Co nás jednou čeká by chtěl vědět každý. Proto buďme rádi, když potkáme někoho důvěryhodného, kdo nám naši budoucnost předpoví.
Zadkem se opírala o žluté zábradlí na autobusovém nástupišti číslo sedm. Horní příčku držela levou rukou a do té spodní měla zaklesnutou pravou pokrčenou nohu. Měla velmi krátkou sukni, vlastně asi tu nejkratší, co vůbec existovala, z které čouhaly dlouhé nohy v punčocháčích. Ty končily v červených kozačkách. Tenká černá bunda do pasu odpovídala aktuálnímu počasí.
Čekal jsem s ní a několika dalšími lidmi na autobus, který měl dorazit před pár minutami. Vypadalo to, že v poslední den v roce, pracuje s plným pracovním nasazením jenom pár lidí. Ani autobusu se nechtělo, přesněji řečeno jeho řidiči. Náš vůz byl totiž vidět na parkovišti pro hromadnou dopravu, až z našeho nástupiště. Vypadal, že je opuštěný, takže řidič buďto ještě popíjel kávu na dispečinku anebo spal zkroucený na zadních sedadlech.
Stejně jako ostatní muži na nástupišti jsem proto zaháněl nudu z čekání pohledy a úsměvy na ni. Ve svitu ranního slunce vypadala nádherně. Mladá žena měla v obličeji jemné rysy podtržené dokonalým nosíkem. Na ramena jí splývaly dlouhé černé vlasy. Občas ji vlezly do očí a kdykoliv se tak stalo, potřásla jemně hlavou do strany, aby vlasy odhodila dozadu. Tento pohyb pokaždé vyvolal u čekajících mužů tichý povzdech.
Kouřila pod nápisem „TADY NEKOUŘÍME“ na obrázku, kterému vévodila přeškrtnutá cigareta. Bylo jí to evidentně jedno, stejně jako všem příslušníkům opačného pohlaví, u kterých každé šluknutí vyvolalo další pohled či další úsměv s dalším tichým povzdechem. Porušení zákazu pohoršovalo pouze dvě prošedivělé dámy, které spolu klevetily. Podle jejich zarputilých výrazů se dalo usuzovat, že mezi sebou navzájem plivou síru na řidiče, autobusovou společnost, krajský úřad, hejtmana, vládu i prezidenta. Teď si vybraly nový objekt.
„Podívejte se na ni, paní Niklová. Kouří na zákazu kouření a nikdo jí nic neřekne. Všichni chlapi na ni blbě čumí a nikdo nic,“ pravila dáma zavěšená do modrých francouzských holí.
„Tsss“, sykla druhá s pojízdnou nákupní taškou, když na ni žena mrkla a provokativně odklepla popel z cigarety na zem.
„Co byste po ní chtěla. Cikánka, to je jasné,“ zamumlala zase první.
Mě to tak jasné nebylo. Žena sice měla pleť o něco snědší, jenže tu má dneska kdekdo z hor nebo od moře. Pro teorii dámy s francouzskými holemi sice trochu hovořilo několik zlatých prstenů na obou rukou, ale ty taky rasu člověka neurčují. Dokonce ani profese, kterou jsem se měl dozvědět za pár okamžiků.
Žena típla špaček cigarety o zábradlí a za dvouhlasného „fuj“ obou starších dam jej zahodila na zem. Potom se vydala směrem přímo k mojí osobě. Chytla mě za rukáv a zašeptala:
„Měl byste chvilku čas, pane milý?“
Polkl jsem. „Ano, autobus pořád nejede a …“
Tajemně si položila prst na ústa, takže jsem větu nedopověděl. Vlastně ani nevím, co jsem chtěl říci.
Žena mě odvedla stranou od ostatních.
„To máme dnes divné počasí. Teď by všude měly být závěje sněhu, a ne kaluže po dešti,“ řekla, zatímco nás obě prošedivělé dámy zpovzdálí s podezřením pozorovaly.
„No, jo,“ zakoktal jsem, „ale nechápu, o co jde.“
Chytla oběma rukama moje zápěstí. Narovnala se a podívala se mi zhluboka do očí.
Měla je černější než vlasy. Připomínaly studnu na zahradě mého rodného domu. Byla hluboká asi deset metrů a při pohledu dolů jste nikdy nedohlédli na její dno. Získal jsem neodbytný pocit, že se v ženiných očích topím stejně, jako po pádu do studny.
„Ve vašich očích vidím, že jste dobrý člověk, moc dobrý člověk. Vy sám to nevíte, ale já to dobro ve vás vidím. Jste ho úplně plný.“
Nevím, jestli za to mohla její slova, hypnóza černých očí nebo náhlý závan větru. Do očí mi vhrkly slzy.
„Ukažte. Podívám se, co vás všechno v příštím roce čeká.“ Vzala mou dlaň do svých rukou a ukazováčkem mi přejížděla po rýhách, které ji brázdí.
Po chvilce pronesla: „Nevidím žádný velký, špatný, jak by řekla Jolanda, můj velký vzor.“ Potom pokračovala:
„Budete zdravý. Nemusíte chodit k lékaři na preventivní prohlídky, stejně by se nic nezjistilo. Ani rýma na vás nesedne, ani zub nezabolí, ani Covida nedostanete.“
„Všichni lidi vás budou mít rádi. Nikdo vám neublíží, nevynadá a neokrade.“
„Vidím, že potkáte jednu krásnou ženu. Bude vaší přítelkyní a milenkou.“ Nejistě se podívala. „Jste hetero, že? Jestli nejste, tak potkáte krásného chlapa, který se stane vašim přítelem a milencem.“
„V práci dostanete přidáno. Inflace bude pět procent, výplata vám vzroste o patnáct. Budete se mít jako prase v žitě.“
„Vylepšíte si osobní komfort. Koupíte si novou televizi, mobil a počítač. Na všechno budete mít.“
„Na dovolenou pojedete do Karibiku, Chorvatsko je pro vás málo. Zasloužíte si víc.“
„A jak by pravila Jolanda: Hodně budeš někde. Do kamene tesat.“
Všemu jsem rozuměl, jenom těm posledním slovům vůbec. Než jsem otevřel pusu, abych se zeptal, svoji věštbu uzavřela:
„Člověče dobrý, předobrý. Líbila se ti věštba?“
Kývl jsem hlavou jako nemocný oslík.
„Tak si zasloužím sto korun českých. Za ten krásný příští rok mám přece nárok na menší odměnu,“ řekla bezelstně a pustila mou dlaň.
Vytáhl jsem peněženku a předal ji stovku. „Aha,“ zabručela pohoršeně dáma s nákupním vozíkem. Jako opilý jsem se připotácel k čekající skupince, zatímco si věštkyně zapálila další cigaretu.
Když autobus vyjížděl z parkoviště, uchopila věštkyně dalšího muže za rukáv. Vzala si ho bokem. Těsně předtím, než jsem nastoupil do vozu, zaslechl jsem z dálky větu:
„Ve vašich očích vidím, že jste dobrý člověk, moc dobrý člověk. Vy sám to nevíte, ale já dobro ve vás vidím. Jste ho úplně plný.“
Muži vhrkly slzy do očí. Asi vítr.
Psáno pro čtenáře Blogosféry a iDNES.cz
Přeji všem blogerům a čtenářům ať se jim v roce 2024 splní všechny jejich sny, touhy a přání za plného zdraví. Pro každého mám jednu speciální věštbu:
„Hodně budeš někde!“
P.S.: Stovku mi neposílejte, já už stejnou věštbu mám. Dejte ji raději na charitu.
Píseň Věštba z filmu Tři bratři. Zdroj: YouTube.cz:
Fotografie náhledová: Pixabay.com
Fotografie v textu: Vytvořeno autorem článku s pomocí generátoru obrázků umělé inteligence
