Stává se, že někdy máme nejlepší úmysly a věci skončí špatně. Nemůžeme všechno ovlivnit, ani domyslet.
Seděl jsem na obrubníku chodníku u silnice mezi ulicemi a držel se za kolena. Nade mnou stáli dva policisté a něco si zapisovali. Oči plné slz jsem měl zavřené, abych neviděl krvavou skvrnu uprostřed silnice. V břichu mi ležel kámen, který se tlačil na všechny směry a nejvíce do krku. Zvedal se mi žaludek. Ze mě samotného, z lidí okolo, vlastně i z ní. Z ženy, jejíž tělo před chvílí odvezl pohřební vůz. Proč mě jenom zastavila?
Před dvěma hodinami jsem ve Zlíně procházel mezi budovami bývalého Baťova areálu. V některých se nachází fabriky, v jiných sklady a další byly v průběhu posledních let modernizovány. Rekonstruované objekty slouží jako obchody, kavárny, restaurace nebo třeba pošta. Architekturu hlídají památkáři, některé věci však přetrvávají bez potřeby dozoru dohlížitelů. Třeba číslování budov. Je podle amerického stylu, kdy číslo udává přesnou polohu budovy v areálu, neboť první číslice (tedy dvojka) označuje řadu budovy (počítáno od východu k západu) a druhé číslo (tedy jednička) představuje řadu budovy (číslováno od jihu k severu).
Nacházel jsem se kousek od mrakodrapu označeného číslem 21. Na širokém a dlouhém chodníku jsme kráčeli naproti sobě dva. Jako pistolníci z westernu, přestože mezi desperáty jsou ženy výjimkou. Pokud by jím byla ta, která kráčela naproti, měla by výhodu. Nad hlavou jí svítilo slunce a oslňovalo mě. Svůj kolt bych vytáhl z pouzdra pozdě. Když byla vzdálená asi na metr, najednou zastavila a já s ní.
Vůbec nevypadala jako pistolník. Blondýna středního věku, s vlasy rozpuštěnými na ramena. V bílém tričku a modrých riflích s miniaturní černou kabelkou hozenou elegantně přes rameno. Vysoké podpatky tmavých lodiček na chodníku vydávaly hlasitý zvuk. Klap, klap. Jako kovbojské ostruhy. V ruce držela velký černý mobil, který trochu připomínal bouchačku. Působila klidně a uvolněně a když se usmála, slušelo jí to. Došlo mi, že dneska se střílet nebude. Tipoval jsem ženu na někoho, kdo hledá obchod, masáž, kosmetiku nebo kavárnu. Taky, že ano.
"Dobrý den, prosím vás jste místní?" zeptala se.
Odpověděl jsem: "Dobrý den, ano."
Pořád se slušivě usmívala. "Hledám jeden obchod s oblečením, ale nevím, na jaké se nachází ulici."
"Prodejen s oblečením je tu víc. Víte číslo?"
"Čeho číslo? Ulice nebo prodejny?" Nechápavě zavrtěla hlavou.
Vzdychl jsem si. "Budovy, přece. Všechny v areálu jsou očíslované. Baťa měl rád Ameriku, tak stavěl a čísloval, jak to mají tam."
Zase se usmála. "Myslela jsem, že Baťa dělal boty, ne že měl stavební firmu."
Podíval jsem se na ni pohledem, který říkal něco jako: Další pravá blondýna?
Pochopila. "Dělám si legraci. Jde o budovu s číslem 9A. Poradíte mi?"
"Měla by být někde tím směrem," mávl jsem neurčitě rukou. Moc jsem se nesoustředil. Žena byla podobná kolegyni, která měla volat ohledně pracovní záležitosti a teď mi ji připomněla. Musel jsem problém rychle vyřešit. Stresoval mě už několik hodin a já se teprve šinul od lékaře do zaměstnaní.
"Dobře. Moc vám děkuji. Mějte se hezky." Zamávala dlaní a šla dál. Podpatky se zase rozklapaly a jejich zvuk mizel někde za mnou v dáli.
Udělal jsem několik kroků a najednou mi blesklo hlavou, že jsem ji poslal špatným směrem. Na druhou stranu. Problém z práce najednou zmizel, nezamýšlel jsem, aby žena obkroužila polovinu areálu a nadávala přitom na neschopného pitomce, který se nevyzná ve vlastním městě. Otočil jsem se a rychlým krokem vyrazil za ní.
Na chodníku jsem byl stále sám. V tom se ozvalo skřípění brzd a zvuk hlasitého nárazu s hlukem rozbitého skla. Někdo začal ječet. Zahnul jsem za roh a strnul.
Napříč cesty stála dodávka, předkem vražená do skleněné stěny kavárny. Všude se válely velké střepy. O zeď vedle se opíral oběma rukama mladý muž a se sklopenou hlavou zvracel na cihlovou zeď. Měl na sobě tričko s firemním logem, stejné bylo i na dodávce. Kousek od vozu stála asi padesátiletá žena. Musela být v šoku, křičela. Nemohla odtrhnout zrak ze silnice. Z pod dodávky trčely zkroucené bosé nohy v modrých riflích. Kousek dál ležely na zemi rozházené lodičky s vysokými podpatky. Poznal jsem je.
Z dálky se blížil hukot sanitky, hasičů a policie. Posledně jmenovaní byli na místě první, dvoučlenná hlídka se nacházela nedaleko. Starší muž v uniformě si dřepl, a podíval se pod auto. Potom celý bledý vstal, chytil kolegu za ruku a zavrtěl hlavou.
Roztřásla se mi kolena. Začalo mi docházet, co jsem udělal. Žaludek dělal kotrmelce a hlava se rozpínala, jako kdyby měla každou chvíli prasknout. Prasknout a rozletět se s krvavými a šedivými cákanci na všechny strany. Stejně jako hlava blonďaté ženy.
Uvědomil jsem si, že nebýt mě, byla by pořád naživu. Ta žena mohla potkat jiného člověka, který taky spěchal do práce. Poslal by ji správným směrem. Ne, jako já. Kvůli mě šla na opačnou stranu. Kvůli mě se rozhlížela a nemohla najít správnou budovu. Kvůli mě nedávala pozor, když přecházela silnici. Kvůli mě ji srazila dodávka a přejela ji hlavu. Teď se já držel za tu svoji a myslel na ni. Co byla zač? Jak žila, kde pracovala? Jakou měla rodinu? Byla v životě spokojená nebo nešťastná?
Za několik minut dorazili ostatní záchranáři. Po silnici tekla směrem dolů krev potůčkem. Kousek od nehody se nacházel kanál s mřížkou, do které pomalu stékala. Nebýt rozjeté hlavy, neměli by hasiči žádnou práci. Postavili zástěny a pustili se rychle do úklidu. Starší muž z policejní hlídky ke mě přistoupil. Čepici držel v ruce. Měl vrásčitý obličej a pleš.
"Dobrý den, pane. Znáte tu ženu? Tamta dáma nám říkala, že jste s ní před chvílí mluvil. Vy jste svědek?"
Celou dobu, co mluvil, jsem měl sklopenou hlavu. Když skončil, zvedl jsem ji a podíval se mu přímo do očí. Z těch mých tekly slzy: "Svědek?"
"Já jsem přece vrah!".
Každým svým slovem nebo činem, byť zdánlivě nevýznamným, ovlivňujeme životy ostatních, které známe nebo potkáme.
Dokážeme s tím vědomím každý den večer klidně usínat?
Píseň Back to Black zpívá Amy Winehouse. Zdroj: YouTube.cz:
Úvodní fotografie z Pixabay.com:
http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
