Rovná alej lemovaná květinami a jedlemi. Sto dvacet metrů dlouhá a dva metry široká. Po obou stranách ostnatý drát a strážci v černém. Cesta vysypaná bílým pískem. Cesta bez návratu. Cesta na popraviště.
Všichni stáli shromážděni na jednom místě. Nazí, ostříhaní, v rukách drželi doklady, cennosti a ručník a mýdlo. A matky malé děti. Začínalo růst napětí a strach. Ve vzduchu byl cítit zápach mrtvých, přehlušovaný pachem chlóru a všude se snášela mračna dotírajících much. Nedaleko byl slyšet hluk rypadel. Nejdřív ale museli všichni projít kolem malé budky sbité z prken. Uvnitř seděl pokladník. Vedle budky ležely dřevěné bedny a do nich musel každý odevzdat svoje cennosti. Hodinky, prsteny, náušnice, drahokamy. Doklady jen musel odhodit na zem.
U pokladny nastal zlomový okamžik. Pokud se ještě našel někdo, kdo v sobě stále uchovával naději, že přežije, začal chápat, že se blíží konec. Stráž více křičela a byla brutálnější. Občas někoho udeřila nebo zbila, všechny lidi poháněla k rychlejší činnosti, aby neměli čas přemýšlet. Pokud někomu nešel sundat prsten, zlomila mu prsty. Cesta od pokladny k popravišti trvala jen několik minut. Vedla alejí, obklopenou ostnatým drátem a dalšími strážemi. Stálé osazenstvo Treblinky této trase přezdívalo Cesta do nebe.
Popraviště znamenalo plynové komory. Na začátku byla jen jedna, jak se však zdokonaloval celý technický proces likvidace, bylo jich postaveno několik. Na přední zdi plynové komory byla namalována židovská hvězda a po stranách visely závěsy s nápisy v hebrejštině: "Zde je vchod, kterým projdou pouze čestní". Lidé byli násilím a s řevem stráží nahnáni dovnitř. V komorách stáli a byli namačkáni těsně na sebe a to tak, že zůstali stát dokonce i po smrti. Smrt údajně nenastávala okamžitě, dveře otevírala úklidová komanda až po třiceti minutách.
Těla byla někdy tak zapletená do sebe, že je dělníci nedokázali od sebe odtrhnout a museli mrtvoly polévat studenou vodou. Některé oběti, které vytáhli, ještě žily. Kdo se hýbal nebo sténal, byl zastřelen pistolí. Mrtví ale stále neměli klid. Nastoupila totiž obsluha plynových komor s kleštěmi a rozevírala jim ústa. Kdo měl zlaté zuby, tomu je vytrhla a uložila do beden s ostatními cennostmi. Mrtvoly pak byly naloženy na vozy a odvezeny k hromadným hrobům. Ty se používali na začátku, později se těla pálila na roštech z kolejnic a ještě později v pecích.
Všechny věci po popravených byly důkladně roztříděny a uloženy. Ošacení, boty, cennosti, vlasy, atd.. Nejprve byly ukládány do skladů, potom naloženy do vagónů a poslány do Německa k dalšímu využití nebo zpracování. Hodně věcí kradli sami dozorci, stráže, ale i vězni, kteří sloužili jako obsluha tábora a zajišťovali jeho chod. U posledně jmenovaných šlo hlavně o jídlo. V okolí tábora se nacházelo plno spekulantů, kteří čile obchodovali hlavně se strážemi. Bylo hodně lidí zvenku, pro které byla existence Treblinky ekonomicky důležitá.
Je vůbec možné, že nikdo nevěděl, že se v táboře taková zvěrstva dějí ? Proč nikdo ze Západu ani z Východu neposlal třeba letadla nebo zvláštní jednotky, aby tábor smrti zničila ? Všechny vyhlazovací tábory byly utajeny. Do ostnatého drátu byly vplétány čerstvé smrkové větve, dovnitř nebylo vidět. Pár jednotlivcům z obsluhy, kterým se podařilo uprchnout, nikdo nevěřil. Dělníci byli vybíráni z transportů a hlavně zpočátku pravidelně obměňováni. Prostor tábora nikdo nesměl opouštět. Jen lidé z blízké vesnice u Treblinky prý občas slyšeli křik, a to tak strašlivý, že utíkali do vzdáleného lesa...
Zdroje:
Kniha "Spisovatel ve válce", Vasilij Grossman s Rudou armádou 1941-1945, autoři Antony Beevor a Lub Vinogradova;
Kniha "Treblinka, slovo jako z dětské říkanky", autor Richard Glazar;
Death Camp Treblinka, TV film BBC, odkaz:
https://www.youtube.com/watch?v=v2ZcN8kI8_c
Web reinhard.mysteria.cz
http://www.reinhard.mysteria.cz/treblinka.html
