Neznáme všechny hrdiny dějinných událostí. Přesto se o nich mluví více než o obětech, které stály někde stranou a zdálo se jim, že svět běží okolo. Avšak i jejich osudy naplnily smutné příběhy. Jak málo se o nich mluví.
Stojím na polní cestě, hlavu mám zakloněnou a oči si stíním dlaní před sluncem. Trápí mě únava a mám hlad. Nejraději bych si sedla na kámen, ale nejde to. Hladím si břicho. Jaro se ještě naplno nerozběhlo a země je studená. Ani mě a ani dítěti, by neprospěl chlad, který jde zespodu.
Zatím mě čeká práce. Všude voní hlína na čerstvě zoraném poli a občasný závan jehličí a starého tlejícího listí ze smíšeného lesa. Přidává se k nim i vůně mrvy naložené na voze, z kterého se v chladném dni kouří, protože uvnitř kupky je stálo teplo. Je naložená na dřevěném voze, stojícím kousek ode mě u lesa. Na oji visí mošna s kouskem chleba a margarínu. Obsahuje také láhev s mlékem. Po jídle se pouštím do rozhazování hnoje po poli. V přestávkách vrhám pohledy směrem na Bílé Karpaty. Nádhera, v jasném dni je vidět daleko. Z kopce je krásná podívaná do údolí, tvořeného vysokými kopci. Zaplňují je zelenající se lesy a louky.
Zapíchnu vidle do země a opřu se. Ano, sem do tohoto prostředí chci přivést dítě. Toto je svět, do kterého patřím a kde bude celá naše rodina šťastná. Na vesnici a v přírodě se všechno snáší lépe než ve městě. Zvláště válka, která naštěstí končí.
Najednou uslyším výbuch. Nad lesem vyletí do vzduchu oblak dýmu, hlíny a rozbitých stromů. Potom se objeví první letadlo. Za ním další. Na ocasních křídlech mají hákové kříže.
Běžím se schovat pod vůz. Těžkou oranicí to jde těžko, úplně zapomenu odhodit vidle, držím je pořád v ruce.
Třetí letadlo nade mnou krouží. Vzhlédnu nahoru a zase si stíním oči dlaní. Z letadla něco padá a letí dolů. Přímo mě nad hlavou. Bože, doufám jenom, že to není…
8. dubna 1945 tři německá letadla prolétala v oblasti mezi Luhačovicemi a Zlínem. Pravděpodobně hledala partyzány. Několik bomb piloti odhodili i do lesa Kamenec, mezi obcemi Doubravy a Hřivínův Újezd. Na straně směrem k první obci pracovalo děvče se svou tetou. Sadily řepu na poli, které předtím zorali dívčiny rodiče. Když se objevila letadla, utekly se schovat do koryta potoka. Jedno nad nimi kroužilo a potom shodilo bombu do lesa, tak blízko, že nad oběma ženami létaly střepiny. Měly štěstí, přežily.
Na druhé straně lesa pracovala paní Ludmila Pekařová, která takové štěstí neměla. Těžko říci, co přesně se stalo, to se už nikdo nedozví. Možná šlo o náhodné odhození nálože. Nebo ji pilot považoval za partyzána a pokud měla vidle v ruce, považoval je za zbraň. Letadla, podle děvčete z druhé strany lesa, letěla velmi nízko.
Bomba paní Pekařovou zabila. Nehoda byla o to smutnější, že žena byla těhotná.
Na kopci mezi oběma obcemi už pole není, nahradila je velká louka. Vesnice spojuje cesta, která vede z větší části lesem. Uprostřed louky stojí vysoký dřevěný posed. Kousek od něj malá skříňka: Boží muka. V roce 2015 je opravila rodina Šůstkova. V nich je zmínka o Ludmile Pekařové s datem narození a dnem smrti, a pod ní ve váze umělé květiny. Někdy jsou živé, nosí je sem prý občas její příbuzní.
Jde o zvláštní místo s hezkými i špatnými energiemi. V těchto místech luhačovického Zálesí se kdysi pohybovali Keltové. Louku lemují staré jabloně a trnky. Při bouřkách se nad tímto místem zvláštně křižují blesky, které znetvořily řadu stromů. Na louce, kde bývalo pole, se místy najdou kruhovité úseky, na kterých nikdy neroste tráva. Možná někde hluboko pod nimi leží další nevybuchlé bomby. Mohly tehdy zapadnout hluboko do čerstvé ornice a nikdo je nenašel.
Paní Pekařová a její nenarozené dítě se staly nevinnými oběťmi války, o kterých se málo ví...
Zdroje:
https://zlinsky.denik.cz/zpravy_region/den-kdy-zlin-bombardovali-20141121.html
Zpravodaj obce Hřivínův Újezd http://www.hrivinuvujezd.cz
Psáno pro iDNES.cz
VIDE COR MEUM. YouTube.cz:
Úvodní fotografie: https://pixabay.com/cs/photos/trauma-zran%C4%9Bn%C3%BD-slza-n%C3%A1siln%C3%BD-3491518/
