Jedno staré české přísloví, které je zlehčováno nebo zesměšňováno. K synonymům tohoto slova patří bezúhonnost nebo čestnost.
Poctivost je vlastnost, kterou v sobě každý z nás má buďto danou nebo v průběhu let vypěstovanou. Určitě souvisí i s výchovou. Můžeme ji ale vůbec absolutně v životě naplňovat? Pokud je člověk poctivý, znamená to, že nekrade. Ať se to někomu líbí či ne, každý z nás krade. Někdo si třeba na výletě utrhne jablko ze sadu, který mu nepatří. Nebo si vezme reklamní propisku v práci, která byla určená klientovi. Odcizit se dá i myšlenka, můžeme ve společnosti všechny bavit příběhem, který vymyslel někdo jiný, ostatní však necháme při tom, že jde o náš nápad.
O tom, že krádež je věc špatná, o tom není pochyb. A za to, že je provádíme, platíme v menší či větší míře všichni. Je jen otázkou, zda míra trestu je vždy přiměřená velikosti krádeží, kterých se dopouštíme. Podobné je to s poctivostí i v dalších oblastech našeho života. Co třeba žena, která je svému milovanému manželovi stoprocentně věrná. Jen například v práci se občas ráda podívá na jiného muže, a když zavře oči, tak s ním má různé představy. Je ještě věrná? Kdyby se s ním vyspala, tak její okolí řekne, že porušila manželský slib a je špatná. A co její erotické snění, tím nic neporušila? Kdyby její partner věděl, na co jeho manželka myslí, za poctivé by to zřejmě nepovažoval.
Těsně po listopadu 1989 se říkávalo: "S poctivostí dojdeš, leda tak na pracák a na sociálku." Znám několik lidí, kteří šmahem odsuzují ty, co si chodí pro sociální dávky. Podle nich většina je zneužívá, s tím, že je to pro ně pohodlnější než pilně pracovat. A oni sami by si pro finanční pomoc nikdy nešli. Každý z nás se ale dostane v životě do nějakého problému, jednou jsme nahoře a jednou dole. A najednou pár z těch několika po pádu dolů, si pro ony dávky bez ostychu chodí. Dříve nadávali na stát, že dávky jsou vysoké, teď nadávají zase, že jsou nízké a hledají různé cesty, jak se k těm vyšším dávkám dostat a nepoctivě je zneužít.
A tak lze pokračovat dál a dál. Jak je zřejmé, všichni se nepoctivého nebo nekalého jednání dopouštíme. Jde vlastně jen o to, jak velké je porušení pravidel, která jsou stanovena. Vždycky je někdo určuje. Stát, naše okolí, rodina, škola, práce nebo si je přikazujeme sami sobě. Ale pravidla nemusí být jen správná, mohou být i špatná nebo vysloveně zlá. Chovat se čestně, bezúhonně, poctivě. Dobře se o tom mluví a hůře dělá. Nakonec dojdeme k tomu, že v lidském rodu se nenajde nikdo poctivý. Kdo nekrade, nepodvádí, nelže?
Přesto všechno moralistů se najde spousta. U nás i ve světě je plno případů velkých krádeží. Moralisté křičí a mají plná ústa toho, jak jsou poctiví a jak by oni nikdy nic neukradli. Skutečně? Nikdo z nich si ani nestáhl z Internetu elektronickou knihu nebo film? Neodbočil z trasy služební cesty na soukromý nákup? Těžko můžeme říci, jak bychom se zachovali, na místě zloděje. "Jen jednou jsem si myslel, že krade jeden. A kradli všichni," to říká v populárním seriálu Chalupáři herec Jiří Sovák. Něco na tom bude.
Nejde ani tak o to, nakolik jsme poctiví k jiným. Záleží na tom, zda dokážeme být poctiví sami k sobě. Přiznat si, že ta věc co mám, mi nepatří. Připustit si, že ta myšlenka, co se tak líbí mému šéfovi, není moje, ale kolegy, který mi ji řekl při kuřácké pauze. Uvědomit si, že třešně, které potají trhám večer sousedovi přes plot z jeho zahrádky, mu dali hodně práce a že správné to není. Pokud k sobě budeme poctiví, porozumíme lépe činům druhých a snáze přijmeme trest, který bude za naši nepoctivost následovat. Ten v nějaké podobě přijde skoro vždy. Nemusí to být zrovna vězení, ale třeba jen špatné svědomí.
