Tramvaje dnes vedou po kolejích bezpečně i řidičky. Ve veřejné dopravě jich přibývá a pomalu vytlačují muže, kteří této profesi kdysi neomezeně vládli. Možná, že tato příhoda se odehrála v souvislosti s touto skutečností.
Cestující ve veřejné dopravě se řadí do několika kategorií. Čumilové hledí do chytrého telefonu, Čtenáři čtou knihu nebo čtečku a Naslouchači poslouchají hudbu. Paviáni řvou hlasitě do mobilu, aby dali okatě najevo, jak jsou důležití. Tato skupina není nijak profesně či genderově vyprofilovaná. Jsou mezi nimi manažeři, dělníci, ženy na mateřské dovolené či senioři. Cestující, kterým to po ránu pomalu myslí a chtějí si před rachotou zdřímnout, Paviány nenávidí. Zajímavá kategorie jsou Kecalové, kteří rozmlouvají o všem možném.
Cestující mívají ráno sklopenou hlavu a málokdy pohlédnou ostatním lidem do tváří. Přesto jsou ve vzduchu cítit jejich emoce, které jako Kecalové nejvíce ventilují ženy. Věty se z nich sypou rychle jedna za druhou, jako písek při vyklápění z dětské tatrovky. Ženy mluví většinou hlasitěji než muži, ale když sdělují něco intimního, na rozdíl od opačného pohlaví šeptají.
"Mám toho už s tím mým chlapem dost. Doletím z práce, s taškami plnými nákupu a co myslíš, že vidím? Ti moji puberťáci nechávají všude po bytě bordel. Tu jim něco ukápne, tam upadne pár drobků. A co dělá otec rodiny? Leží na sedačce a ovladačem přepíná programy jeden za druhým, protože se nedokáže pořádně soustředit ani na jeden! Lenoch a ještě k tomu pitomec. Já bývám večer tak unavená, že nemůžu vůbec spát...."
Další:
"Víš, včera se mě pokoušel dostat do kalhotek. Nedostal, takovou jsem mu flágla, že musí mít dnes na obličeji otisk mojí dlaně. Jenomže teď mě to moc mrzí. Já ho totiž tak trochu miluji, víš..."
Jiná:
"Zemřel minulý rok. Pořád mi chybí. Tak to bolí..."
Nebo:
"Nejdřív jsem nevěřila, že by mohlo jít o nevěru. Neměl přece absolutně žádný důvod. Jenže potom jsem uviděla v obchodním centru jeho milenku. Je mladší o dvacet let, mohla by být moje dcera. Hajzl jeden..."
Samozřejmě, že v době covidové nemůže chybět:
"Nikoho nemám, ty máš alespoň děti a manžela. Ta samota je příšerná. Nedokážeš si ji ani představit. Už mě nebaví nic číst a na televizi se dívat odmítám. Večer čumím do zdi a nevím, co dělat. Už mě nebaví ani chlastat. Ta blbá vláda všechno zavřela a na lidi, co jsou single jako já, vůbec nemyslela."
Odpověď době covidové taky nemůže znít jinak:
"Co si stěžuješ, prosím tě? Ty si zase vůbec nedokážeš představit, co znamená mít doma dvě děti na distanční výuce a oba rodiče na home office. Ve dva plus jedna s jedním domácím notebookem, který chodí pomalu, jak dědečkovy staré hodinky. Já bych tak ráda čuměla večer do zdi! Ještě, že jedu aspoň dneska k doktorovi na kontrolu. Za půl hodiny bych ji měla mít za sebou a potom budu cárat alespoň dvě hodiny po městě, než vyrazím domů."
Pláč převažuje nad smíchem. Ve vzduchu poletují stížnosti, bolesti, strasti a někdy i závist či dokonce nenávist. Hlavně brzy ráno před nástupem do práce, z toho může být spolucestující smutný, protože zejména za tmy v zimě ho veselé myšlenky nenavštěvují.
Občas se však přihodí něco zcela opačného.
V listopadu loňského roku jedna řidička tramvaje, v poledne po příjezdu na konečnou stanici, prováděla kontrolu čistoty vozu. Na posledním sedadle ležely dvě růže. U každé z nich lístek s nápisem: "Vezmi si květinu pro hezký den." Který cestující je zde mohl zanechat?
Třeba šlo o muže, který se tiše vztekal, protože už nemohl poslouchat stížnosti žen na líné protějšky, protivné děti, ženaté milence, špatné šéfy, zlé kolegyně, úmorný lockdown a nevyzpytatelné počasí. Říkal si: Už dost, ať mlčí, chci spát, květinami jim zacpu pusu.
Nebo mu bylo líto jejich trápení. Myslel na ženami potlačené emoce, které si ventilovaly ranními stížnostmi v tramvaji či večerním pláčem pod polštářem. Na únavu z celodenního běhání a poctivého plnění povinností doma i v práci. Či na ztráty po odchodech blízkých osob do nebe, pekla či za milenkami.
Možná šlo o člověka se širokým srdcem, který má zkrátka jenom rád lidi. Rozhodl se, že někoho potěší náhodně položenou květinou na sedadle.
Vzhledem k času vystavení růží mohlo jít rovněž o muže, který tajně miluje řidičku tramvaje a bojí se jí přímo oslovit.
Taky nemuselo jít o muže, ale o ženu. Některá si mohla v duchu říci: Tak dost vy husy, přestaňte si stěžovat. Nejradši bych vám jednu praštila, abyste konečně zavřeli pusinky a tiše zírali.
Ať to byl kdo chce, řidička tramvaje, vlastně šaliny, č.6 v Brně, paní Michaela Drápalová, napsala na svém facebookovém profilu:
"Dnes, 6.11.2021, v šalince číslo 6 nějaká dobrá duše nechala tuto nádheru. Jako řidička tohoto vozu jsem to objevila na konečné a velice mě to dojalo. Ještě ten svět není tak zkažený. Chtěla bych touto cestou neznámému dárci moc poděkovat a vzkázat mu, že všechny růžičky si našly svou majitelku a jedna z nich dokonce nechala i odpověď. Budu doufat v sílu Facebooku, snad se toto k dárci dostane."
Pravděpodobnost, že se její post s poděkováním k dárci dostal, je vysoká. Dosud totiž má přes deset tisíc sdílení.
Jedna z obdarovaných šťastných žen napsala dokonce na lístek vzkaz a řidička jej vrátila na sedadlo, kde květiny ležely. Prosté: "Děkuji." Někomu se to zdá možná málo, ale není. Poděkování za hezký čin není samozřejmostí a je sám o sobě hezkým činem.
Když se bude někomu zdát, že svět je zkažený, nechť si na tento skutečný příběh vzpomene. On opravdu zkažený není, o čemž svědčí vysoký počet lidí, kteří tuto malou velkou událost, poslali dál. Čas od času je potřeba sundat si černé brýle a vidět hezké maličkosti, kterých je kolem nás pořád plno.
Odkaz na článek "Růže v tramvaji" na extrastory.cz. V článku najdete fotografie květin a lístek se vzkazy:
https://www.extrastory.cz/neznamy-dobrodinec-chtel-nekomu-zlepsit-den-do-brnenske-tramvaje-prinesl-ruze
Píseň Krásná růže v sadu kvetla, zpívá Spiritual Kvintet. Zdroj: YouTube.cz:
Náhledová fotografie použita z Pixabay.com:
https://pixabay.com/cs/photos/k%C3%A1va-kav%C3%A1rna-tabulka-j%C3%ADdlo-p%C3%ADt-2242212/
