Kouření je zábavné a příjemné. Pokud si tento návyk dlouho pěstujete a hýčkáte, nejde se jej zbavit jen tak lusknutím prstů. Někdy k rozhodnutí zda s ním skoncovat, pomůže nejen pevná vůle.
Stát na nás vydělává čím dál víc, pomyslel jsem si jednou, poté co opět zdražili cigarety. Ale co, vždyť kouřím tak dlouho, pořád mi to chutná a těch pár korun navíc klidně dám. Faktem ovšem je, že ranní vstávání bývalo utrpením a to jak pro mě, tak pro celou rodinu a všechny sousedy. Můj kašel musel být slyšet po celé vesnici, možná i v těch okolních bylo registrováno mírné drnčení okenních tabulí. Po příchodu z kuřárny na mě kolegyně v kanceláři vrhaly významné pohledy a krčily přitom své nosíky, nikoliv však z toho důvodu, že bych je zaujal svým atraktivním zevnějškem. Občas se rovněž stávalo, že se mi přes mimořádné nasazení nepodařilo doběhnout ujíždějící tramvaj nebo autobus a když ano, tak vlastní dech už ne.
Existuje řada důvodů, proč považovat kouření za oblíbeného koníčka. Třeba káva nebo pivo bez cigarety, to snad skoro ani nejde. První labužnická před snídaní vyvolává pocity, které se dají přirovnat snad jenom k orgasmu, takový pocit nekuřák jen tak nezažije. Společná zábava vytváří mezi lidmi závislými na kouření zvláštní pouto, rychle se seznámí a skoro všichni si tykají. Schází se mnohdy za nepříznivých klimatických podmínek, třeba v dešti a mrazu, kam jsou vykazováni svým nejbližším okolím. Někdy je však i hezké počasí a lékaři přece doporučují pobyt na čerstvém vzduchu. Kuřák disponuje skvělými manévrovacími schopnostmi, ne každý si zvládne v prudkém větru připálit cigaretu miniaturním plamínkem. Když se sejdou dva a jeden nemá sirky nebo zapalovač, automaticky mu je druhý zapůjčí. Tím okamžitě uspokojí jeho nesnesitelnou potřebu a odstraní abstinenční příznaky. Objeví se tak zárodek vztahu, který se časem může změnit v kamarádství nebo v přátelství či dokonce v něco většího.
Je třeba si přiznat, že nelze opomenout ostatní věci, které nejsou příliš pozitivní, a není možné se všem úplně vyhnout. Třeba již zmíněný kašel, rakovina, infarkt, mrtvice, žaludeční problémy, cukrovka, apod. a s tím související někdy předčasný odchod z tohoto světa. Morem dnešní doby je však hlavně stres. Ten je, mimo jiné, způsobován kuřákovi neustálými výhružkami smrtí. A to dokonce od lékařů či médií. Obsahují je i nápisy na samotných krabičkách cigaret, například "Kouření může způsobovat pomalou a bolestivou smrt !". V neposlední řadě je mu rovněž ubližováno jeho nejbližšími, kteří po něm hází hlášky typu: "Smrdíš!". K nejhorším pak patří citové vydírání ve stylu: "Tatínku, prosím Tě nekuř nám tady nebo Ti všichni umřeme".
Z důvodů některých uvedených negativních faktorů a pod tlakem už pátého nachlazení v jednom měsíci z neustálého postávání v průvanu mimo obytné nebo kancelářské budovy, padlo z mé strany vážné rozhodnutí, že se s tímto zlozvykem rozloučím. Těch dvanáct denně nebylo sice až tak moc. Jistá závislost však podle některých signálů patrná byla, což mi došlo po zoufalém loudění sirek na osmiletém chlapci, abych si mohl připálit. Myslel jsem si, že když budu chtít, tak okamžitě přestanu, bylo se jenom nutno poradit jak. Vrhl jsem se na studium návodů jak se vším okamžitě skoncovat. Tedy s tím kouřením.
Nejprve mě na mysl přišla rada, kterou praktikovala předchozí generace, t.j. vykouříš krabičku cigaret najednou, bude ti pak špatně a už si nezapálíš. Usedl jsem jednoho nedělní odpoledne do křesla na zahradě, krabičky si nachystal raději tři a k ruce si pro jistotu přisunul větší kbelík. A pak už to šlo pěkně jedna za druhou. Dopadlo to tak, že mě sice opravdu v neděli večer nevolno bylo a na cigaretu se už ten den nešlo ani podívat. Jenže v pondělí, po ostrém startu hned z rána, místo mých obvyklých dvanácti jich padlo do večera dvacet. Tato stará zkušenost tedy selhala.
Nikotinové žvýkačky a náplasti. To bude legrace, to by bezpochyby zvládlo i dítě. Jednoho rána byla akce spuštěna. V poledne jsem po obědě vytáhl bezmyšlenkovitě cigaretu, vyplivl asi desátou žvýkačku a s náplastmi na krku, ruce, noze, břiše a hrudi, si připálil. To že kouřím, mě došlo až v okamžiku, kdy mě nastalo podivné bušení srdce s nepravidelnými zastávkami. Pravděpodobně už ve mě bylo tolik nikotinu, že by to porazilo i koně. Můj závěr tedy byl, že po něm moje tělo nehladoví, ale spíše po karcinogenních látkách vznikajících spalováním a metoda byla mnou zavržena jako neúčinná.
Poté jsem narazil na úplnou bombu, totiž inzerát na léčbu závislostí hypnózou. Na začátku musí dojít k úhradě nemalé finanční částky, která se rovná několika kartonům cigaret. Po ulehnutí do lůžka a několika laskavých slovech terapeuta, člověk upadne do hlubokého spánku. A u mě pak přišel strašidelný sen. Ve snu jsem stále hledal ztracené cigarety. Moje chuť ke kouření byla neuvěřitelná a to přes to, že zpovzdálí šlo slyšet odborníka, jak stále opakuje "Nemám je rád !" a "Je to hnus !" a tak podobně. Zřejmě za to mohl můj pozdní příchod na sezení, nebylo možné si již před ním zapálit, čímž mě vznikl kuřácký deficit. Po probuzení jsem klepajícíma se rukama vytáhl cigaretu a zapalovač, zapálil si a dlouze natáhl kouř do svých plic. Výsledek léčení hypnózou byl jasný: mám je stále rád a žádný hnus to není.
Elektronická cigareta bez zápachu, ale i chuti, pomalé postupné ubírání denní dávky a znova její rychlé přidávání, to byly ještě některé moje další vyzkoušené a nakonec neúspěšné metody. Hrou různých náhod jsem se pak náhle ocitl v prostředí, ze kterého nešlo odejít a kde se nemohlo kouřit. Následovala téměř opravdová detoxikační kůra, několik bezesných nocí, nervozita, špatná nálada, hlad nebo naopak obrovská chuť k jídlu. Ale stálo to za to, zničehonic mě přešla chuť, a co víc přestalo mě to i bavit. A když se tak stane, tak už nemáte pocit, že něco takového potřebujete. Už se nejedná o příjemnou záležitost a můžete se s radostí vrhnout po hlavě do dalších věcí, které příjemné jsou.
Kdo si myslel, že zde najde rady, jak přestat kouřit a vyhrát nad cigaretami, už asi poznal, že má smůlu. Vím však, že jsou věci, které v životě platí pro všechno. Pokud se člověk rozhodne, že dokáže nějakou věc a chce ji, nemusí mu napoprvé vždycky všechno vyjít. Dokonce ani pevná vůle nemusí být jednoznačnou zárukou úspěchu. Pokud se však snažíme soustavně, jednou to vyjde. A třeba pomůže náhoda nebo nám bude zkrátka jen přát štěstí.
