Naše armáda i policie má a měla špičkové odstřelovače. Jedním z těch vynikajících byla žena, která bojovala ve II. světové válce.
Marie Ljalková-Lastovecká, roz. Petrušáková se narodila 3.12.1920 v Horoděnce, Polsko a zemřela 7.11.2011 v Brně, Česká republika. Její rodiče byli volyňští Češi, což jsou potomci etnických Čechů, kteří odešli v letech 1868 až 1880 z Rakouska-Uherska do carského Ruska. Vystudovala průmyslovou školu ve Stanislavově a poté pracovala jako traktoristka v kolchoze. Provdala se za Michajla Ljalka, se kterým krátce před válkou odjela do Moskvy. Po napadení Sovětského svazu Německem byli oba evakuováni jako českoslovenští občané do Střední Asie, kde pracovali v zemědělství.
Doslechla se zprávu o vznikající československé jednotce, ke které nejprve odcestoval její manžel. Na základě pozvání velitele tehdejšího plukovníka Ludvíka Svobody se, dne 1. března 1942, dobrovolně přihlásila do 1. Čs. samostatného polního praporu v Buzuluku na Urale. Zde v těžkých podmínkách a padesátistupňových mrazech absolvovala základní vojenský výcvik a zdravotnický kurz. Jednou se při cvičení ostrých střeleb třikrát po sobě trefila přesně do středu terče a velitelem roty nadporučíkem Jarošem byla přeřazena na pozici snipera. Po kurzu odstřelovačů odjela s celou jednotkou k Charkovu.
Cestou Němci rozbombardovali jejich vlak a československý útvar se musel přesunout pěšky. Po 300 km dlouhém a vyčerpávajícím pochodu je dne 8. března 1943 Sověti zařadili do první bitvy u Sokolova, kde měli naši vojáci držet linii na řece Mži. Na ní Ljalková zažila svůj první bojový střet. Při přechodu řeky zahájili Němci tak hustou palbu, že v jejím středu musela zůstat přitisknutá k tajícímu ledu několik hodin. Nakonec se jí podařilo se prostřílet a kulometné hnízdo nepřítele zničit. Přímo v Sokolově v první linii a nejhorších bojích zabila pět německých pěšáků. Za tento čin obdržela ve svých 23 letech Řád rudé hvězdy.
Na zásah československé exilové vlády v Londýně, která byla přesvědčená, že ženám zbraň do rukou nepatří, byla opět přeřazena ke zdravotníkům. Její krátká, ale úspěšná role odstřelovače skončila. Brzy se vrátila do zdravotnických kurzů a následně se stala vedoucí zdravotnicí 1. tankového praporu 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Prodělala osvobozovací boje na Ukrajině, v Kyjevě, karpatsko-dukelskou operaci, další operaci jejímž cílem bylo osvobození Krakova a válka pro ni skončila těžkými boji v Ostravě. Praha ji již vítala, jako osvobozené město.
Po válce její manžel odjel do Sovětského svazu za vojenskou kariérou. Marie Lastovecká zůstala v ČSSR, kde absolvovala vojenskou zdravotnickou školu a pracovala ve vojenských nemocnicích Praze a Olomouci jako voják z povolání. Jenže z armády ji po dosažení hodnosti nadporučíka vyhodili po konfliktu s politickým důstojníkem. Aby se uživila těžce nemocná s důchodem 535 Kč měsíčně, nějakou dobu pracovala v bufetu, kde umývala nádobí za jídlo. V roce 1968 byla rehabilitována a dalších třicet let dělala průvodkyni v cestovní kanceláři ČEDOK. Podruhé se vdala.
Po roce 1990 ji armáda povýšila na plukovníka v záloze a dne 28. října 2010 byla vyznamenána prezidentem Václavem Klausem. Zemřela v 91 letech v Brně. V dokumentárním filmu České televize "Neznámí hrdinové - Marie Lastovecká" pronesla rozrušená a se slzami v očích: "Vzpomínali jsme na naše mrtvé a padlé. Byli to perfektní kluci, kteří dobrovolně, dobrovolně!!! Z lásky k vlasti, k národu, šli umírat. Dobrovolně. Bez nároku. Bez ničeho. Hladoví, zmrzlí, unavení. A šli!!" Jak vidno z jejího životopisu i televizního dokumentu, byla to obdivuhodná, charismatická a statečná žena, na kterou bychom neměli zapomenout. Stejně jako na její slova.
Oficiálně udávaný počet zásahů: 30 německých vojáků (pravděpodobně je ale počet vyšší, sama nikdy nechtěla o přesném číslu hovořit s tím, že přesné statistiky se nevedli)
Vyznamenání: Československý válečný kříž 1939, Řád rudé hvězdy, Řád Bílého lva
Zdroje:
Web "wikipedie.cz", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Ljalkov%C3%A1
Web "Youtube.cz", televizní dokument ČT2 "Neznámí hrdinové - Marie Lastovecká", odkaz:
Doslov autora k sérii Odstřelovači:
Tímto uzavírám články o sniperech. Nezajímala mě jejich vyznamenání, počty zabitých nebo střelecké rekordy. Ale především jací to byli lidé? Většina z těch devíti nepatřila k nejlepším, jen nejznámějším nebo ve své době k nejpopulárnějším. Lišili se vzděláním, jinak měli společné vlastnosti. Outsideři, kteří dokázali být sami. Velmi pečliví, se smyslem pro detail. Trpěliví, s uměním dotáhnout svůj záměr do konce. Po určitou dobu odolní stresu.Všiml jsem si, že, až na výjimky, skoro všichni podávali mimořádné výkony po relativně krátký čas.
Pak přišla zranění nebo jejich výkonnost spadla prudce dolů, často se dostavilo duševní zhroucení či vyčerpanost, o kterých se nedočteme. Někteří vykonávali svou profesi s odporem a znechucením. Avšak jeden velký klad tato profese na rozdíl od ostatních vojenských odborností má. Jsou to minimální ztráty civilního obyvatelstva, dokonce i obyčejných vojáků. Snipeři se vždy zaměřovali na velící důstojníky anebo na specializované obsluhy minometů, děl nebo kulometů či poskytovali ochranný štít svým jednotkám. A to v minulých i moderních válkách.
Předchozí články série Odstřelovači:
Vasilij Zajcev, odkaz: http://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=532564
Carlos Norman Hatchcock, odkaz: http://blogadmin.idnes.cz/admin/c/533798/preview-page.html
Josef Allerberger, odkaz: http://blogadmin.idnes.cz/admin/c/534358/preview-page.html
Ljudmila Michajlovna Pavličenková, odkaz: http://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=534802
Francis Pegahmagabow, odkaz: http://blogadmin.idnes.cz/admin/c/536833/preview-page.html
Simo Hayha, odkaz:http://blogadmin.idnes.cz/admin/c/536042/preview-page.html
Christopher Scott Kyle, odkaz: http://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=544107
William Edward Sing, odkaz: http://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=544103
