Prolomit vlny: mistrovské dílo a morální dilema Larse von Triera

Film Prolomit vlny je pozoruhodný z mnoha různých důvodů, co je však jeho ústředním a nejsilnějším momentem?  

Péčí mých přátel nejvěrnějších dostalo se mi minulý týden (9. února) privilegia zhlédnout v Hradci Králové (ve studiu Beseda Klicperova divadla) inscenaci Prolomit vlny, která vychází ze stejnojmenné filmové předlohy Larse von Triera. Ač je to k nevíře, byla má představa o tomto filmu jen velmi mlhavá, vzhledem k čemuž jsem si tentokrát mohl dovolit metodu „bez přípravy“. *

Do divadla jsem tedy vstupoval v očekávání, avšak záměrně nepřipraven. Po skončení představení jsem z něj vycházel dojat, nadšen, konsternován  a otřesen, aniž bych si ovšem byl schopen plně uvědomit, co jsem to vlastně právě viděl. Bylo mi ale jasné, že to bylo něco velkolepého a že dlouhotrvající potlesk, ke kterému jsem se velmi ochotně připojil, byl naprosto zasloužený.         

A tak již nebylo cesty zpět – po divadelní hře jsem si musel dopřát i samotnou předlohu. Ta nabízí výjimečné herecké výkony Emily Watson (v hlavní roli Bess), nádherné záběry na skotskou krajinu, zpěněné vlny Atlantiku, výborně vybranou hudbu, dělení na jednotlivé kapitoly a další atributy, které na divadelní prkna nebylo možné přenést. Na druhou stranu, pokud jde o samotný příběh a jeho vyznění, byly film i jeho zpracování Klicperovým divadlem velmi podobné. Intenzivním zážitkem bylo obojí.

O síle tohoto mistrovského díla Larse von Triera již nemohlo být sebemenších pochyb. Zbývalo jen pochopit, čím dosáhnul tak výjimečného efektu. Provedl jsem tedy důkladnou filtraci a destilaci celého díla a ve zkumavce mi zůstala substance, kterou tvoří příběh velké a tragické lásky odehrávající se v prostoru vymezeném psychickou labilitou Bess, závažným úrazem Jana a přísností pravidel místní náboženské (presbyteriánské) obce.

Tyto tři faktory by udělaly z banálního příběhu psychologické drama s velkým morálním a teologickým přesahem, i kdyby si Lars nevymyslel onen dosti kontroverzní způsob spojení obou milenců (tedy brutálně-sexuální kontakty Bess s cizími chlapy, které Jan vyžaduje a které mu Bess detailně popisuje). Lars ale evidentně nechtěl postupovat tradičně, překročil červenou linii a vyždímal z tohoto drásavého dějového prvku maximum, neboť diváka svého filmu dostal tímto způsobem pod silný tlak morálního dilematu.    

I přes veškeré chyby a slabosti Bess a Jana je totiž Lars vykresluje pozitivně jako dva spiklence lásky, kteří jsou ochotni ve své činnosti vytrvat, i kdyby se proti nim spojil celý svět. Pro svou lásku jsou připraveni obětovat více než vše. Zároveň ale Lars umně využívá skutečnosti, že každému alespoň trochu prudérnímu člověku musí být způsob svérázného intimního sblížení Bess a Jana z duše protivný. Divák je tak neustále zmítán mezi sympatiemi k oběma milencům a zděšením z důsledků jejich konání.  

Lars se použitím tohoto dějového prvku odpoutal od řady jiných příběhů, které se vztahům dvou lidí těžce poznamenaných duševní chorobou nebo úrazem věnují více tradičním způsobem. A jakkoliv je film pozoruhodný i z mnoha jiných důvodů, je právě nastolení morálního dilematu lásky a ceny za její zachování jeho ústředním a nejsilnějším momentem. I kdyby se Lars von Trier omezil pouze na tento jediný aspekt, rozhodně stojí za to Prolomit vlny vidět.

Na otázku, zda byla hra s ohněm, kterou Bess s Janem provozovali, správná, obhajitelná nebo alespoň za daných okolností pochopitelná si ovšem každý divák musí odpovědět sám.         

*Hlavní princip této metody spočívá v tom, že si záměrně odepíráme jakékoliv recenze, hodnocení a další informace, které se dané divadelní hry či filmu týkají. Výhodou je pak to, že před návštěvou divadla (či kina) nejsme ničím ovlivnění a vlastně vůbec netušíme, co nás čeká. Umělecké dílo, které vstřebáváme tímto způsobem, působí obvykle s mnohem větší razancí, než by bylo možné dosáhnout za použití metody „s přípravou“, tj. s předběžnou znalostí díla. V případě hry Prolomit vlny se tento přístup rozhodně vyplatil.