Co se odehrává v našich snech je záhadou. Jsou to naše tajné představy? Zážitky z minulých či budoucích životů? Skryté touhy nebo přání?
Doběhl jsem na poslední chvíli a do autobusu nastupoval úplně propocený. No fajn, jak přijdu do práce, budu se muset hned převléknout. Chvíli se mi honilo hlavou, jestli mám čistou košili ve skříni. Byl prosinec, půl páté ráno. Pro normálního smrtelníka černočerná hluboká noc. Sněhová pokrývka by jitro projasnila, ale po ní nebylo ani památky.
"Dobrý den," pozdravil s lehce ironickým úsměvem starší řidič autobusu. "Kam to bude, jako obvykle?" Viděl můj sprint v cílové rovince s výrazem Emila Zátopka v obličeji a dobře se bavil.
Kývl jsem a nemohl popadnout dech, než ze mě vylezlo: "Dobré ráno." Automat mi podal lístek a já se přesunul do zadní části autobusu. Všechna sedadla plná, až na jedno. Naštěstí, čekalo mě čtyřicet minut jízdy a nechtěl jsem ji celou prostát.
Na sedadle u okna seděla asi čtyřicetiletá žena. Měla na sobě modrý svetr a držela si bundu na kolenou. Uvnitř dopravního prostředku se drželo příšerné horko. Venku mrzlo a řidič až nelidsky přitápěl. Ani bez respirátorů by v autobuse nebylo zrovna příjemně.
"Dobré ráno, máte volno?" Než přikývla, dopadl jsem na sedadlo a svlékl si kabát. V celém autobuse měli všichni sklopené hlavy, jako při kázání v kostele. Přidal jsem se k nim. Horko mě okamžitě zmohlo. Mírně jsem naklopil dozadu sedadlo, hlavu zaklonil a začal podřimovat.
Najednou jsem z boku ucítil jemný tlak. Pootočil jsem hlavu. Na rameni mi ležela ženina hlava bez respirátoru, který ji visel na gumičce za uchem. Její kudrnaté a blonďaté vlasy mě šimraly pod nosem a nutily ke kýchnutí. Byla moc hezká. Jemné rysy, jako kdyby je namaloval podobně šikovný malíř, který vykreslil námrazu na oknech zvenku. Z tenkých a pevně sevřené rtů ženě unikal vzduch, jak tiše oddechovala.
Moje první reakce byla ji odstrčit. Uvědomil jsem si však, že by se vzbudila, což mi přišlo líto. Proto jsem se ani nepohnul. Zavrtala se hlavou do mé ramenní jamky jako do hluboké peřiny. V tom okamžiku kadeře spáčky projely okraje mých nosních dírek a já vší silou potlačil kýchnutí. Mírné zaškubnutí těla nepostřehla, protože v kolébání autobusu zaniklo. Už jsem neusnul a celý napnutý dával pozor, aby nespadla a neublížila si.
"Ach..," vzdychla najednou a pootočila hlavu ještě o kousek víc. Ženino "ach" mělo něžný nádech erotična. Hladká kůže na obličeji se jí napnula ještě víc a vyhladila všechny dosud nepatrné vrásky. Přes slabé osvětlení v autobusu bych přísahal, že zčervenala a ne horkem...
Od té doby sebou každou chvíli zavrtěla. Aby toho nebylo málo, najednou položila rozevřenou dlaň na moje stehno.
Trochu jsem zpanikařil. Co když se vzbudí a bude křičet, že ji ohmatávám, aby se sama vyhnula trapasu? Možná to tak dopadne, že ji ohmatávat začnu, napadlo mě. Moje tělo se začalo potit, ne jako při sprintu, ale při maratonu.
Podíval jsem se na ženu a snažil se zaostřit. Spí nebo spánek hraje? Nehrála. Tedy těžko, protože v koutku úst se jí objevila slina a trochu kápla na můj svetr.
Chvíli to vypadalo, že chvíle protknutá erotikou je nenávratně pryč. Jenže znova vzdychla. Několikrát za sebou.
Možná se ve snu s někým milovala. Snad s mužem či ženou, ale to nebylo pro tu chvíli důležité. Nepřetržitě sebou vrtěla. Už, už jsem ji chtěl vzbudit a přitom se jí podíval do obličeje. Měla na něm úsměv. Ale ne zdvořilostní, který na sobě mají lidi jako masku, aby s ní skryli svoji špatnou náladu nebo vzbudili mylný dojem, že vás rádi vidí.
Její úsměv byl bez falše.
Takový, který má na sobě člověk, jež zažívá něco opravdu příjemně intimního. Takový, že kdyby se viděl sám v zrcadle, styděl by se před sebou. Takový, který je opravdově čistý a uvěřitelný.
Ženina ruka mi sevřela nohu tak pevně, že jsem skoro vykřikl. Úsměv na tváři se jí zasekl, jako film v promítačce ve starém biografu, kterému se přetrhla celuloidová páska.
Autobus se dokodrcal do města. Kolona vozidel se táhla až ke křižovatce daleko před námi. Řidič prudce přibrzdil a rozsvítil uvnitř všechna světla.
Otevřela oči a vytřeštila je. Hbitě se posadila. "Pardon," omlouvala se a utírala si hřbetem ruky ústa, než si nasadila respirátor.
Když jsme dojeli na nádraží, vystoupila z autobusu za mnou. Zamířil jsem do práce, ale potom se zastavil a otočil. Nasadila si vlněnou čepici a rukavice a na záda si nahodila dámský baťůžek. V tmavohnědé péřové bundě pod kolena a bleděmodrých riflích, které končily v jejích dlouhých kozačkách, připomínala drobného medvídka.
Na obličej si nasadila úsměv, který vypadal jako maska. Potom se vydala opačným směrem za svým cílem.
Pomalu mizela v dáli. Stejně pomalu, jako odcházel můj sen o jejím milování...
Psáno pro Blogosféru.
Jana Kratochvílová zpívá píseň Smaragdové lasery. Zdroj: YouTube.cz
Úvodní náhledová fotografie z Pixabay.com:
http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
