Politici jsou občany do svých úřadů voleni a zdá se také pochopitelné, že by je občané měli mít také možnost odvolat, když se ve svém úřadu neosvědčí. Pokud by dostatečný počet voličů podepsal petici za odvolání politika, následovalo by referendum. Pokud by se více jak 50% voličů vyslovilo pro odvolání politika, byl by jeho mandát předčasně ukončen a vypsány nové volby. Mnohým to možná zní jako lék na problémy české politiky, co by to ale přineslo ve skutečnosti?
Prvním problémem odvolatelnosti politiků občany je stabilita takového systému. Uvědomme si, že v okamžiku svého zvolení má drtivá většina politiků podporu jen menšiny voličů. Příkladem budiž volby do sněmovny. Dosáhne-li například strana 30% ve sněmovních volbách, jedná se už o hodně silný výsledek, přesto má do 51 % podpory na míle daleko. To proto, že 51% voličů se těžko shodne na tom, jaká strana (nebo osobnost) je jim nejbližší. Bez problémů se však shodnou na tom, koho v parlamentu nechtějí. Stačila-li by nadpoloviční většina hlasů k odvolání politika, měly bychom nejspíš nové volby každý týden. Dokonce i větší, například dvoutřetinová, většina by nebyla dostatečně vysokou hranicí, aby byl systém stabilní. Nezapomeňme, že ve volbách 2010 se volební výsledek vítězné strany pohyboval jen těsně nad 20 %. Určitým řešením toho problému by mohl být institut jakéhosi „konstruktivního odvolání“, tedy že by 51% většina občanů politika mohla odvolat jen tehdy, pokud by se zároveň shodli na jeho nástupci. Vzhledem k výše řečené vzácnosti takové shody by pak ale celý systém zcela ztratil na významu.
Stabilita není jediným úskalím odvolatelnosti politiků. Je také potřeba zmínit obrovské náklady takového systému na straně státu i voličů. Uspořádání referenda stojí nemalé peníze z veřejných rozpočtů. Voliče účast v referendu stojí čas. Referenda o odvolání těch či oněch politiků by tedy spolykala množství veřejných peněz a zároveň by zde byla pravděpodobnost velmi nízkých volebních účastí. Vyřešit tento problém pomocí elektronického hlasování není tak jednoduché, jak se zdá. Pominu-li technické zabezpečení, tak stále ještě všichni voliči tuto možnost nemají a stát by tak stejně musel zajišťovat alternativní způsoby hlasování.
Za zcela nejzásadnější problém odvolatelnosti politiků občany však považuji, že by občané o odvolání rozhodovali jen na základě kusých, často zkreslených, neúplných a nebo dokonce zcela nepravdivých informací, které jsou jim zprostředkována skrz média. Pokud by byl politik obviněn z profesionálního selhání, z klientelismu nebo dokonce z korupce, jeho odvolání by na sebe jistě nenechalo dlouho čekat. A to zcela bez ohledu na to, zda takové obvinění bylo prokázáno nebo alespoň něčím podloženo. Na tomto místě někdo jistě namítne, že na tak důležitých veřejných postech by měla být uplatňována presumpce viny. Avšak veřejně někoho obvinit (i třeba bez důkazů) je velice jednoduché. Taková obvinění by se pak ještě více než dnes stala nástrojem politického boje. Voliči by neměli možnost, jak rozlišit která se zakládají na pravdě a která nikoliv.
Netvrdím, že politik by měl být během svého funkčního období zcela nedotknutelný, avšak nevěřím, že přímá odvolatelnost politiků občany je cestou, která by vedla k zlepšení politické kultury. Problémy zmíněné v tomto článku jsou pouze špičkou ledovce a jistě by potřebovaly mnohem hlubší analýzu. Je však zřejmé, že toto na první pohled velice líbivé heslo z programů nejrůznějších stran a hnutí v sobě skrývá mnohem víc komplikací, než se na první pohled zdá.
