Abychom se mohli dobře a účinně bránit, je nejlepším řešením vlastnit zbraň. Stačí jen dostat zbrojní průkaz, koupit ji, projít efektivním výcvikem a jsme připraveni. Názor, který se objevuje čím dál častěji.
V mém minulém zaměstnání mi byla přidělena služební pistole. Střílení z ní mě bavilo a šlo obstojně. Ke všem ostatním druhům zbraní, se kterými jsem se v životě setkal, měl možnost je vyzkoušet nebo si je alespoň osahat, mám pozitivní vztah. Netoužil jsem však nikdy po tom mít je doma. Představa, že by je mohli najít děti, mě děsila. A taky proč bych ji vlastně měl. Musel bych ji čas od času vytáhnout, rozebrat a pečlivě vyčistit. Je to nezbytné, chcete-li aby zbraň byla funkční. To už tak zábavné není a občasné mazlení s ní je sice příjemné, ale přiznám se, že mám radši mazlení poněkud jiného druhu.
Ke koupi či držení zbraně nás vždycky něco motivuje, je to stejné jako s ostatními věcmi. Může se nám líbit, dávat nám pocit svobody, moci a splněné touhy. A taky, že vlastníme něco, co každý nemá nebo mít nemůže. Ale stejně jako u ostatních krámů je to tak, že když ji dáme do skříně, zjistíme, že to těšení a radost z doby čekání na to, než jsme ji dostali, se někam postupně vytratila. I ten pocit, že se bez ní neobejdeme, začne časem slábnout. Pokud nepotřebujeme pistoli z profesionálních důvodů, tak potom ji vytáhneme jen za účelem čištění, občasného tréninku na střelnici a to je všechno.
Samozřejmě můžeme žít v atmosféře neustálého ohrožení, a pokud jsme vlastníkem zbrojního průkazu, tak potom ji nosit legálně stále sebou. Do práce, kina, divadla, na koncert, kávu s kamarádkou, pivo s přítelem nebo rodinné setkání v restauraci. Všude můžeme být bez očekávání napadeni teroristou, masovým vrahem či obyčejným opilcem a ohroženi tak na životě nebo zdraví. Musí být nepohodlné tahat pistoli stále sebou. Pořád bych na ni podvědomě sahal, zda je tam, kde má být, jestli se neuvolnila z pouzdra, vzpomněl bych si na ni kdykoliv bych o něco zavadil a ucítil ji.
Pokud nejste sběratel a fanoušek nebo to není součást vaší práce, pak taková zbraň pro osobní potřebu má jednu vlastnost. Za život ji nebudete potřebovat vůbec nebo jen jednou, velmi ojediněle dvakrát. Představím si situaci. Chodím třikrát do měsíce na střelnici, nosím pistoli stále u sebe, pak sedím v hospodě, do které vtrhne šílený střelec a pálí kolem sebe. Vytáhnu zbraň z pouzdra, uvolním pojistku a jednou ranou ho zpacifikuji. Vypadá to jednoduše. Musím se rozhodnout. Okamžitě. Rychle vytáhnout, správně odjistit, pečlivě zamířit, vystřelit. Přesně tak je to ve filmu.
Jenže v životě existují neočekávané okolnosti. Zbraň nedostanu rychle z pouzdra. Není vyčištěná a selže. Rozhodnu se pozdě nebo vůbec . Ale z čeho bych měl opravdu největší strach ? Budou se mi třást ruce a pachatele minu nebo se střela odrazí. A usmrtím tak někoho nevinného. Zastánci zbraní budou mít argument v tom, že to bych nemohl jet ani autem. Mají pravdu. Autem klidně pojedu, ale zbraň použít nechci. Oni ať si ji klidně pořídí a nosí ji všude sebou. Jen doufám, že až s nimi budu v nějaké krizové situaci, rozhodnou se rychle, správně, budou dobře trénovaní a nebudou se jim třást ruce, až vystřelí na útočníka.
