Konec rudého člověka

Širokou ruskou duši je možné poznávat mnoha různými způsoby. Je možné číst Tolstoje a Dostojevského, je možné poslouchat Vysockého, je možné sledovat videa s různými vatniky či gopniky a je možné do Ruska přímo vycestovat. 

Číst ruské klasiky však dnes baví málokoho, Vysockij už vyšel z módy, videa s vatniky či gopniky nejsou pro každého a vyrazit do Ruska je nyní poněkud obtížné.

Naštěstí zde máme nositelku Nobelovy ceny za literaturu Světlanu Alexijevičovou, která je v oboru zprostředkování široké ruské duše skutečně mistrem, byť si samozřejmě můžeme klást otázku, zda je více spisovatelkou či zda spíše novinářkou, a také zda ji byla Nobelova cena udělena pouze s ohledem na literární kvality jejího díla, či snad také s ohledem na události na Krymu (Nobelovu cenu za literaturu získala v roce 2015).

Obě otázky jsou sice naprosto legitimní, nic ale nemění na významu jejího díla, které je jedinečným svědectvím o osudech obyčejných Rusů (a samozřejmě příslušníků i dalších národů SSSR) v turbulentním 20. století zachycených např. v knihách Válka nemá ženskou tvář, Zinkoví chlapci, Modlitba za Černobyl nebo Doba z druhé ruky: konec rudého člověka.

Poslední jmenovanou knihu si vybral dramatik a spisovatel Daniel Majling k divadelnímu zpracování a je nutné říci, že se jedná o volbu velmi vhodnou. Nabízí totiž pestrou mozaiku nejrůznějších názorů, hlasů a výpovědí lidí z časů sovětské a post-sovětské epochy. Přetvořit tento pelmel do divadelní hry jistě nebylo úkolem jednoduchým, Majling se však tohoto úkolu zhostil se ctí a připravil návštěvníkům Divadla v Dlouhé podívanou, na kterou budou hledět se zatajeným dechem od začátku až do konce.

Hru lze samozřejmě hodnotit z mnoha různých hledisek a perspektiv, z mého pohledu je důležité vyzdvihnout především tři její silné stránky. První je ústrojné převedení ve své podstatě velmi rozmanité knihy do osudů jedné rodiny, jejíž jednotliví členové představují důležité součásti ruského post-sovětského kolektivního vědomí a ruské společnosti. Ve hře se tak setkáme s majorem Alexejevem – mužem s temnou minulostí (Jan Vondráček), nostalgickou a zapšklou Marusjou (Johanna Tesařová), liberálem Borisem (Jan Sklenář), úspěšným podnikatelem a „novým Rusem“ Sergejem (Pavel Neškudla), vyvoleným partnerem uhranutou Lenou (Marie Poulová) a dalšími symbolickými postavami.

Druhou silnou stránkou je prolínání humorně laděných scén se scénami mrazivými a tragickými, které je velmi plynulé, diváka nijak neprovokuje a ani nenarušuje daný žánr, který – i přes veškerou zábavnost – rozhodně není komedií. Zároveň lze nicméně zapochybovat o významu dosti značného počtu vtipů rádia Jerevan, který se mi jevil jako nadbytečný.

Konečně třetí silnou stránkou je plynulost děje. Náročný divák sice ve hře určitě najde jistá dramaturgická škobrtnutí či klopýtnutí, obecně však platí, že hra má spád od samého počátku až do finále. Otázkou zůstává, jak se vypořádat se samotným koncem, který vyznívá poněkud nejasně, což ovšem nepochybně bylo uměleckým záměrem autora. Kromě uvedených tří silných stránek je ještě nutné pochválit volbu kostýmů, hudební doprovod a samozřejmě také herecké výkony, které byly excelentní.        

Závěrem tedy nelze než konstatovat, že autor hry Daniel Majling, režisér Michal Vajdička, všichni herci a vůbec celý ansámbl Divadla v Dlouhé odvedli skvělou práci. Konec rudého člověka lze doporučit všem zájemcům o kvalitní divadlo, vhled do ruské duše a vyrovnávání se s vlastní minulostí.