To se toho zase nadělá, tak jsme jeli sáňkovat do Lidic, no a co. Kde se chudáci děti mají vyřádit, když je všechno zavřené. Alespoň ty hroby rozezvonil jejich smích.
Nedávné víkendové sáňkování v Lidicích, kam dorazila asi stovka vozidel a tři stovky rodičů s dětmi, opět rozpůlilo společnost na dva tábory. Nejde o nic divného, protože od chvíle, kdy Českem proletěl netopýr z daleké Číny a něco malého nám zanechal, občany každou chvíli něco dělí.
Jedna skupina tvrdí, že provozovat zimní sporty na pietním území je nepřijatelné. Druhá krčí rameny, že se nic neděje. Prý sporný prostor není oplocen, takže jaká pieta a jestli se v něm pohybují děti, je dobře, že se hroby rozezvoní dětským smíchem. A vůbec. Jinde umíralo za různých válek více lidí a nikdo s tím tolik nenadělá.
Jak potvrdil ředitel lidického památníku, sáňkování probíhalo přímo v místech, kde se, podle návštěvního řádu, zimní sporty provozovat nemají. Také zde není možno pořádat pikniky a jízdy terénními vozidly, jak se občas děje zase v letních měsících. Nikdo nezpochybňuje, že na celém území republiky umírali a umírají lidé. Dokonce nad mnohými bývalými hřbitovy jsou parky nebo dětská hřiště. Jenže v několika vybraných lokalitách platí pravidla, která se mají dodržovat. Nebo teď, pod záminkou úpění v lockdownu, budeme masově porušovat provozní řády, například přespávat tajně na hradech a zámcích, zakládat ohně v národních parcích, necháme hrát děti s výstavními exponáty, budeme vstupovat na soukromé pozemky bez dovolení, apod.?
Dodržování piety v Obci lidí má své důvody. Nejde jenom o místo, kde muži byli zastřeleni, ženy poslány do koncentračních táborů a děti téměř všechny zavražděny a jen některé dány na převýchovu. To se opravdu dělo také jinde. Jde o to, že zničení obce proběhlo způsobem, který neměl obdoby u nás, ani ve světě. Lidice měly být vymazány z mapy, historie i myslí občanů našeho národa.
Kopec, na kterém se sáňkovalo, je hlínou zahrnutá suť ze spálených domů. Muži z říšské pracovní služby RAD měnili tok potoka a ráz krajiny. Vyrobili umělé prolákliny, navezli kameny na kopce, zasypali rybník. Na místním hřbitově vykopali rakve z šedesáti hrobek a dvě stě padesáti hrobů. Ostatky mrtvých zničili. Prosím, kde všude se dělo něco takového? Dokonce i padlé vojáky měly bojující strany v úctě, hanobení mrtvol civilistů, natož dávno zemřelých, se dělo ojediněle. Někteří historici kvalifikují výjimečnou likvidaci Lidic jako rituální mstu.
Mstu za zabití, jednoho z nejodpornějších představitelů nacistického Německa, Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora Protektorátu Čechy a Morava, které provedli naši parašutisté, v čele s Janem Kubišem a Josefem Gabčíkem. Heydrich byl také šéf Hlavního úřadu říšské bezpečnosti (RSHA) a Bezpečnostní služby (SD) a zejména jeden z hlavních organizátorů holocaustu. Ne, to nebyl atentát, jak se píše, ale zabití. Heydrich měl hodnost generála policie a padl ve válce jako voják. Odveta na nevinných civilistech byla proto nejen nesmyslná, ale absolutně neospravedlnitelná.
Nacisté vyvinuli maximální úsilí, aby se na Lidice zapomnělo. Podle terénních vozítek, piknikových stolků a zimních bobů lze vyvodit nelichotivý závěr, že se jim to podařilo. Jenže je módní ukazovat prstem kolem sebe a hledat viníky v někom jiném než v sobě. Za to, že událost v Lidicích odsouváme nevědomky pryč, si můžeme sami.
Po válce pietní akce zneužívali komunističtí funkcionáři. O výročích se u Lidic prodávalo nedostatkové zboží, třeba banány a pomeranče. Mnozí návštěvníci si jen nakoupili a odjeli domů. To byl výsledek toho, že totalitní režim občany nutil k nedobrovolným akcím a povinným zájezdům.
Co v současnosti? Dějepis byl ve škole vždy mezi posledními předměty. Ve vzdělání žáků se málo využívají moderní technologie. Sociální sítě pro propagaci historie využívá jenom několik nadšenců. Přitom máme skvělé historiky. Jenže sedí v archivech, vydávají knihy, které čte málo lidí a až na výjimky, nejsou v mediálním světě skoro vidět. Pamětníci už téměř odešli a někdo by měl nahradit besedy ve školách a přednášky ve veřejném i virtuálním prostoru.
Avšak, jako vždy, ta nejdůležitější část leží v rodinách. Při toulkách českou krajinou lze zahlédnout matku, které se dcera ptá, co znamená křížek u cesty a ona krčí rameny a ťuká si do mobilu. Unavený otec zase věší batoh na pomník a když chce syn vědět, čí jsou ta jména na něm, dočká se odpovědi, ať to neřeší, že si za chvíli dají smažák, kolu a pivo v restauraci. Právě tohle je tragické. Nejde však jenom o chybu oněch matek a otců, ale stejnou měrou chybovali jejich rodiče a dokonce i jejich rodiče.
Chybí nám známost osudů obyčejných lidí. Je smutné, že dnes ze sociálních sítí vyskakují příběhy čokoládových tyčinek, ztracených koťátek anebo finančních produktů. Příběh sousedova děda, statečného Sokola a člena druhého odboje, zná málokdo.
Naštěstí nadšenců přibývá. Mnohé výletníky a cyklisty už začíná zajímat, co se kdysi odehrálo na místech, kterými prochází či projíždí. Proto věřím, že se věci změní.
Stejně tak věřím, že většina z těch, kteří vyrazili sáňkovat na kopec v Lidicích, se tam nevydala se zlým úmyslem. Jsem přesvědčen, že kdyby přesně věděli, co se na onom místě odehrávalo, mnozí by hledali jiné kopce.
Je zde ještě samozřejmě malá část lidského druhu, u kterého je sebelepší vysvětlování a sdělování historických událostí a příběhů k ničemu. U této skupiny je bohužel naprosto jisté, že na tupou bezohlednost žádná vakcína nezabírá.
Zdroj:
Oficiální stránky památníku Lidice:
http://www.lidice-memorial.cz/
Dokument České televize, Heydrich - konečné řešení: Lidice - obraz pomsty (41. díl). YouTube.cz:
https://www.youtube.com/watch?v=fYjDZgVbsXk
Náhledová fotografie použita z Pixabay.com:
https://pixabay.com/cs/photos/k%C3%A1va-kav%C3%A1rna-tabulka-j%C3%ADdlo-p%C3%ADt-2242212/
