Měli by Češi být vděční nacistům?

Nacistická okupace českých zemí a její význam pro rozvoj československého hospodářství po druhé světové válce. 

Období 1938 – 1945 patří k nejtemnějším kapitolám českých dějin. Na území předválečné ČSR přišly o život stovky tisíc lidí, došlo k obrovským materiálním škodám a byl narušen morální profil národa. Na druhé straně došlo během nacistické správy v českých zemích k prudkému rozvoji mnoha průmyslových odvětví, přičemž tento rozvoj měl značný dopad na československou ekonomiku ještě mnoho desítek let po skončení druhé světové války v roce 1945.

Důvodem transferu nejmodernějších německých technologií do Protektorátu (a Sudet) nebyly samozřejmě v žádném případě sympatie nacistů k Čechům. Tyto důvody byly čistě pragmatické. České země disponovaly již od 2. poloviny 19. století vyspělou průmyslovou základnou a kvalifikovanou pracovní silou, kterou nacisté hodlali využít ve prospěch svého válečného úsilí. K tomu se ve 2. polovině války připojila snaha přesunout vývoj a výrobu mimo dosah spojeneckého bombardování.    

Po skončení války se pokrokové německé technologie využívaly i nadále, neboť na činnost německých techniků, inženýrů, vědců a konstruktérů dokázali navázat čeští odborníci. Dnes si už mnohdy ani neuvědomujeme, odkud vlastně původně pocházejí.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že nacistům být vděčni nemusíme, neboť z jejich strany se rozhodně o žádnou charitativní či humanitární činnost nejednalo - právě naopak. Přesto zůstává pozoruhodnou skutečností, že na rozdíl od mnoha jiných zemí byla válečná léta v Protektorátu nejen obdobím rozvratu a zkázy, ale také obdobím rozvoje a budování.    

Příkladů využití německých nápadů a technologií čs. poválečným průmyslem (a samozřejmě také v dalších odvětvích čs. hospodářství) je mnoho, uveďme si alespoň některé z nich:       

Ocel   

„Stavbu mládeže“ Novou huť Klementa Gottwalda (NHKG) v Ostravě máme spojenou s budováním socialismu v 50. letech. Počátky výstavby tohoto hutního komplexu je však nutné hledat ještě hlouběji v minulosti. 

„Vznik tohoto závodu iniciovaly Vítkovické železárny (VŽ), neboť jejich další rozvoj byl omezen umístěním přímo ve městě. Proto v roce 1942 začaly VŽ (tehdy ve správě koncernu Reichswerke Hermann Göring) stavět tzv. jižní závod („Südbau“) v Kunčicích. Tehdy se ovšem nepočítalo s tím, že v tomto prostoru vznikne samostatný závod s úplnou hutní výrobou (tj. s vysokými pecemi, ocelárnou a dalšími navazujícími provozy).

V letech 1947 až 1948 bylo přijato rozhodnutí o výstavbě hutnického kombinátu na katastru obcí Kunčice, Kunčičky a Bartovice a vzápětí byla započata jeho výstavba. V té době se ještě stále jednalo o součást VŽ, k osamostatnění závodu došlo až 31. prosince 1951, kdy byl zřízen národní podnik Nová huť Klementa Gottwalda se sídlem v Ostravě-Kunčicích.“1

Pod názvem Liberty Ostrava funguje tento obří podnik dodnes.

Uhlí

Stejně jako výroba oceli měla i těžba uhlí pro Němce strategický význam. Není tedy divu, že po obsazení Sudet usilovali v tamním revíru o navýšení těžby.  

„Na počátku čtyřicátých let německé vedení dolů, které byly v majetku známé Sudetendeutsche Bergbauaktiongesselschaft, prosazovalo stále výrazněji novou techniku. Byl to také důsledek průběhu 2. světové války, kdy v blízkosti Litvínova byl v chemickém závodě z uhlí vyráběn benzín pro německou válečnou mašinerii. Lomy komořanské oblasti začaly být postupně vybavovány novými typy dobývacích a zakládacích strojů s kolejovou dopravou. Byly použity jak při odklizu nadloží uhelné sloje, tak při těžbě uhlí.  Novou techniku za války dodávaly hlavně německé firmy Krupp a LMG (Lubecker Machinenbau Gesellschaft). V železárnách ve Vítkovicích a Škodových závodech objednávaly část dodávek těžkých elementů pro velkostroje připravované k nasazení v lomech. Po válce tak měly naše strojírenské podniky na co navázat.“2

Velkokapacitní povrchová metoda těžby hnědého uhlí založená na obřích kolesových a korečkových rypadlech se v ČR používá až do současnosti, ostatně do současnosti trvá i výroba těchto rypadel (společností UNEX).

Benzín

Jak již bylo zmíněno v předchozím příspěvku, hnědé uhlí bylo mimo jiné určeno k výrobě leteckého benzínu. Výroba tohoto benzínu probíhala v závodu Sudetenländische Treibstoffwerke v Záluží, v tzv. „hydráku“:

„V roce 1939 po okupaci českého pohraničí začali Němci poblíž Záluží stavět chemický závod na výrobu leteckého benzínu z uhlí. U továrny byly zřízeny pracovní a zajatecké tábory. Chemická rafinérie byla v letech 1944 a 1945 opakovaně cílem spojeneckých náletů, při kterých bylo několikrát postiženo i Záluží.“3

Chemické zpracování uhlí bylo v Záluží ukončeno až v roce 1972. Dnes je rafinerie součástí koncernu Orlen Unipetrol.   

Elektřina

V době druhé světové války byla zahájena i výstavba přečerpávací vodní elektrárny Štěchovice.  

„Vrch se širokým a plochým temenem, nacházející se v těsné blízkosti právě budovaného vodního díla nabízel natolik atraktivní podmínky, že stavba přečerpávacího systému byla zahájena v době války, kdy většina pracovních sil byla použita pro válečnou výrobu. V lednu 1942 zadaly Ústřední elektrárny a.s. provedení prací konsorciu Ing. J. Domanský-Kress. Dodávkou strojního a elektrického zařízení byly pověřeny Českomoravské strojírny, Škodovy závody a Vítkovické železárny.“4

Elektrárna byla uvedena do provozu v roce 1947, přičemž v té době patřila ve své kategorii mezi největší na světě. V provozu je v rámci skupiny ČEZ dodnes.

Lokomotivy

Na výrobu parních lokomotiv řady 556.0 „štokr“ v poválečném Československu může být Škoda Plzeň právem hrdá. I ony však navazovaly na německý vzor – válečné lokomotivy řady 52 (Kriegslokomotiven Baureihe 52).   

„Na základě zkušeností z provozu německé válečné lokomotivy řady 52 (u ČSD označené řadou 555.0), které za války vyráběly lokomotivky v třinácti evropských továrnách na územích okupovaných nacistickým Německem včetně plzeňské Škodovky, se s výhodou využila osvědčená konstrukce pojezdu 1´E s pouze jedním dvojkolím běhounů a pěti spřaženými hnacími dvojkolími. Díky zesílení konstrukce mírně narostla nápravová hmotnost na 16 tun, což se projevilo i v označení novou řadou 556.0.“5

Kromě parních lokomotiv zahájila po válce Škoda Plzeň výrobu specializovaných důlních odklizových lokomotiv, které rovněž vycházely z německého vzoru. Při těžbě hnědého uhlí se lokomotivy této koncepce začaly využívat v době druhé světové války a využívají se i v současnosti.

„K otázce zavedení elektrického provozu přispěla 2. světová válka a její zvýšená potřeba uhlí. U AEG Berlín byly proto vyvinuty a vyrobeny dvě série normálněrozchodných elektrických lokomotiv rozdílných koncepcí, avšak s řadou shodných dílů a přístrojů. Provoz zde zahajovalo sedm čtyřnápravových lokomotiv s uspořádáním dvojkolí Bo´Bo´, které byly dodány od září 1942 do prosince 1943 (č. 301 až 307). Od března 1943 do prosince 1944 vyrobila AEG dalších 17 strojů s uspořádáním dvojkolí Bo + Bo + Bo (č. 401 až 417).“6

Zbraně

Československá armáda převzala a používala širokou paletu německé výzbroje od ručních zbraní přes dělostřelectvo až po tanky a letadla. Ve výzbroji se tak objevily klasické karabiny Mauser Kar 98k i pokročilé útočné pušky StG 44 nebo střední tanky Pz. IV, které byly později prodány do Sýrie. Zajímavou součástí výzbroje československé armády byl obrněný transportér OT-810 (původně a správně OT vz. 59), který byl vyráběn v PPS Detva a konstrukčně vycházel z německého polopásového obrněného transportéru Hanomag Sd.Kfz. 251, u nás přezdívanému „hakl“.

Letadla

Německých letadel využívalo poválečné Československo celou řadu. Lze např. zmínit, že Avia sestavila a zprovoznila menší počet proudových stíhacích letounů Me 262 Schwalbe (pod označením S-92). Sériová výroba byla zahájena v případě stíhacích letounů Bf 109 (původně Avia S-99, později s motory Jumo 211F Avia S-199). A výroby se dočkal také spojovací a pozorovací letoun Fieseler Fi 156 Storch (K-65 Čáp).  

Televize

Kvůli intenzivnímu bombardování Německa se k nám ke konci války přestěhovala společnost Fernseh A.G., jejíž technologie měly značný vliv na začátky televizního vysílání v Československu.  

„V roce 1943 se do Dolní Smržovky a Tanvaldu přestěhovala z Berlína firma Fernseh A.G.   Ta   se   po   válce   se   přejmenovala   na   Televid   a   postupně   navazovala   na   veškeré předválečné   pokusy   o   televizní   vysílání.   Televid   byl   díky   stážistům   úzce   propojen   s Vojenským   technickým   ústavem   v   Tanvaldu (VTÚ), kde   se   pokračovalo   ve   výzkumu televizního vysílání. Výsledky své práce měli pracovníci možnost představit veřejnosti v květnu 1948, a to v Praze na Mezinárodní výstavě rozhlasu (tzv. MEVRO). Zde byly instalovány dvě televizní kamery, které snímaly dění na ulici před Výstavištěm a přenášely jej kabelem do televizních přijímačů umístěných v sále. První bezdrátově šířený televizní přenos se pak uskutečnil 4. července téhož roku. Jednalo se o přenos z XI. Všesokolského sletu v Praze.“7

Barevný film

Další moderní technologií, kterou bylo možné velmi efektivně využít v oblasti kultury, byl barevný film. I v tomto případě jsme navazovali na německý vývoj a výzkum.  

„Jak již bylo zmíněno výše, v Evropě existovalo ve 40. letech jen velmi málo laboratoří schopných zpracovávat naexponovaný filmový materiál Agfacolor, a vyrábět distribuční kopie. Na konci války se jejich počet smrskl na pouhé dva provozy – barrandovské laboratoře v Praze a laboratoře AFIFA v Neu-Babelsbergu. Vzhledem ke všeobecnému rozvratu panujícímu v těsně poválečném Německu lze však říci, že barrandovské laboratoře byly v o mnoho lepší pozici. Nebyly poškozeny nálety, a měly také kompletní personál a vybavení. A k tomu zde existovala i skupina tvůrčích pracovníků vyškolených během válečného období v natáčení na barevný materiál. Československo bylo tedy v ideální pozici k nastartování své vlastní barevné kinematografie.“8

Sekt

Jako určitou kuriozitu na závěr lze zmínit, že dokonce i sekt ve Starém Plzenci se začal vyrábět právě v době druhé světové války.

„Byla to společnost, která ze 60 procent patřila dvojici podnikatelů v Praze Lauer a Strauss a 40 procent této firmy patřilo rakouské, vídeňské firmě ETI a ti tedy začali zde v roce 1942 s výrobou sektu. A první sekt, který se zde vyráběl byl červené barvy a jmenoval se Black widow – černá vdova a teprve po roce 45 se zde začalo s výrobou do dneška trvale, nepřetržitě vyráběného sektu Chateau Radyně.“?

Prameny:

1. Wikipedia, heslo „Nová huť“
2. Ing. Jan Žďárský: „Dobývání v hnědouhelných lomech podkrušnohorské oblasti“
3. Wikipedia, heslo „Záluží (Litvínov)“
4. Wikipedia, heslo „Přečerpávací vodní elektrárna Štěchovice“
5. Wikipedia, heslo „Lokomotiva 556.0“
6. Milan Šrámek: „Důlní odklizové lokomotivy 26 Em a 27 E“ (spz.logout.cz)
7. Lucie Prchlíková: Diplomová práce „Počátky televizního vysílání v Československu a formování jeho divácké obce“, str. 27
8. Adam Trcala: Diplomová práce „Agfacolor na Barrandově 1941 -1945“, str. 35
9. bývalý generální ředitel a předseda představenstva Bohemia Sektu Josef Vozdecký v reportáži Českého rozhlasu Plzeň „Bohemia sekt“ z roku 2011