Víme vůbec, jak vypadá peklo? Každý z nás ho vidí jinak. Oheň a vedro. Hluk a otřesy. Bolest a křik. Utrpení a zabíjení. Peklo si dokáží lidé udělat sami.
V říjnu a listopadu 1942 proběhly boje o další místa ve Stalingradu, která se zapsala do historie. Třeba v továrně Dzeržinskij, která před válkou produkovala traktory, běžela naplno výroba tanků. Němci závod obsadili. Když se po boji vojáci Wermachtu podívali do zničených tanků, zjistili, že v nich sedí dělníci v montérkách. Zaměstnanci závodu před útokem naskákali do obrněnců a vyjeli z areálu nepříteli naproti. Vozidla nestačili ani natřít nebo je vybavit příslušenstvím. Tady, stejně jako na ostatním území celého města, probíhaly nelítostné boje. Generál Čujkov nařídil: "Ve Stalingradu musí být každý voják svým vlastním generálem!". Armády se z jednotné fronty rozdrobily na malé úderné jednotky. Tuto taktiku používaly obě strany. Němci tomu říkali Válka krys.
Vojáci bojovali tváří tvář s nelidskou krutostí. Rvali se, škrtili, kousali, bodali bajonety do břicha nebo vypichovali oči. Na nepřítele stříleli často z takové blízkosti, že se mu dívali do očí, když umíral. Každý dům se stal pevností a za každým rohem číhala smrt. Stranické noviny NSDAP Völkischer Beobachter (Lidový pozorovatel) a Sovětská informační kancelář (Sovinformbyro) přinášely zprávy, které zkreslovala propaganda. Přesto se občas objevily výpovědi vojáků, které se dají považovat za věrohodné. Město popisovaly jako jedno velké moře trosek a chaosu. Na obou stranách řádili odstřelovači a soutěžili mezi sebou v počtech zabitých. Tisk na obou stranách jejich výkony zveličoval. Dnes bychom asi řekli, že udělal z jejich soubojů děsivou reality show.
Vojenským obráncům města pomáhali civilisté. Ženy a děti natahovaly drátěné zátarasy, domobranci bez výcviku hloubili příkopy a vojáci kladli miny a výbušné pasti. Proto se pro Němce staly nesmírně důležité malé pohyblivé ženijní jednotky, které překonávaly překážky. Skoro kámen po kameni rozebíraly Stalingrad, aby udělaly cestu dalším útvarům Wermachtu. V některých domech se bojovalo v každém patře. Stávalo se třeba, že zatímco Němci vyhrávali v přízemí, první patro ovládli Rusové. V tom všem stále přežívala řada civilistů, kterým se nepodařilo včas evakuovat. Pod troskami domů v zatuchlých a páchnoucích sklepech strádali se zmenšujícími se porcemi jídla. Nedostatkovým a vzácným zbožím se stala voda.
Podle zachovaných denních hlášení se z německé strany vyznamenala pěší divize generála Hoffmanna pod jeho osobním vedením. Divizní oddíl protiletadlového dělostřelectva zničil v pouhých dvou dnech 21 ruských tanků, 2 těžká a 15 lehkých děl, několik Rusy plně obsazených bunkrů v podzemí, zákopová opevnění a jeden sklad pohonných hmot. Nebo oddíl útočných děl kapitána Lutze zničil ve třech dnech 37 obrněných vozidel, 15 těžkých a 15 lehkých děl, 2 protiletadlové baterie. Dále rozstřílel 17 bunkrů s betonovými a pancéřovými kopulemi a ukořistil nepočítané množství těžkých a lehkých pěchotních zbraní. Německá bombardovací a stíhací letadla nepřetržitě ničila hnízda odporu vybudovaných z domů ve městě.
Z řady budov se staly improvizované opěrné body. Jedním z nich byl Pavlovův dům. Před válkou patřil mezi prestižní adresy. Bydleli na nich komunističtí funkcionáři a továrenští odborníci. Z jeho oken šlo pokrýt palbou jedno z největších náměstí ve městě. V nočních hodinách dne 23. září 1942 do něj vnikl seržant Jakov Pavlov, spolu se třemi průzkumníky. Zlikvidovali německé kulometné družstvo a sami se v něm bránili až do 3. října 1942, kdy jim dorazil na pomoc zbytek jejich roty. Dům, který byl částečně v troskách, vojáci obložili pytli s pískem. Obehnali ho ostnatým drátem a do oken umístili kulomety. K dispozici měli ještě dvě protitankové pušky a dva minomety.
Dům se stal cílem nepřetržitých a tvrdých útoků Wermachtu. Ve sklepeních přežívalo několik civilistů, zatímco nad jejich hlavami bojovalo 23 sovětských vojáků, bojeschopných sotva 15. Útroby budovy byly propojeny sklepy s okolními objekty. V troskách čtyřpatrového domu jeho obránci bojovali 58 dní. Němci tento objekt nikdy neobsadili V jejich plánech ho měli zakreslený jako pevnost. Dům, pojmenovaný podle seržanta Pavlova, se stal symbolem obránců Stalingradu. Po válce proběhla jeho částečná rekonstrukce a východní část budovy má stejnou podobu jako v době její obrany.
9. října 1942 proběhla důležitá změna ve struktuře velení a pravomocí Rudé armády. Stalin zrušil systém politických komisařů. Nejvyšší rozhodovací pravomoci měl nyní velitel a politický komisař stál až na druhém místě jako jeho zástupce. Tato struktura politruků fungovala dlouho i po válce a okopírovala ji i naše lidová armáda. Na druhý břeh Volhy v té době převážely loďky a vory bojující vojáky k odpočinku. Vykoupali je, vyměnili jim čisté prádlo a dostali pořádně najíst. Časem se tyto běžné věci stali jejich velkou výhodou, kterou jejich nepřítel neměl. Vojáci Rudé armády, kteří dorazili na druhý břeh, nebyli jen zarostlí, špinaví a hladoví. V jejich očích a tvářích měli vyryto něco, co u lidí, kteří se o ně starali, budilo hrůzu. Tak vypadá peklo.
Příště: Stalingrad: Generál Zima
Zdroje: Kniha Stalingrad, autor Janusz Piekalkiewicz,
Kniha Stalingrad, Sláva a pád 6. armády, autor Paul Carell
Web Wikipedie.cz, "Volgograd", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Volgograd
Web Wikipedie.cz, "Bitva u Stalingradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bitva_u_Stalingradu
Web Wikipedie.cz, "Pavlovův dům", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pavlov%C5%AFv_d%C5%AFm
Web Youtube.cz, "Velká vlastenecká válka, díl Stalingrad", odkaz:
Web Youtube.cz, "Stalingrad-Ani o krok zpět", a další dva díly "Za Volhou není země" a "Ve znamení Uranu" najdete na webu, odkaz:
