Nezajímat se jen o sebe, ale i o jiné, je vzácná vlastnost. V některých cizích kulturách je dokonce považována za ctnost. Obyčejná otázka. Jak se máte?
Přijížděl jsem k parkovišti a kdybych nedržel volant, chytal bych se za hlavu. Kam se jenom vejdu? Stála tady snad stovka aut. U obchodních center okolo tradičních svátků je to obdobné. Vánoce však ještě nebyly a já nešel nakupovat.
Uprostřed podzimu všechno hrálo barvami. Protivný vlezlý vítr sklízel listí ze stromů a rozhazoval je po celém areálu. Tvoří ho administrativní budova s velkou smuteční síní a druhá s krematoriem. Z komína se v ten den linul sotva viditelný a typicky zapáchající dým, který vítr naštěstí odváděl jiným směrem. Za oběma budovami se rozkládá hřbitov. V pravidelných řadách jsou zde nasázeny tůje, které oddělují skupiny hrobů. Každá se skládá z pěti na straně jedné a z pěti na druhé a je obklopená zelenou zdí jehličnanů. Vždy, když tu jsem, přemýšlím, zda existuje nějaký klíč, podle kterého jsou skupiny určovány. Možná v jedné leží muži a ve druhé ženy. Nebo chudí a bohatí. Snad lidi, kteří se měli za života rádi anebo ti, kteří se nenáviděli. Nevím. V každém případě je celý areál městského hřbitova zasazený do krásného prostředí na okraji lesa.
Stále jsem jezdil okolo a nic, až se najednou úplně v rohu objevil kousek volného prostoru. Z jedné strany sloup veřejného osvětlení, nelogicky vražený na okraj parkoviště a z druhé strany dodávka se znakem pošty. Do malého plácku se mi podařilo zapasovat za cenu milimetrových vzdáleností. Dveře jsem otevřel na kousek a trochu si zašpinil černé kalhoty a kabát při vystupování z auta. V ruce mi voněla kytice v pomačkaném papíru. Chtělo se mi klít, ale úcta k zemřelým rozhodla. Musí tu být několik pohřbů, pomyslel jsem si, tolik smutečních hostů se nemůže do obřadní síně vlézt.
Má předpověď se ukázala jako správná. Dorazil jsem několik minut před začátkem a měl smůlu. Lidé stáli až na schodech a za chvíli měli natahovat krky, aby uslyšeli řeč zaměstnance pohřebního ústavu. Měl na sobě tradiční černý oblek s černou kravatou a bílými puntíky a v ruce držel hnědou složku s univerzální řečí, kterou slyšely tisíce zesnulých. Zdvořile odstrkoval ostatní, aby se dostal dovnitř. Napadlo mě protlačit se těsně za ním.
V síni je jedna stěna prosklená a při pohledu ven si návštěvník připadá, že je v zimní zahradě. Několik metrů za sklem stojí tři mladé duby s několika břízami. Mezi nimi několik keřů, při podzimu s temně červeným zabarvením listí. Opravdový koncert barev, ve kterém první housle hrála žlutá. Šlo však o hudbu temnou a smutnou. Na skle se objevilo několik kapek vody a začalo drobně pršet, což depresivní atmosféru zvýraznilo. Všechny židle byly obsazeny. Pouze v první řadě seděla starší žena v modrém kabátu, které nešlo vidět do obličeje.
Přistoupil jsem k rakvi, poklonil se a položil na ni kytku. Někdo za mnou sykl a já si všiml, že je doposud v papíru. Třesoucíma rukama se mi ji podařilo vybalit, položit zpět a zmuchlaný vlhký obal zastrčit do kapsy kabátu. Otočil jsem se zpátky a spatřil největší drbnu z naší vesnice. Syknutí nepochybně pocházelo od ní, přesto jsem byl za něj v tu chvíli vděčný.
Pohled do dveří mě přesvědčil, že ven se do konce pohřbu nedostanu. Stát všem na očích u rakve se mi nechtělo a tak jsem si přisedl do první řady. Stále byla prázdná, patřila rodině. Až na ženu v modrém kabátu, která se usadila o dvě židle dál. Napadlo mě, že se příbuzní možná nedostali dovnitř. Za mnou se ozvalo zase syknutí, ale za to už jsem vděčný povídavé paní nebyl.
Na boku stál řečnický pult a na něm mikrofon. Zaměstnanec pohřební služby k němu přistoupil a začal mluvit. Nejdříve řekl jméno zesnulého a pokračoval životopisem. Nebožtíka jsem vlastně vůbec neznal. A tak jsem se dozvěděl, že se narodil v okresním městě, kde pracoval celý život v sociálních službách. V naší vsi žil dlouhých šedesát let v malém, postupně chátrajícím, rodinném domku, s ovocným sadem o pár stromech. Aktivně se neúčastnil žádných aktivit. Hospoda, hasiči, folklórní soubor, modeláři ani jóga ho nezajímali. Po smrti rodičů žil sám, bez ženy a dětí. Neměl žádné koníčky, ani psa nebo kočku. Pravděpodobně vedl průměrný, šedivý a nudný život.
Po smuteční řeči už nikdo další nevystoupil. Ani kolega z práce, příbuzný nebo soused. Spustila se píseň Zahrada ticha a rakev začala odjíždět na páse do boku a zmizela za stěnou. Jakmile hudba dohrála, lidé se pomalu zvedali a začali odcházet. Pohlédl jsem na ženu v modrém kabátu, uviděl ji poprvé do obličeje a zarazil se. Byla to naše pošťáčka. Pořád seděla a dívala se před sebe. Měla slzy v očích.
Přisedl jsem k ní: „Znala jste ho?“ Hloupá otázka, musela mu přece nosit dopisy a balíky. Kývla: „A vy?“
„Ne. Jste z rodiny?“. Začala mě více zajímat. Měla na sobě pošťácký kostýmek, který zakrýval modrý kabát, zapnutý až ke krku. Na nohou měla pohodlné boty, které pro svou každodenní práci potřebovala. Celé od bláta. Dodávka, která parkovala vedle mého auta, patřila určitě jí. Zřejmě si odskočila ze služby.
„Ne, ne, ne. Ale znala jsem ho moc dobře. Skvělý člověk. Měla jsem ho moc ráda, víte?“ Podívala se na mě vlhkýma očima.
„Souhlasím s vámi. Takových lidí je málo.“ Hlavou mi proletěly všechny vzpomínky na člověka, kterého jsem ho potkával skoro každý den. Někdy i dvakrát, po cestě do práce nebo z práce. Pokaždé čistě oblečený a oholený, bez ohledu na den a počasí. Dlouhých třicet let. Nejprve pozdravil a hned se ptal: „Jak se máte, pane Jane?“ Vždy mě oslovoval jménem a přitom vykal. Zajímalo ho všechno. Zdraví, rodina, práce, dům, zahrada. Z jeho strany však nešlo o zvědavost, zájem projevoval upřímně a bez nějakých postranních úmyslů, využít informace pro sebe. Dokázal vycítit, zda mě něco trápí nebo jestli mám dobrou náladu. Naše setkání nikdy netrvala dlouho, pouze pár minut. Zakončil je jedním až dvěma slovy, popřál krásný den a rozloučil se. Kousek dál potkal jiného člověka a položil mu otázky na podobná témata.
Vyšel jsem ven ze síně. Smuteční hosté se rozcházeli ke svým autům, k dodávce spěchala i pošťačka. Teprve teď jsem se pořádně rozhlédl, kdo se vlastně přišel se zesnulým rozloučit. Byla tu celá vesnice, mladí i staří. Někteří s dětmi. Početná skupina jeho kolegů a kolegyň z práce, která stála v hloučku bokem a něco si šeptala. Dvě prodavačky z pekařství v centru města. Úředník městské radnice. Vrátný z hotelu naproti. Servírka z hospody. Dokonce jeden bezdomovec. A pár dalších.
S osamělým mužem bez rodiny se přišlo rozloučit plno cizích lidí. Ne proto, že by jim ho bylo líto, že nikoho neměl. Protože se o každého z nich zajímal.
Ten muž průměrný, šedivý a nudný život rozhodně nevedl. Dělal pro ostatní víc, než mnozí jejich nejbližší.
Píseň Zahrada ticha, zpívá Pavel Roth. Zdroj YouTube.cz:
Úvodní fotografie:
https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
