V roce bouře anglického romantického spáleného básníka a v poslední den první třetiny měsíce, kdy stromy ztrácí svoje ozdoby, se narodil anděl. Ani albín, ani mouřenín, pestrý stejně jako svět, do kterého přišel.
Srdce toho muže již tehdy ucítilo dotek něčeho sotva zřetelného a téměř nepopsatelného. Jemný a laskavý, jako závan větru, který unikl malou škvírou pod dveřmi.
Vějíř andělských křídel se pomalu rozevíral do stran, spolu s tím jak do krásy a síly rostl. Hladil všechny duše ve svém okolí, které odevzdaně padaly do hebké peřiny jeho náruče.
Oči mu zářili pronikavým světlem a svými paprsky šimrali ve tváři všechny bytosti trýzněné chorobami i soužením. Existence jeho nebyla pro ně viditelná, ztrácela se v mlze jejich vlastního nevědomí.
Zatímco člověk onen spokojeně a zodpovědně žil, anděl celým bytím svým hýřil. Napájel se vínem i hříchem, aby poznal nitra lidí nejhlubší a nejtemnější. Svými ústy lačně nasával vrcholy všech rozkoší.
V okamžiku jednom toho chlapa dohnala nemoc plíživá a do těla mu bodala jedovatá dýka ztráty přítele, kterého měl rád. Plevel zloby oplzlý jím prorostl a ukrutnou bolest působil.
Zašlapaný a ponížený, na zádech ležící, jeho zrak oslepila záře porozumění. Anděl mu poslal milou zprávu bleskem letící. Ta zvedla mužovu bradu těsně nad hladinu smradlavého bahna smutku a sebelítosti.
Když přilétal mu ten anděl ku pomoci, spadl za tím člověkem do kaše černé hnusné hmoty mazlavé. Na samé špičce blaha největšího totiž rozčarován a zrazen byl blízkým svým, kterému jistotu a lásku poskytoval.
Přes muka vlastní, za ruku toho cizího vzal, vytáhl ven a letěl s ním oblohou modrou. Všemi barvami se třpytil a odhodlaně protrhával svými křídly napnuté plachty bílých oblak na vlnící se cáry jejich svědomí.
Po té cestě se oba smáli a výskali. Slova mezi nimi tančila do jejich nastražených uší rychlostí cvrnkajících kuliček do důlku na dětském hřišti. V přestávce se cpali koláčky s čokoládou a mlaskali spolu hlasitě na pohoršené okolí.
Vlasy anděla černé a dlouhé vlály a šíje bílá jeho odrážela žal té mužské osoby se silou hurikánu. Ta na oplátku tomu tvoru barevnému dlouhý kabát vděku a přízně gentlemansky oblékala.
Spolu dorazili až do zahrady rajské a tam čekalo je všechno, co hledali. Lásku každý svoji znovu našli a ta je slila od hlavy až k patě teplým mořem vlídnosti a dobroty, až se samým potěšením zachvěli.
Ta vrána bílá si bůhví proč myslela, že duch její je černý jako noc. On však byl barevný a krásný, stejně jako ten anděl. Pro přítele toho i sebe našel spásu a čistotu v odpuštění všech trápení a činů jejich.
