Člověk se cítí dobře nebo špatně na různých místech. Je to dáno energii, která se v daném prostoru nachází. Kdo, proč a jak ji vytváří? Víme to?
Vstoupil jsem do foyeru divadla u šatny a sundal si kabát. Vzala si ho usmívající šatnářka, která jej šla pověsit na ramínko do řady k ostatním. Kdo by se neusmíval, když dostane padesátikorunu za takový úkon. Neměl jsem drobnější minci a bylo mi hloupé jí nic nedat.
Z velkého prostoru vstupního sálu vedlo několik dveří do hlediště. Všude dokola korzovali, většinou ve dvojicích, návštěvníci. Stolky a židle byly k mému zklamání obsazeny. Sedící měli před sebou dvojku vína nebo kávu či chlebíček z divadelního bufetu a občerstvovali se před představením. Jmenovalo se "Špatná energie." Nějaká moderna, které nemám vůbec rád, zvlášť poté, co jsem kdysi Cyrana z Bergeracu viděl v prostředí uniforem s hákovými kříži. Dneska mě nečekaly moje oblíbené klasiky Sluha dvou pánů nebo Lakomec. Přišel jsem jenom proto, že mi někdo dnešní kus doporučil. Dotyčný mě navíc na poslední chvíli podaroval vstupenkou. Hrozily mě dvě hodiny čekání s prázdným a kručícím žaludkem. Naštěstí divadelnímu bufetu zásoby nedocházely.
Cpal jsem se ve stoje chlebíčkem, když v tom mi hrášek z vlašského salátu spadl na kravatu. Za chvíli jsem stál s mokrým kapesníkem před zrcadlem na záchodě a usilovně ji čistil. Mokrá skvrna zmizela až po zapnutí vysoušeče rukou, což mi připomnělo mistra Beana, který si na něm sušil kalhoty v rozkroku. Zpátky do foyeru jsem vstoupil s úsměvem, proto mě překvapilo, co přišlo.
Jakmile jsem zavřel dveře od toalet, ozval se výstřel. Tedy, tak zvuk připadal návštěvníkům, protože všichni sebou nepřirozeně škubli. Dvě dámy ve večerních toaletách hlasitě vykřikly a opodál stojící muž středního věku v obleku preventivně padl na všechny čtyři. V klidu zůstali dva teenageři, chlapec a dívka, kteří vypadali, že jdou na divadlo s rodiči. Tvářili se otráveně. V rukou drželi mobily a v uších měli sluchátka. Není se co divit, že nic nepřirozeného nezaznamenali.
Naštěstí nešlo o teroristu, ale o staršího muže, který pomáhal partnerce z kabátu a zapomněl, že v ruce drží velký pánský deštník s dřevěnou ručkou. Při pádu na zem silně udeřila do zářivě béžové dlaždice a zvuk v obrovském prostoru zesílil. Náraz byl tak silný, že připomínal ránu z pistole. Jen připomínal, protože drtivá většina přítomných slyšela výstřel leda v televizi nebo v kině.
Ozvalo se několik vzdechnutí a k vidění bylo kroucení hlavou i vyvalování očí ke stropu. Za několik minut se tep návštěvníků ustálil na normální frekvenci a prostorným předsálím divadla se opět nesl běžný šum. Ne nadlouho.
"Ááá, doprdele....," vykřikla mladší žena, sedící u stolku kousek od šatny a o dlaždice se roztříštila sklenice vína. Předtím něco sdělovala kamarádce a vášnivě mávala rukama. Připomínala větrák, takže sklenici mohl klidně převrhnout závan. Naštěstí bylo bílé, takže nezpůsobilo žádnou škodu. Pouze mírný alkoholový odér zaplnil foyer, stejně jako pohoršené brblání znova vyrušených návštěvníků.
Ještě neskončilo nespokojené remcání, když se ozvala další rána. Tentokrát jednomu ze dvou teenagerů, chlapci, spadl mobil na zem. Nehody s mobily jsou vůbec zajímavé. Třeba jedny se vyrábí odolné, takové, které používají lidé, pracující na stavbách. Kamarádovi, který pracoval jako zedník, spadl smartphone na zem a přejel přes něj šéfův Land Rover. Přestál nehodu bez újmy, přestože ho nejdříve nemohli najít. Byl vlisovaný do pneumatiky, bez škrábnutí. Druhý den kamarádovi spadl tento sedmý div světa hranou na sotva viditelný kamínek a rozletěl se na stovky malých kousků.
Chlapcův mobil odolný nebyl. Bylo mi ho líto, čekalo ho představení, na které nechtěl jít. Myslel si, že rodiče oklame se sluchátky v uších a zatím bude muset poslouchat nechtěnou zábavu. Pravá zábava nás však ještě čekala, jakmile šatnářka zametla na lopatku střepy ze sklenice a kousky smartphonu.
Ozval se první gong. Hlavními dveřmi vešla asi třicetiletá žena bez doprovodu. Měla na sobě dlouhou bílou bundu, pod kterou se skrývaly černé večerní šaty. Vypadala vyšší než ve skutečnosti byla, za což mohly lodičky s vysokými jehlovými podpatky. Usmívala se kolem dokola, až mi připadalo, jestli její nálada není falešná. Zdálo se, že je zamyšlená. Když kráčela směrem od šatny, vytahovala z malé kabelky vstupenku a v tom jí podjel pravý podpatek na lesklé dlaždici. Ve stejný okamžik zazněl druhý gong.
Beze slova spadla k zemi na záda, s nohama hezky nahoru a doširoka rozevřenýma. Na sekundu či dvě celý foyer oslnily růžové kalhotky. Žena měla štěstí, že se nebouchla do hlavy, protože instinktivně přitiskla bradu na prsa. Překvapivě rychle dala nohy k sobě, v klidu sama vstala a rozcuchaná odešla na toalety.
Zazněl třetí gong a začal přesun do hlediště. Jakmile dozněl, zaslechl jsem další zvuk. Nebyl hlasitý a nepřipomínal výstřel z pistole. Nešlo o pád sklenice s vínem, ani o dopadající tělo na zem, Taky nikoho neoslňovaly růžové kalhotky. Ani odér nebyl alkoholový, zápach to však nepochybně byl. Zvuk, který jsem slyšel bylo regulérní prdnutí.
Nešlo o silného Krakena, který způsobuje zemětřesení, ani zákeřný Vánek, který se nese tiše. Byl to nevypočitatelný Bublal, který v některých případech, kterým se dá těžko zabránit, zanechává ťapky na spodním prádle. Pachatelem byla postavou menší, prošedivělá starší dáma, s velkými černými brýlemi s tlustými skly. Na nejbližší stůl odkládala talířek s nedojedeným chlebíčkem, když k nehodě došlo. Etiketa velí, že podobná faux pas se přechází bez povšimnutí. Dáma etiketu dodržovala. Pouze pronesla: "Jejda!" a místo na toaletu důstojně odkráčela do sálu.
Divadlo bylo zábavné, už dlouho jsem se tak nenasmál. Diváci odcházeli s dobrou náladou. Při cestě domů se mi podařilo potkat všechny hlavní aktéry, kteří své role odehráli ve foyeru divadla. Muž s deštníkem pomáhal manželce do kabátu a otřásal se smíchy. Žena, která převrhla sklenici si brala další v divadelním bufetu a ústa měla doširoka roztažená. Chlapce s rozbitým mobilem jsem zahlédl v srdečném rozhovoru s rodiči, otec ho držel kolem ramen. Žena v růžových kalhotkách, aby znova neuklouzla, kráčela napjatá drobnými kroky ven z budovy a přesto se usmívala. Prdící dáma stála u šatny, hadříkem si čistila brýle a v očích jí skákali čertíci.
Zaslechl jsem za sebou mužský hlas: "Dneska dávali špatnou energii v předsálí a dobrou na pódiu." Na tvorbě energie v prostoru se podílí i lidský prvek. Ten byl ve foyeru mimořádně gramlavý, až do chvíle, než se něco zlomilo. Mohli za to zase lidi. A jejich smích.
No, není člověk úžasné stvoření?
Píseň Tunak, Tunak, tun zpívá Daler Mehndi. Zdroj: YouTube.cz.
Úvodní fotografie (zdroj Pixabay.com):
http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
