Sprchová scéna z filmu Psycho je velmi dobře známa. Jak by ale tato scéna vypadala v českém prostředí?
Milý čtenáři, jistě je ti velmi dobře známo, že lidé z mnoha důvodů – více či méně rozverných či malicherných – zavírají oči, např. v očekávání věcí příjemných či v očekávání věcí nepříjemných. Nic proti této praxi, jsou však situace, kdy se to nemusí vyplatit, což se ostatně stalo i autorovi těchto řádek.
A bylo to tak: po návratu do apartmá na mě tehdy přišla taková nálada podivná a neodbytná, snad by se dalo říci až upocená a lepivá. Zkrátka a dobře zatoužil jsem po očistné koupeli, po proudu vody, který umí tolik osvěžit a zbavit člověka oněch upocených a lepivých nálad. Koupelna se prezentovala tím nejlepším možným dojmem. Měla rozměry menšího pokoje a byla vybavena mramorovým umyvadlem, proskleným sprchovým koutem, kachličkami s antickým vzorem, vyhřívanou podlahou, fénem, bohatým sortimentem ručníků, mýdel a šamponů, ba i žínkou a ježkem. Oficiálně bych samozřejmě proti takovému luxusu protestoval, jelikož se ale nikdo jiný kromě mě v okolí nenacházel, tak jsem se s ním smířil.
Odložil jsem tedy své svršky i spodky a v očekávání věcí příštích jsem vstoupil do pracovního prostoru. Jak již bylo předestřeno, prostor ten byl prosklený a dokonale průhledný, takže vzbuzoval různé snad až hříšné představy. Ty jsem však s ledovým klidem filosofa zanechal ve vnějším světě a sám se zcela oddal vodním paprskům. Pohltila mě nekonečná euforie spojení člověka s živlem. Upocené nálady záhy vzdaly svůj marný boj a brzy je následovaly i nálady lepivé. Zbýval vrchol očistného rituálu – umýt si dlouhý, hustý a bujný vlas poustevníka. Poklekl jsem, obvykle používané mýdlo značky Šeřík, nahradí tentokrát Ahava.
Zavírám oči, aplikuji šampon na vlasový porost a důkladně sprchuji. V povznesené a slavnostní atmosféře vstávám. Tupá a silná rána do hlavy mě ovšem rychle vrací zpět na kolena. Boží znamení? Uprchlý desperát? Zbloudilý meteorit? Otevírám oči a uvykám světlu pozemského světa. Následující obrazy silně připomínají scény z filmu Psycho. Vše je potřísněno krví. Jen dýku nikde nevidím. Rychle analyzuji situaci. Mohutný stojánek na mýdlo a další kosmetiku, který jsem hlavou rozbil, je napadrť. O jeho střepy jsem si pořezal pravé koleno a levou ruku. Krev začíná vytvářet ve vodě zajímavé obrazce.
Slavnostní atmosféra je v nenávratnu a dostavuje se pocit znechucení. Proč vůbec takové budižkničemu a nemehlo leze do koupelny? Krvácení zastavuji sněhobílým ručníkem, který po této operaci vypadá jako hadr, se kterým se vytíralo po zabijačce. Vybírám ze sprchy pečlivě střepy a smývám krev, což jde překvapivě snadno. Obhlížím čerstvě nabyté rány. Vypadají vlastně docela efektně, přesto se ale rozhoduji, že do doposud nedostatečně prozkoumané koupelny budu chodit vždy s přilbicí na hlavě jako Petr Čech.
A poučení pro milého čtenáře? Ani v relativním bezpečí koupelny a v objetí vodních paprsků (popř. ve zdánlivém bezpečí jakéhokoliv jiného prostředí) nezapomeň při zavírání očí na to, že až je znovu otevřeš, svět už může vypadat zcela jinak.
