivníkům vnutit svůj útočný způsob boje, se kterým do roku 1942 slavili úspěchy v Polsku, Francii, severní Africe, na Balkáně a v SSSR. V průběhu let 1942 a 1943 sice přebrali strategickou iniciativu Spojenci, avšak útočný charakter druhé světové války se tím již nezměnil. SSSR, USA a Británie se poučily z vlastních chyb, dokázaly se inspirovat německými zkušenostmi a s využitím velké kvantitativní převahy Německo porazily. Druhá světová válka v Evropě tak neskončila v zákopech jako ta první, nýbrž dobytím Berlína. 

Útočný a manévrový charakter druhé světové války nicméně na druhou stranu výrazně přispěl i k vývoji a výrobě nových zbraní, jejichž vysoká efektivita v defenzivě se stihla projevit ještě před jejím skončením. Jednalo se především o pancéřovky a další ruční protitankové zbraně, výkonná protitanková děla, stíhače tanků, raketomety, systémy protivzdušné obrany využívající radary, specializované noční stíhací letouny, proudové stíhací letouny, protitankové a protipěchotní miny apod.       

V období Studené války došlo k několika modernizacím všech důležitých evropských armád, ať již byly členy NATO nebo Varšavské smlouvy. I přes existenci zbraní hromadného ničení a velice rychlý vývoj raket se válka, na kterou se tyto armády především připravovaly, měla svým pojetím stále podobat druhoválečnému konfliktu. Stěžejní roli v něm stále měly hrát útočné operace tanků, letectva, dělostřelectva a pěchoty, i když se již jednalo o moderní MBT, proudová letadla, bitevní vrtulníky, samohybná děla, raketomety a mechanizovanou pěchotu.

V mezičase se sice odehrálo mnoho různých lokálních konfliktů, které ale ve své naprosté většině byly konflikty asymetrickými a pro situaci v Evropě jen nepřímo využitelnými (typicky války ve Vietnamu a Afganistanu). Vítězství technologicky vyspělých armád stále potvrzovala přednosti manévrové války (Šestidenní válka, Irák 1991 a svým způsobem také Falklandy 1982). Případ Korejské války a jejího ustrnutí v zákopech se zdál být překonán. V Evropě samotné se dlouhé desítky let rozsáhlý válečný konflikt neodehrál (s výjimkou války v Jugoslávii 1991-1995) a v euforii po pádu železné opony byla možnost války mezi technologicky vyspělými evropskými armádami pokládána již jen za vysloveně hypotetickou.

Posoudit možnosti obrany a útoku bylo za těchto okolností mimořádně složitým úkolem, i když zde již byly zkušenosti z Druhé války o Náhorní Karabach, kde se prokázaly obrovské možnosti dronů. Dosavadní průběh války na Ukrajině nicméně jasně ukázal, že defenziva má nyní ve střetu dvou pravidelných technologicky vyspělých armád opět jasně navrch nad útokem. Po ruském útoku a úvodní manévrové fázi se fronta stabilizovala (stejně jako na západní frontě v době první světové války a v Koreji).

Rusové i Ukrajinci se pokusili (a pokoušejí) vést bojové akce ofenzivním způsobem, obranu protivníka ale rozhodujícím způsobem prolomit nedokázali. Důvodem je obrovská nasycenost bojiště drony a dalšími průzkumnými prostředky (např. dělostřeleckými radary a termokamerami). K dispozici jsou samozřejmě i informace ze špionážních družic a průzkumných letadel. K tomu dále přistupuje masivní využívání minových polí, protitankových řízených střel, moderního samohybného dělostřelectva s naváděnou municí, dalekonosných raketometů a mobilních systémů protivzdušné obrany. Tradiční ofenzivní zbraně, tj. tanky, BVP, letadla a bitevní vrtulníky, které měly dosáhnout průlomu, mohou bez rizika velkých ztrát útočit jen v omezené míře, a tak se opět spoléhá na úderné oddíly a dělostřelectvo jako kdysi dávno před více než 100 lety v době první světové války.

Obě strany nicméně nepochybně usilovně přemýšlejí, jak současný stav změnit a protivníka překonat. Konec lidského utrpení je bohužel stále v nedohlednu.