Rozhodující úder četaře Buchty

Zatímco do života ženy přináší zásadní změnu mateřství, v životě muže představuje tuto změnu základní vojenská služba. 

Gabriel si to uvědomil hned první den vojny. Voják se z něj samozřejmě tehdy ještě nestal, zvnějšku ale změna už nemohla být větší. Během několika desítek minut obdržel maskáče a hromadu další výstroje, odevzdal civilní hadry, které armáda odeslala na udanou adresu, a nakonec přišel i o pačesy. Obdobným procesem prošli pochopitelně i všichni ostatní budoucí spolubojovníci, takže stejně jako Gabriel na sebe po proměně nevěřícně zírali a jen obtížně se poznávali.

Takto odosobněni a sami sobě odcizeni byli nicméně plně připraveni vrhnout se do radostí a strastí života v zeleném, který naplno začal již následujícího rána při nástupu, kde jim byl představen kompletní velitelský sbor včetně velitele roty nadporučíka Jablečného, velitele praporu majora Veverky a velitele pluku plukovníka Hrocha. Rok jiné reality právě začal. 

Ten rok sice byl z velké části naplněn stereotypem každodenních nástupů, cvičení, služeb a pokud možno točení bidlohodin, avšak zároveň jej také protkaly stovky různých pro civilisty jen těžko pochopitelných zážitků, situací a historek. Jednu z epizod vojenského života, která Gabrielovi obzvlášť utkvěla v paměti, si sám pro sebe nazval „Rozhodující úder četaře Buchty“.

Byli tehdy na vojně už (slovo „už“ by v tomto případě asi mělo být uvedeno v uvozovkách) cca dva týdny. To jistě není dlouhá doba, a např. na nějaké kvopování nebo dokonce svopování neměli Gabrielovi bratři ve zbrani ještě ani pomyšlení. Ty nejdůležitější principy už ale pochytili: co je mokré, to je čisté, voják se stará, voják má, a především, že se na vojně spěchá, aby se mohlo čekat. I tenhle den byl ale v něčem nový – se svým družstvem, kterému velel četař Buchta, byl Gábin poprvé v rámci BoRo zařazen do hotovostní jednotky.

Být v hotovostní jednotce znamenalo během přijímače spíše rozptýlení, protože stejně celé dny trčeli na kasínu, jen se tentokrát nepřevlékli do švestek a zůstali v maskáčích a kanadách i po ukončení výcviku. To mimo jiné znamenalo, že trávili veškerý čas na zemi, protože v ložnici mužstva nebyly žádné židle a na postelích se v mundůru vylehávat nesmělo. Na to si ale až překvapivě rychle zvykli.  

Dlouho se nic nedělo, a když to vypadalo, že už se ani nic dít nebude, vyhlásil SOD poplach. Vypukl chaos a všichni se okamžitě začali hrnout ke svým skřínkám, ze kterých začali lovit konga (venku tehdy řádila zima - ZZ TOP). Všichni, až na vojína Ovara, který místo toho zaplnil ubytovací prostory erzety jadrnými nadávkami, protože se mu v tento kritický okamžik podařilo ztratit klíč. A voják bez klíče je na tom, jak známo, ještě hůře než voják bez sirek.

„Ty jsi ale tukan, vole, to snad ani není možné“, podivoval se nad ztrátou klíče vojín Guláš, rychle ale dodal, „hele v poho, skočím k dozorčímu roty pro kladivo a skříňku otevřeme.“

Za několik okamžiků se vojín Guláš skutečně přiřítil i s kladivem a společně s vojínem Máslem začali skříňku pěkně ze všech stran oklepávat. Na měkký dřevotřískový materiál mělo kladivo devastující účinek, takže velice rychle začal vypadat jako po kobercovém bombardování. Na visací zámek a jeho funkci to ovšem nemělo sebemenší dopad.

„Končit, pozor!“ zakřičel najednou Gabriel, který se shodou okolností nacházel nejblíže dveří. „Pohov!“ zavelel četař Buchta a hned pokračoval, „Guláš, Máslo, co tady blbnete?“

„Pane četaři, poslušně hlásím, že dobýváme skříň vojína Ovara!“ odpověděl Guláš.

„Nechte si ty vtipy, Guláš“ neakceptoval Buchta Gulášovu odpověď, „a skočte raději do dílny pro sekáč!“

„Provedu!“ hlásil Guláš a za chvíli se skutečně vrátil i se sekáčem.

Četař Buchta vložil sekáč mezi třmen a tělo zámku a shora na něj kladivem udeřil. Úder to ale byl velmi mírný a jemný, snad by bylo vhodnější označit jej za pouhé razantní klepnutí. Zásah četaře Buchty však byl stejně precizní jako palba tankoborníka Hanse-Ulricha Rudela na motorový prostor tanku T-34. Účinek byl ohromující, visací zámek se okamžitě odporoučel, a cesta ke kongu vojína Ovara tak byla volná. Díky četaři Buchtovi se hotovostní jednotka stihla dostavit na stanovené místo na buzerplacu včas, čímž byl bojový úkol splněn. A spokojen byl proto nakonec i dozorčí orgán.

Největší dopad měl ale úder četaře Buchty na Gabriela a jeho životní postoj. Se ztrátou dalšího klíče a dobývání skříňky se sice v armádě už nesetkal, uvědomil si však, že jakkoliv je samotná síla nutná a nezbytná, mnohem důležitější je vědět, kdy, kde a jak přesně tu sílu použít. Touto poučkou se pak řídil nejen po celý zbytek vojny, ale také v následujícím post-vojenském životě.