Trpí ze všech nejvíce ve všech válkách. Prožitá traumata si sebou nesou po celý život. Příběhy leningradských dětí patří k těm nejhorším.
Ztráty, které utrpěla Rudá armáda na přelomu roku 1941-1942, byly strašlivé a skličující. Během nezdařených operací Leningradský a Volchovský front přišel o 308 367 mužů a Severozápadní front o 245 511 mužů, kteří zahynuli, upadli do zajetí nebo se pohřešovali. Příčina tkvěla v malých zkušenostech, nerealistických vojenských cílech, přehnaném optimismu a zbytečné uspěchanosti velení. Vyplývá z toho, že Stalin se snažil prolomit blokádu Leningradu skoro za každou cenu a zkoušel to všemi možnými způsoby. V žádném případě nelze říci, že to bylo k ničemu. Němci v obraně vyčerpávali lidské i materiální zdroje a jejich vlastní cíle se jim plnit nepovedlo. V období května až srpna 1942 se ofenzívy Rudé armádě v leningradské oblasti stále nedařily, ale její mohutná útočná operace pomohla zachránit Moskvu. 5. dubna 1942 vydal Hitler směrnici č.41, která přikazovala provedení operace Blau, ofenzivy armádní skupiny Jih, jejímž cílem bylo dobýt Stalingrad a ropné oblasti na Kavkaze.
Pro armádní skupinu Sever z toho vyplývalo, že nejprve musí zlepšit své postavení kolem Leningradu zlikvidováním předmostí Rudé armády na západním břehu řeky Volchova. Teprve po úspěšné ofenzívě Wehrmachtu na jihu mělo dojít k posílení jednotek na severu a konečnému dobytí Leningradu. STAVKA v květnu nařídila operace u Charkova a na Krymu. Obě útočící uskupení byla poražena. Německé jednotky dobyly Sevastopol a Kerčský poloostrov a 28. června 1942 zahájily operaci Blau. Tehdy došlo k obklíčení 2. úderné armády, které v té době velel generál Vlasov. Neúspěšně se je snažil osvobodit velitel leningradského frontu Chozin a následně generálové Govorov a Mereckov. Němci obklíčenou armádu zničili a do zajetí jim padlo skoro padesát tisíc vojáků. Od 13. května do 12. července, kdy Vlasov skončil v zajetí, zahynul rovněž skoro stejný počet vojáků a většinu ztrát tvořila jeho armáda.
Článek o největším dělu Schwerer Gustav, odkaz: https://jansik.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=454844
I Hitlerovi, po vítězství na Krymu, stále záleželo na Leningradu. Jeho generálové trvali na novém útoku na Moskvu. Vůdce však nařídil operaci Nordlicht (Severní, resp. polární záře). Nechal k Leningradu přesunout pět divizí tankových a dělostřeleckých jednotek a obrovské dělo Schwerer Gustav (Těžký Gustav). Rusům se sice stále nedařilo plnit jejich vojenské cíle, ale začala se již postupně projevovat jejich početní převaha. Navíc začali povolávat do služby i ženy, ke konci války jich sloužilo skoro 800 000. Na počátku byly využívány v pomocných službách, pak jako zdravotnice. V následujících válečných letech se z nich stávaly dělostřelci, odstřelovači, ženisté, tankisté, pěšáci a dokonce stíhací letci. Rudá armáda začala posilovat i logisticky. Začalo se projevovat obrovské úsilí a nasazení lidí při práci ve zbrojních závodech a ve vývoji nových zbraní. Zejména šlo o známý tank T-34 a samopal PPŠ-41.
"Dneska ráno, jedna z hlídek narazila na pěšačku. Jen tak pro srandu na ni moji vojáci vystřelili. Vrhla se na zem, aby se kryla, pak vstala, kousek odběhla, pootočila se, vystřelila a utíkala dál. Prostě jako každý dobře vycvičený pěšák-muž. Doufám, že nikdy nebudu mít co do činění s nějakou ženou, jako byla tato." Ze zápisků poručíka Fritze Hockenjose, velitele Radfahrzug (Cyklistické průzkumné jednotky). Citace z knihy Leningrad Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová
Na začátku obležení tvořily děti ve věku 12 a méně let skoro dvacet procent obyvatel Leningradu. V lednu 1942 milice pročesávala město číslo od čísla a hledalo mrtvé a děti. Ve spoustě bytech je našla vystrašené, hladové, špinavé a osamocené, s tím, že všichni jejich příbuzní zemřeli. Milice je shromáždila do přijímacích středisek, odkud byly přemisťovány do nově zřízených dětských domovů. Vzniklo jich 98 ve městě a 32 v okolních vesnicích. Do konce roku našlo přístřeší 26 250 dětí od tří do třinácti let, z toho více než polovinu tvořily sirotci a zbytek měl jen jednoho rodiče, který sloužil v armádě. Starší děti sloužily u jednotek civilní obrany nebo pracovaly v továrnách. Během léta 1942 byla většina dětských domovů evakuována, některé skončily na malých vesnicích, třeba na Sibiři. Většina musela pracovat, děti například sbíraly houby a lesní plody.
"28. prosinec 1941, 0.30.-umřel Žeňa. 25.leden 1942, 15.00.-babička umřela. 17. březen 5.00.-Ljoka umřel. 13.duben 2.00.-strýček Vasja umřel. 10.květen, 4.00.-strýček Ljoša umřel. 13. květen, 7.30.-máma umřela. Savičevovi jsou mrtví. Každý je mrtvý. Jenom Táňa zůstala." Z deníku dvanáctileté Táni Savičevové. Citace z knihy Leningrad Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová
Některé děti prožily těžká traumata, jako třeba Irina Bogdanovová. Její otec, novinář Leningradské Pravdy, spáchal sebevraždu v období stalinistických čistek. Bydlela s matkou a babičkou na Barmalejovské ulici na Petrohradské straně v Leningradu. V únoru 1942, když jí bylo osm let, obě dospělé ženy podlehly dyzentérii. Irina zůstala sama s mrtvolami v jednom bytě, kde ji našla civilní obrana až po deseti dnech. V domovech kreslili děti obrázky se svými zážitky. Jedno například namalovalo hodiny, na kterých mělo zakresleno, v kolik hodin si bude moci vzít kousek chleba. Jiné, jak si představuje zeleninu a další, jak dvě zelené postavy nesou světlovlasou dívku do dělostřeleckého krytu. Některé děti hromadily zásoby, třeba strouhanku strkaly do krabiček od sirek. U jiných se vyvinulo koktání nebo nemluvily vůbec.
"Dneska objevily děti na dvoře nějakou díru a začaly v ní kopat dál. Říkaly přitom: "Rychle, rychle, rychle, kopej rychleji. Naši malí jsou uvnitř. Němci je všechny pozabíjeli." Lida: "Můj Vovočka tam je!" Rufa: "A moje Lilenka a babička!" Odtrhnout děti od takové hry bylo velice obtížné. Fascinovala je a pořád a znovu a znovu se k ní vracely." Z deníku, v roce 1942, osmnáctileté studentky Leningradské univerzity Olgy Grečinové, která působila jako učitelka v jednom z dětských domovů. Citace z knihy Leningrad Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová
V nejhorším období blokády na přelomu let 1941-1942 se rodiče snažili své děti maximálně ochránit, jak to jen bylo možné. Například Dmitrij Lichačev dal svým dvěma čtyřletým dcerám za úkol naučit se nazpaměť báseň nebo výňatky z Evžena Oněgina. Zavedl přísné pravidlo: nemluvit o jídle. Obě děti vždy poslušně čekaly u stolu a nežadonily. Chovaly se jako dospělé, mluvily vážně a pohybovaly se pomalu. Devítiletého Igora Krugljakova držela naživu železná disciplína nastolená jeho matkou. Bez ohledu na vysoké mrazy musel se svou sestrou strávit každý den alespoň deset minut venku, aby se ze začouzeného bytu dostal na světlo a čerstvý vzduch. Všichni rodiče se snaží své děti ochraňovat. Často až příliš dlouho, i v době když už vyrostou a péči nepotřebují. V případě kruté a nelidské blokády Leningradu to muselo být pro rodiče těžké. Tak těžké, že si to dnes nedokážeme představit ani v těch nejhorších snech.
Příště: Leningrad: Osvobození
Zdroje:
Kniha LENINGRAD, Tragédie obleženého města 1941-1944, autorka Anna Reidová,
Kniha Obležení Leningradu 1941-44, 900 dnů hrůzy, autor David Glantz
Wikipedie.cz, "Obležení Leningradu", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Oble%C5%BEen%C3%AD_Leningradu
Wikipedie.cz, "Petrohrad", odkaz:https://cs.wikipedia.org/wiki/Petrohrad
Wikipedie.cz, "Dmitrij Šostakovič", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Dmitrij_%C5%A0ostakovi%C4%8D
Wikipedie.cz, "Symfonie č.7", odkaz: https://cs.wikipedia.org/wiki/Symfonie_%C4%8D._7_(%C5%A0ostakovi%C4%8D)
Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu", odkaz:
Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Sovětská bouře, odkaz:
Youtube.cz, dokumentární film "Blokáda Leningradu" ze série Velká vlastenecká válka, odkaz:
