Andrej Babiš se nestane prezidentem České republiky

Andrej Babiš nebude kandidovat v prezidentských volbách, bude-li kandidovat, nebude zvolen a bude-li zvolen, nebude ho to bavit.  

V podnadpisu je sice uvedena i možnost, že by se Andrej Babiš nakonec prezidentem stát mohl, tato možnost je nicméně vysoce nepravděpodobná. Daleko pravděpodobnější je, že v případě své kandidatury se sice probojuje do druhého kola, to však pro něj bude znamenat konečnou. Pokud tedy situaci realisticky zváží, uvědomí si, že pro něj bude výhodnější, když 27. října oznámí, že v prezidentských volbách kandidovat nebude. A náznaky tohoto postupu lze v jeho nedávných výrocích („Jsem manažer, premiérská role mi sedí víc.“) skutečně zaznamenat. Těžko říci, co by jej mělo přesvědčit více o správnosti takového kroku, než senátní volby o tomto víkendu.

Jde samozřejmě především o souboj mezi Janou Nagyovou a Milošem Vystrčilem (avšak nejen o něj). Prvním kolem voleb sice kandidátka ANO proklouzla překvapivě snadno, ve druhém ale nepřekvapivě narazila. Obdobně to dopadne i s Andrejem Babišem, pokud se odhodlá kandidovat. A je jedno, kdo se s ním do druhého kola prezidentských voleb dostane. Ať už to bude kdokoliv, je jasné, že obdrží spousty hlasů těch, kteří nebudou chtít na Hradě „anoistu“.

Zároveň ale Andrej Babiš nemusí házet flintu do žita. Jeho šance stát se prezidentem ČR jsou sice minimální (týká se to nejen jeho, ale také jakéhokoliv kandidáta ANO), naproti tomu jeho opětovný návrat do Strakovky je dost možná jen otázkou času. Má k tomu totiž všechny předpoklady: potenciál největší opoziční strany se 72 poslanci v Poslanecké sněmovně, živořící ČSSD a také ostatní opoziční strany s výjimkou SPD, dostatek financí na „kampaně“ (používám zde toto slovo i s přihlédnutím k tomu, jak je dnes nadužíváno), poměrný volební systém (který přeje ANO daleko více než systém většinový), rezervoár velkého množství hlasů, které v loňských parlamentních volbách propadly, a především velkou pravděpodobnost, že současná vláda bude „výzvy“ blízké i vzdálenější budoucnosti zvládat jen s velkými potížemi a za pomocí nepopulárních rozhodnutí (což se ve volbách do místních zastupitelstev a ve volbách senátních zatím ještě nijak zvláště neprojevilo).

Důležitou okolností je také skutečnost, že prezidentské křeslo je sice obrovským lákadlem, neboť jeho prestiž je stále mimořádná, avšak předseda strany se bez tohoto křesla docela snadno obejde (i když by se mu samozřejmě hodilo). Jako příklad může sloužit Maďarsko, kde nejdůležitější politickou figurou a předsedou stranou Fidesz je Viktor Orbán, který se „spokojil“ s funkcí předsedy vlády. Ještě „skromnější“ je supertěžká váha polské politiky předseda strany PiS Jarosław Kaczyński, který již léta ovládá nejdůležitější politické instituce v Polsku, aniž by měl potřebu stát v čele vlády nebo kandidovat na prezidenta Polské republiky (prezident Andrzej Duda je sice „jeho“ člověkem, byl však zvolen v přímé volbě, a tak může čas od času mít „svou“ hlavu).  

Důležitou paralelou k příběhu Andreje Babiše je bývalý slovenský premiér a předseda strany SMER Robert Fico. I jemu se podařilo po určité období dominovat politickému životu dané země (v letech 2012-2016 dokonce předsedal jednobarevné slovenské vládě), i jemu se zachtělo usednout do prezidentského křesla. V roce 2014 byl však poražen Andrejem Kiskou. Tato porážka znamenala pro Roberta Fica dosti značnou ztrátu politické prestiže - jeho současná silná pozice je do jisté míry daná rozvratem aktuální vládní koalice na Slovensku.

Z výše uvedeného vyplývá, že Andrej Babiš svého polského a slovenského jmenovce nejspíše nenapodobí. Nijak litovat toho ale nemusí. Ať se nám to líbí nebo ne, má totiž štěstí v tom, že vnější okolnosti sunou současnou vládu k nepopulárním rozhodnutím, které ji dříve nebo později připraví o značnou část podpory. Toho nepochybně Andrej Babiš a jeho strana v parlamentních volbách využijí mnohem lépe než ve volbách prezidentských.

***

Otázkou samozřejmě zůstává, kdo nahradí Miloše Zemana ve funkci prezidenta ČR. Prozatím to vypadá na někoho z trojice generál Pavel, Josef Středula a Danuše Nerudová. Nejde zde jen o to, že tato trojice je úspěšná z hlediska aktuálních průzkumů veřejného mínění. Důležitý je především fakt, že se již konstituovaly a vyprofilovaly početné skupiny příznivců, které za těmito třemi kandidáty stojí. Je samozřejmě ale pravda, že do celé záležitosti ještě mohou velmi zasáhnout televizní debaty a také Petr Fiala, který má pozítří oznámit, koho podpoří koalice Spolu. Nějaké trumfové eso lze ale asi očekávat jen stěží.