Bombardováním kláštera Monte Cassino Spojenci poskytli Wehrmachtu nečekanou výhodu, který ji naplno využil.
Na začátku roku 1944 probíhala neobvykle tuhá zima. V horách sněžilo, naproti tomu v nížinách pršelo a údolí Liri se proměnilo v jedno velké bláto. 12. února 1944 převzal frontu generál Freyberg se svým II. novozélandským sborem. Tato jednotka měla všechny předpoklady v bitvě uspět. Britové a Novozélanďané z 2. divize získali tvrdé zkušenosti v severní Africe a ve 4. indické divizi bojovali Ghurkové, kteří pochází z Nepálu a patří k ostříleným bojovníkům v horách. Zbývající Indové byli vynikající v boji muže proti muži. Střídali posledních padesát unavených, zmrzlých a vyčerpaných Američanů a museli je skoro všechny nést. Plánovaný útok musel být pro silnou a vytrvalou sněhovou vánici odložen. V té době velitel 4. indické divize generál Francis I.S. Tuker přišel za generálem Freybergem s myšlenkou klášter vybombardovat.
Generál Tuker byl paradoxně milovníkem starých památek a historických knih. V jedné se dočetl o architektuře kláštera a přesvědčoval ostatní, že jeho divize nemá žádné prostředky, jak silné zdi takové pevnosti překonat. Ve spojeneckém velení vypukla velká diskuze, např. americký generál Clark se stavěl rozhodně proti. Podle jeho názoru, který se nakonec ukázal jako správný, by rozvaliny poskytly obráncům výhodu. Spor nakonec rozhodl velitel Spojenců generál Alexander, který se přiklonil k názoru Tukera. Odpoledne 14. února 1944 vystřelila děla americké 5. armády směrem ke klášteru několik dělostřeleckých granátů, které nad ním explodovaly. Dolů se snesly jen letáky. Obsahovaly varování, že místo bude zničeno. V úterý 15. února 1944 v 09.45. začalo 142 bombardérů B-17 15 shazovat nad Monte Cassinem svůj náklad. V klášteře v té době nebyl jediný německý voják.
Pokud tedy nepočítáme, že asi 300 metrů od zdí opatství se nacházely dva tanky 15. divize pancéřových granátníků a ve vzdálenosti 400 metrů čtyři minomety s pozorovatelnou 71. minometného pluku. Náklad spojeneckých bombardérů v první vlně obsahoval 353 tun zápalných a trhavých bomb. Druhá vlna, jež následovala za okamžik, shodila dalších 100 tun. V té chvíli v klášteře probíhala bohoslužba, které se mimo mnichů účastnily stovky uprchlíků a raněných z okolních vesnic a města Cassina. Později se pod troskami prastaré stropní klenby našla mrtvá těla více než 250 mužů, žen a dětí. Všichni civilisté a ani jeden německý voják. Kdo se z kláštera pokoušel uprchnout, zemřel pod palbou palubních zbraní amerických stíhacích bombardérů. Jejich pumy zasáhly ještě další místa. Šestnáct jich dopadlo omylem na hlavní stan 5. americké armády v Prezenzanu, asi dvacet pět kilometrů od Cassina a značné ztráty utrpěla překvapená indická 7. brigáda.
Zdroj: YouTube.cz Bombardování kláštera Monte Cassino (bez komentáře)
Půl hodiny po začátku náletu volal náčelník štábu vrchního velitelství Wehrmachtu generál Westpahl náčelníku štábu 10. armády plukovníku Wentzellovi. Chtěl vědět, co je nového. Když se dozvěděl o bombardování kláštera, zajímalo ho, jestli Němcům uškodilo. Generál Wentzell prý odpověděl: "Ne, uvnitř jsme nikoho neměli. Nepřítel měl jen bujnou fantazii. To byla pěkná hloupost, o tom nemůže být pochyb." Nezranění Němci rozmístění na hoře kolem kláštera teď očekávali pozemní útok, který měl z taktického hlediska následovat hned po tom leteckém. Jenže k jejich překvapení se nikde nic nepohnulo. Bombardování totiž bylo posunuto o den kupředu a indická 4. divize, která ho měla provést, nebyla připravena. Její muži neměli dostatek munice a výstroje, která k nim buď ještě nedorazila nebo byla zničena nepřátelským dělostřelectvem. Taktická chyba tak připravila Spojence o moment překvapení.
Až večer 16. února 1944, 32 hodin po spojeneckém bombardování, vyrazil konečně jeden prapor indické 7. brigády od řeky Rapido směrem vzhůru na Monte Cassino. Hned na úpatí hory vstoupil do minového pole a nechal za sebou několik mrtvých a raněných. Krátce na to se dostal do silné kulometné a minometné palby a 12 důstojníků a 130 vojáků padlo nebo bylo zraněno. Zbytek jednotky se vrátil zpět k řece. Ve čtvrtek 17. února 1944 se pustilo do útoku dalších šest praporů indické 7. brigády. V silné křížové palbě Němců postupovaly pomalu vpřed, ale za cenu velkých ztrát. V ten samý čas 28. prapor Maorů překročil řeku Rapido a za setmění obsadil budovu nádraží ve městě Cassino. Zároveň se jim podařilo podpořit prapor ženistů, který postavil mosty přes Rapido a přepravil přes ni 180 spojeneckých tanků. Ve 23.00. dva prapory Gurkhů pronikli k místu vzdáleném 1 000 metrů od opatství. Ve dvě hodiny v noci se ocitly v minovém poli zesíleném ostnatým drátem. Po spuštěné křížové palbě z kulometů a minometů na zemi zůstalo ležet 243 mužů a oba prapory se stáhly zpět.
Maorové se zakopali v Cassinu, ale v 15.00. hodin v pátek se před nimi vynořila německá pěchota se dvěma tanky a zaútočila na nádražní budovu. Maorové se museli bez potřebné podpory a protitankových zbraní stáhnout zpět. Němečtí granátníci je zahnali až za řeku Rapido, pak se teprve zastavili a vrátili do obrany. Mezitím na předmostí u Anzia probíhala nejkrvavější bitva mezi Němci a Američany. Další pokusy o dobytí Monte Cassina ztroskotaly, proto generál Alexander boje zastavil. Spustil se opět silný déšť a hory ovládla vánice. Operací AVENGER chtěli Spojenci odlehčit svým jednotkám u Anzia, kde bylo jejich předmostí krátce před zhroucením. Nedostatečné zásobování municí, špatné počasí a především rozhodný odpor Němců přispěly k tomu, že i druhá bitva u Cassina byla úspěchem Wehrmachtu. Rozvaliny zničeného kláštera navíc Němci dokázali využít k výraznému posílení a zefektivnění své obrany.
Příště: Operace DICKENS
Zdroje:
Kniha Bitva o Monte Cassino, autor Janusz Pialkiewicz, rok vydání 2005;
Kniha Monte Cassino, autor Jaroslav Hrbek, rok vydání 1993.
Youtube.cz, "Velké bitvy historie-Monte Cassino 1944"
