Jak vyzrát na vulgarního permoníka Oswalda

Jen málokdo tuší, že na Ostravsku a Karvinsku dodnes žijí permoníci, které charakterizuje specifická mluva a velká životní moudrost.

Po měsíci náročného cestování jsem se opět ocitl na ostravském hlavním nádraží. Neměl jsem ten den již nic v plánu, a tak i když jsem byl dost unavený, spontánně jsem se rozhodl, že si výjimečně dopřeji romantickou procházku večerní Ostravou z Přívozu až do mé oblíbené kavárny Pant v centru města.

V Pantu jsem si objednal sójové kapučíno a pohodlně se uvelebil na kanapi. Zavřel jsem oči a v hlavě se mi začaly vyjevovat obrazy všeho, co jsem v uplynulých dnech viděl. Můj sladký polospánek byl však náhle přerušen pronikavým výkřikem:

„Co to chlaščeš, ty břydoku! Dej se coš innego, bo se zřygaš! A kaj jsi vubec byl tak dlugo, ty barabo!“

Rychle jsem se vzpamatoval a spatřil malého mužíka s dlouhou špičatou čepicí a mohutnými vousisky. V jedné ruce držel kahan a v té druhé motyku. Hned jsem si vzpomněl na dávná babiččina vyprávění o permonících. Hodně jsem o nich od ní hodně slyšel, a i když jsem ještě nikdy žádného na vlastní oči neviděl, došlo mi, kolik uhodilo. Podle jadrné mluvy jsem pak odhadnul, že to nejspíše bude přímo vulgární permoník Oswald. 

„Dobrý den, pane permoníku, zdařbůh, byl jsem na cestách.“     

„W drodze?“ podivoval se Oswald, „a kaj podružovałeš? Za kolegami do Gliwic albo Sosnowca? Albo do Katowic? Wšystkie są pięknymi miastami i jest tam fajna partyja.”

„Ne, tam jsem prosím nebyl, vracím se z Karlových Varů, ale cestou jsem se stavil i v Praze a v Pardubicích.“

 „Zwariowałeś? Nie třeba było jechač do tych Warów, w koňcu w Darkowie mamy fajny lazeňsky panelak. I tež nie třeba było jechač za tymi Pražokami, však ostrawske Hradčany ležą w Dolnych Witkowicach. Prawda, Pardubice, ty są w pořundku, bo jak my teź mają takiego fajnego koňa w swoim znaku. Enem kiedy oni jadą na pierniku, my možemy zaoferowač čysty koks.“

„I to wšystko, gdě byłeš?“

Viděl jsem, že jde to tuhého, a proto jsem musel sáhnout po těžším kalibru:

„No tak kromě výletu do Čech jsem ještě byl v Itálii, pane permoníku. Nejdříve jsem viděl šikmou věž v Pise, potom Benátky, a nakonec jsem se vykoupal v Jadranu.“  

„Cholera jasna! Wlachy są ładne, nie są to ale Lachy, ty bambeloku! Po co tam do pěruna jechač! Zamiast křywej wieže mamy u nas křywy koščioł, zamiast Adriatyku, moře Karwiňske i Benatky mamy w Těšyně własne."

Nedalo se nic dělat, musel jsem proti Oswaldovi vytáhnout z rukávu ty největší trumfy:

„To je určitě pravda, ale já jsem procestoval celý svět. Viděl jsem věci, které nikde jinde nelze vidět. Prošel jsem se po Golden Gate v Kalifornii, hleděl jsem do jícnu sopky Ključevskaja a plaval jsem v Modré laguně.“

„Ach, ty cypje, zrychtuj se!” podíval se na mě úkosem Oswald, „chodž do dupy s takymi dřistami! To wšystko w regionu tež mamy. Co tam Golden Gate na naš Sykorak. I tank obok něgo stoi. A zamiast wulkanu mamy halde Emu, która piękně dymi. I ty laguny mamy wprost w Ostrawě.”

Poté mě Oswald pro jistotu ještě jednou preventivně vyhuboval, státnicky mi pokynul motykou, šibalsky se na mě usmál, a pak už zmizel jak pára nad hrncem.

Já jsem ale byl dojat. Naivně jsem si myslel, že si u Oswalda to mé cestování obhájím, hanebně jsem ale v tomto ohledu pohořel. Nad permoníkem Oswaldem jsem tedy nevyzrál. V konečném důsledku to však bylo naprosto nepodstatné. Díky němu jsem si totiž uvědomil, že Moravskoslezský rázovitý region nabízí mnohem více než se na první pohled zdá a že cestovat se dá nejen po světě ale také doma. Díky, Oswalde, ty stary barabo!

***

Jelikož bylo velmi složité zachytit na papír Oswaldův specifický jazyk, nabízím ještě volný překlad jeho slov do češtiny. V tomto případě je ovšem důležité upozornit na skutečnost, že se mi v překladu bohužel nepodařilo ani náhodou vystihnout Oswaldovu říznost a ráznost:       

Po měsíci náročného cestování jsem se opět ocitl na ostravském hlavním nádraží. Neměl jsem ten den již nic v plánu, a tak i když jsem byl dost unavený, spontánně jsem se rozhodl, že si výjimečně dopřeji romantickou procházku večerní Ostravou z Přívozu až do mé oblíbené kavárny Pant v centru města.

V Pantu jsem si objednal sójové kapučíno a pohodlně se uvelebil na kanapi. Zavřel jsem oči a v hlavě se mi začaly vyjevovat obrazy všeho, co jsem v uplynulých dnech viděl. Můj sladký polospánek byl však náhle přerušen pronikavým výkřikem:

„Co to piješ, nezdárný hochu? Dej si raději něco jiného, protože se poblinkáš. A kde jsi vůbec byl tak dlouho, ty uličníku!“

Rychle jsem se vzpamatoval a spatřil malého mužíka s dlouhou špičatou čepicí a mohutnými vousisky. V jedné ruce držel kahan a v té druhé motyku. Hned jsem si vzpomněl na dávná babiččina vyprávění o permonících. Hodně jsem o nich od ní hodně slyšel, a i když jsem ještě nikdy žádného na vlastní oči neviděl, došlo mi, kolik uhodilo. Podle jadrné mluvy jsem pak odhadnul, že to nejspíše bude přímo vulgární permoník Oswald. 

„Dobrý den, pane permoníku, zdařbůh, byl jsem na cestách.“     

„Na cestách?“ podivoval se Oswald, „a kam ses jel podívat? Za kolegy do Hlivic nebo do Sosnovce? Nebo do Katovic? Jsou to všechno pěkná města a je tam skvělá parta.“

„Ne, tam jsem prosím nebyl, vracím se z Karlových Varů, ale cestou jsem se stavil i v Praze a v Pardubicích.“

„Děláš si legraci? Do Varů nebylo nutné jezdit, vždyť v Darkově přece máme ten úžasný lázeňský panelák. A nebylo nutné jezdit ani za těmi Pražany, vždyť ostravské Hradčany stojí v Dolní oblasti Vítkovic. Pravda, Pardubice, ty jsou v pořádku, protože jako my mají krásného koně ve znaku. Jen zatímco oni ujíždějí na perníku, my můžeme nabídnout čistý koks.“  

„A to je všechno, kde jsi byl?“

Viděl jsem, že jde to tuhého, a proto jsem musel sáhnout po těžším kalibru:

„No tak kromě výletu do Čech jsem ještě byl v Itálii, pane permoníku. Nejdříve jsem viděl šikmou věž v Pise, potom Benátky a nakonec jsem se vykoupal v Jadranu.“  

„Jemináčku! Itálie je sice pěkná, Lašsko to ale není, naivní hochu! Proč tam jezdit, u všech všudy! Místo šikmé věže máme šikmý kostel, místo Jadranu Karvinské moře a Benátky máme vlastní v Těšíně.“ 

Nedalo se nic dělat, musel jsem proti Oswaldovi vytáhnout z rukávu ty největší trumfy:

„To je určitě pravda, ale já jsem procestoval celý svět. Viděl jsem věci, které nikde jinde nelze vidět. Prošel jsem se po Golden Gate v Kalifornii, hleděl jsem do jícnu sopky Ključevskaja a plaval jsem v Modré laguně.“

„Ach, chlapče, vzpamatuj se!“ podíval se na mě úkosem Oswald, „s takovými řečmi jdi do konečníku! Tohle všechno máme v regionu také. Kam se hrabe Golden Gate na náš most Miloše Sýkory. I ten tank vedle něj pořád stojí. A místo sopky máme haldu Emu, která krásně kouří. No, a i ty laguny máme přímo v Ostravě.“

Poté mě Oswald pro jistotu ještě jednou preventivně vyhuboval, státnicky mi pokynul motykou, šibalsky se na mě usmál, a pak už zmizel jak pára nad hrncem.

Já jsem ale byl dojat. Naivně jsem si myslel, že si u Oswalda to mé cestování obhájím, hanebně jsem ale v tomto ohledu pohořel. Nad permoníkem Oswaldem jsem tedy nevyzrál. V konečném důsledku to však bylo naprosto nepodstatné. Díky němu jsem si totiž uvědomil, že Moravskoslezský rázovitý region nabízí mnohem více než se na první pohled zdá a že cestovat se dá nejen po světě ale také doma. Díky, Oswalde, ty stary barabo!