Nemůže bez ní být flora a fauna. Země nebude mít pití ani jídlo, když nespadne ani kapka. Lidské tělo se bez ní neobejde, v jeho hmotnosti činí její podíl až sedmdesát procent. Odkud voda přišla a jaké je její tajemství zrození?
Jako perem vryté čáry do papíru vedou planetou. Písař, který je vytvořil, vedl nedbale svou ruku. Občas přitlačil více a vytvořil hluboké a široké rýhy. Jinde zas kreslil zlehka, protože se bál a vznikly tak úzké stužky. Jeho strach byl oprávněný. Příliš široké či hluboké toky se mohou rozlít po krajině a vytvořit obrovská průsvitná prostěradla. Pokrčená a nenapnutá, která celou zem zakryjí a zdusí.
Písař prudce vydechuje a od úst se mu odlepují temná oblaka, z kterých začínají padat malé korálky, splétající se v náhrdelníky, visící z nebe dolů. Těsně nad zemí se přetrhnou a rozkutálejí tiše do všech stran. Pomalu sílí do pravidelného rachotu bubnu, do kterého mlátí paličkami nepokojný bubeník. Korálky se pomalu roztékají v pramínky, které sílí a ženou se koryty všech vykreslených čar.
V úzké stužce stéká pramínek dolů z kopce. Tryská z nekonečně velké láhve naplněné deštěm a schované pod hlínou. Točí se kolem kamenů, víří v zátočinách a místy se z výšky rozprskne. Kapky z nich padají do všech stran a když poblíž stojí člověk, stékají mu po tváři. Lechtají ho jak paví pero a studí jako sněhové vločky. Kropí vše kolem stužky, kde raší zelený koberec.
Vine se krajinou a hučí. Její zvuk se slévá s temným šuměním korun stromů stojící jen kousek od ní. Po cestě do kaluží modrého inkoustu krade z úzkých stužek malé pramínky, ustřižené vlásky krásné princezny. Do široka otevírá s láskou svou náruč, jako žena vítající svého muže, vracejícího se z dalekých cest. Když doputuje na konec své cesty, naposled zabouří a ztichne.
Na různých místech písař převrhne kalamář a vytvoří tak nedozírné modré kaluže. Fouká na ně a vzniká vítr, jež z rozlitých skvrn dělá houpací koně, kteří se převalují tam a zase zpátky. Kýchá a z nosu mu letí blesky, které se svými ohnivými šípy trefují do kaluží z inkoustu. Smíchané s vichřicí vytváří orkány, jenž ženou lodě ke dnu. Když se vybouří, zůstane jen něžné šumění klidné hladiny.
Je konec sucha, všichni se sbíhají kolem a žádostivě pijí. Zapomínají dýchat. Hltají a nemohou se nasytit. Cítí, jak se jim těla vzpřimují a ochablé údy zvedají. Nasávají mocnou a živou energii. Písař miluje je a oni stejně silně milují její vůni, chuť a barvu, průhlednou jako okno do krajiny. Potom vyběhnou všichni společně na kopec a radostně křičí. Jen jedno slovo. „Žiji...“
Voda, čo ma drží nad vodou. Píseň od slovenské skupiny Elán v klipu z filmu Fontána pre Zuzanu 3. Zdroj: YouTube.cz
Úvodní fotografie Žabák a žabice: Pixabay.com
https://pixabay.com/cs/photos/%C5%BE%C3%A1by-l%C3%A1ska-valent%C3%BDna-p%C5%99edstavuj%C3%AD-903159/
Fotografie Duše na vodě s laskavým svolením autorky: Ida Tittlová
Ostatní fotografie a text autor blogu: Jan Šik
