Někdy státní moc vytvoří organizaci s dobrým úmyslem, ta se však v průběhu svého dalšího vývoje může vymknout kontrole. To je i případ tajné politické policie Ruského impéria.
Dne 13. března 1881 členové tajného teroristického sdružení Narodnaja volja (Vůle lidu) spáchali atentát na cara Alexandra II, který se projížděl kočárem v ulicích Petrohradu. Výbuch bomby mu utrhl obě nohy a panovník zemřel při převozu do Zimního paláce. Nový car Alexandr III. pak provedl reorganizaci speciálních služeb a založil tajnou politickou policii, která se jmenovala Oddělení pro ochranu pořádku a veřejné bezpečnosti, známá také jako Ochranka. Její členové prošli náročnou fyzickou i teoretickou přípravou.
Příslušníci Ochranky museli ovládat strategii, bojové metody, lyžování, práce s výbušninami, apod.. V teoretické přípravě se seznamovali s politickými vědami. Jejich hlavním úkolem byla ochrana cara a státního zřízení proti násilným levicovým revolučním aktivitám. Zanedlouho dokázali zmapovat všechna známá myšlenková hnutí v zemi, včetně všech jejich organizací a spolků. Ochranka používala velmi efektivní systém dvojitých agentů, kterým se jí dařilo odhalovat plány extrémistů. Pořizovala fotografie, budovala kartotéky, analyzovala jednotlivé atentáty a vyvozovala z nich závěry.
Její struktura a metody práce byly dříve skoro stejné jako činnosti tajných služeb dnes. Samozřejmě od tehdejší doby se liší například tím, že dříve se používalo pero a papír a dnes počítače nebo těžce pěšky našlapané kilometry sledujících špiónů nahradily satelity. Ochranka měla skvělé agenty, k těm nejlepším patřil Roman Malinovský, kterému se podařilo proniknout do odborů a v roce 1912 se dokonce stal poslancem dumy - ruského parlamentu. Někteří revolucionáři věřili, že pro tuto tajnou organizaci pracoval i tehdy známý pravoslavný kněz pop Georgij Gapon.
Ten byl považován za jednoho z vůdců ruské buržoasní revoluce, která probíhala v letech 1905 - 1907 a byla zaměřena proti carovi. Gapon třeba zorganizoval v roce 1905 demonstraci, při které bylo ubito carskými důstojníky asi 500 lidí. Nakonec ho o rok později zavraždil jeho blízký přítel. Ochranka v té době získávala stále větší moc. Postupně se z ní stal zpolitizovaný stát ve státě, který rozhodoval o tom, které zákony jsou správné a které ne. Například v roce 1911 se jí znelíbily reformy ministerského předsedy Stolypina a tak ho nechala zabít.
Mezi výtvory Ochranky se řadí i Protokoly sionských mudrců. Jsou považovány za jeden z největších falzifikátů 20. století. Tento zfalšovaný plán, na dosažení globální nadvlády židovského národa, vyšel roku 1903 z francouzské rezidentury Ochranky, které velel Petr Ivanovič Račkovský. Ten byl zároveň i členem tajné xenofobní organizace Černé sotně (sotňa = setnina). Cílem vytvoření tohoto podvodného dokumentu měla být umělá záminka pro pogromy proti židům. Dodnes jsou Protokoly sionských mudrců zneužívány.
Nacisti jimi, mimo jiné, ospravedlňovali holocaust nebo teroristické organizace kvůli nim zdůvodňují své útoky na stát Izrael. Ochrance se tak podařilo vytvořit dílo, které je přežilo do dnešních dnů. V roce 1905 do ní vstoupila řada revolucionářů, která již šmírovala a šikanovala obyčejné občany. Po vypuknutí Únorová revoluce roku 1917 byla činnost této tajné společnosti ukončena a zakázána a archívy zničeny. Na jejím příkladu je jasně vidět, že důsledná kontrola činností a aktivit obdobných státních organizací je nezbytná v každé době.
Zdroje:
Kniha "Tajné společnosti", pod autorským vedením Jean-Francois Signiera, v českém jazyce vydána v roce 2007
Wikipedie, otevřená encyklopedie
