Stáří je poslední částí lidského života. Až se v něm ocitneme, budeme od mladších očekávat respekt a úctu. Chováme se teď ke starším tak, jak budeme jednou chtít, aby bylo zacházeno s námi?
Každý musí projít jednotlivými etapami života, od svého narození, následované dětstvím, pak mládím, přes střední věk a stáří až do své smrti. Je to nemilosrdný proces, ale spravedlivý, protože příroda tak prostřednictvím svých zákonů dává lidem jasně najevo, že jsou na tom všichni stejně. A to bez ohledu na to, zda jsou hubení nebo tlustí, chudí nebo bohatí, zdraví či nemocní a krásní nebo škaredí. Tak to prostě je. Jenže takzvané civilizované společnosti vybudovaly zcela nesmyslný kult mládí a dokonalosti.
Podařilo se tak vytvořit atmosféru, v které se řada z nás mylně domnívá, že jich samotných se neúprosně tikající čas netýká. Nad některými nesmysly lze opravdu jen kroutit hlavou. Před časem mi přecházel zrak na prezentaci nového univerzálního zázračného léku, jehož autoři tvrdí, že se seriózně zabývají výzkumem genu stáří. Na tom není nic divného, snad jen, kdyby ze strany přednášejícího nepadlo, že ona firma bude v budoucnu svými léky schopná nezvratný proces stárnutí nejen zpomalit, ale představte si zastavit a dokonce i obrátit!!!
Šlo o vzorovou ukázkou manipulace prodeje léku, řada hostů se tvářila vážně. Přesněji řečeno: smrtelně vážně. V celkem nedávno zveřejněném článku vyšlo, že lidské tělo je biologicky nastaveno na věk kolem sto třiceti let. Proč ne, průměrná hranice se díky úsilí vědy posouvá neustále nahoru a snad se na tom podepisuje i kvalitnější materiální stránka života. Věřím tomu, že jednou člověk takovou hranici dosáhne. Mám jen pochybnosti o naší duševní stránce na konci tohoto věku, pokud se nám nepodaří vymanit z představy, že se staneme pány vesmíru.
Určitě je v pořádku žít naplno přítomností a je nesmyslné trápit se denně tím, že jednou zemřeme. Každému z nás byl vymezen čas, někomu málo, jinému hodně. Je správné vnímat náš život právě teď a neřešit dopředu, jak to bude, až jednou budeme staří. Je to stejné, jako když se obracíme k minulosti. Tu také nezměníme. Na druhou stranu bychom si ale při setkání se starším člověkem měli uvědomit, že nás čeká to samé, co i jeho. Věk. Bílé nebo žádné vlasy. Nemoci a bolesti. Trápení. Nepochopení.
Moje kolegyně chodí pravidelně do jednoho nákupního centra a popisovala mi, jak ji bolí u srdce, když vidí, jak se někteří prodavači chovají neuctivě ke starším lidem. V řadě věcí lze zaměstnance obchodů chápat. Jsou přetížení množstvím směn. Unavení a většinou špatně placeni. Stále drceni proudícím a nekonečně dlouhým zástupem spěchajících a nervózních lidí. Nic jim ale nedává právo, chovat se ke starším lidem sprostě. Měli bychom si uvědomit, že generace před námi žily v nedostatku s minimem technologických vymožeností. Jsou zmateni prostředím kolem nich a není to vždy jejich chybou.
Jsme jim za mnohé vděčni. Dali nám naše životy, často i dobré a špatné vlastnosti. Starali se o nás doma, ve škole i v zaměstnání, vypiplali každého z nového pokolení od dětství až do dospělosti. Vybudovali pevné základy prostředí, kde se pohybujeme a žijeme. Často s dřinou, kterou si ani nedokážeme představit nebo obětováním těch stránek života, kterých bychom se my vzdát nedokázali. Každý z nich zaplatil nějakou cenu za to, že my můžeme žít v relativně bohaté a klidné společnosti. Je naší povinností jim projevovat úctu. A to i tehdy, když nám to není příjemné.
Dědova mísa
báseň Jana Nerudy
V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá,
kolo vrčí, syn si s prací pílí,
nádobu si z dřeva vyrývá.
Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají -
"Hele, co náš táta všecko umí,
jak mu tříšťky z rukou létají!
Dřevo ukradl jsi v panském lese -
komu děláš z něho koryto?
"Dědovi; - již se mu ruka třese,
nádobí už všechno rozbito."
"Nauč mne to!" - "Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!"
"Až se tobě třásti bude ruka,
koryto ti synek udělá!"
V kamnech praská, dědek shrben pláče,
svadlé ruce syn mu zulíbá,
kolo mlčí, vnouče kolem skáče -
"Táto, proč se kolo nehýbá?"
