V čem spočívá tajemství krásy? Hledáme ji ve svém okolí, ve věcech a lidech kolem nás. Zapomínáme, že hledat bychom ji měli hlavně sami v sobě.
Jezero mělo po obvodu asi dva kilometry. Z jedné poloviny ho lemoval les a z druhé obrovská louka. Nepravidelný obrys značil mnoho malých zátočin a tůní. Některé tak zarostly rákosím, že přes ně nešlo nic vidět. Na břehu se nacházely trávou prorostlé kameny, které vypadaly, jako kdyby z nich někdo udělal obrovský náhrdelník. Od hladiny se do všech stran odrážely sluneční paprsky ve dne a měsíční svit v noci. Vytvářely třpyt, který oslňoval každého, kdo šel zrovna okolo.
Jednoho jarního dne, brzy ráno, se v jezeře ozvalo šplouchnutí. U místa, kde se louka spojovala s lesem, se začala z vody pomalu vynořovat dívka na velikánské rybě. Vznášel se lehký opar, který milosrdně zakrýval celé jezero. Dívka byla moc ráda, že ji nikdo nevidí, protože se považovala za ošklivou.
Nejhorší byl vztek, který cítila sama nad sebou. Po každém pohlédnutí do vodní hladiny jí křeč sevřela břicho. Z něho, až nahoru do krku, vystřelilo rozčílení, hledající si cestu dívčiným tělem. Nemohla kvůli tomu pořádně dýchat.
Dívka nenáviděla samotu v hlubinách jezera. Vadilo jí, že je v něm jenom několika metrový tlustý kapr. Vztekala se nad tmou, rozprostírající se v obydlí na dně. Uměla sice dýchat ve vodě, ale milovala čerstvý vzduch. Každou volnou chvíli vyplavala nahoru a po vynoření lokala kyslík stejně hltavě, jako žíznivý poutník vodu. Neměla většinou co na práci, což bývalo dost často. Vynořovala se proto většinou brzy ráno nebo pozdě večer, kdy nehrozilo, že někdo spatří její postavu.
Tlustý kapr ji dovezl ke břehu a vrátil se na dno. Vylezla na velký placatý kámen a čekala, až slunce rozhrne opar. V takový okamžik bývala nejšťastnější. Do chvíle než se se uviděla ve vodní hladině, jako v zrcadle.
"Ahoj," ozvalo se za ní nečekaně.
Lekla se a sklouzla do vody za kámen. Ocitla se v malé tůňce zarostlé rákosím. Kámen ji poskytoval bezpečný úkryt, ale zároveň bránil tomu, aby se dostala do jezera. Uvízla v pasti a nevěděla, co bude dělat.
"Ahoj," řekla.
Trochu povystrčila obličej zpoza kamene, ale jenom kousek. Zahlédla mládence na břehu. Byl na návštěvě u příbuzných a než ráno vstali, šel na procházku kolem jezera. Spatřil dívku sedící na kameni a schoulenou do sebe. Než ji pozdravil, zahlédl jenom její nahá záda. Ona potom hned vklouzla do vody.
"Jsem Petr. Jak se jmenuješ ty? Co tam děláš? Bydlíš dole ve vesnici?" zeptal se.
Zasmála se. "To je moc otázek najednou. Jmenuji se Liliana. Bydlím tady a chystala jsem se opalovat, než jsi mě vyrušil."
"Promiň." Omluvil se a dívka se na něho teprve teď pořádně podívala jedním okem za kamenem. Měl na sobě modré kalhoty, bílou košili a černé kožené boty, na procházku do přírody úplně nevhodné. Zaujaly jí jeho černé oči, které mu zářily stejně jako úsměv na tváři a ranní slunce na obloze.
"Nic se nestalo," řekla a schovala se celá za kámen.
Zavrtěl hlavou: "Proč se přede mnou schováváš? Já tě nekousnu."
Dívka se nadechla. Dlouho s nikým nemluvila a potřebovala ze sebe dostat to, co jí trápilo nejvíce.
"Neschovávám se před tebou. Schovávám se přede všemi. Jsem strašně ošklivá. Hrozná obluda. Nikdo mě nesmí vidět."
Mládenec se chtěl nejdříve zasmát, ale zmlkl, když si všiml, že postava za kamenem se ani nepohnula.
"Nemusíš se stydět. Slibuji, že se ti nebudu vysmívat, když se ukážeš. Máš moc něžný a příjemný hlas."
Cože? To má na mysli to moje krákorání, pomyslela si. Dívka se pustila do pláče.
"Prosím tě, běž pryč," vzlykala. "Nezlob se na mě, běž..."
Mládenec pokrčil rameny. Zavrtěl hlavou a odešel. Dívka chvíli počkala, potom vylezla zpod kamene a vklouzla pod hladinu. Plakala celou dobu, než se dostala až na dno jezera do svého příbytku. Večer se cítila hrozně sama a opuštěná. Tak moc toužila po společnosti a chtěla si s někým povídat. Občas mluvila na tlustého kapra. Vypadal, že ji poslouchá, ale nikdy neřekl ani slovo. Dneska ji chtěl potěšit. Připlul až k ní a otřel se o dívčinu ruku. Vykřikla leknutím a kapr raději plaval zase pryč.
Druhý den ráno se chtěla znova nadýchat čerstvého vzduchu. Tentokrát vyplavala sama. Vystrčila opatrně hlavu nad hladinu a rozhlížela se dokola. Když nikoho neviděla, rozhodla se, že se projde v trávě. Měla ráda procházky v ranní rose.
Vylezla na břeh. Voda z ní stékala dolů. Slunce už teple hřálo a její pokožka rychle usychala. Mírně se rozkročila a nastavila mu tvář. Přimhouřila oči. Měla černé vlasy, dlouhé do půli zad. Foukal mírný větřík, který si s nimi pohazoval. Úsměv vykreslil dívce milý obličej s malým nosíkem. Byla moc hezká a v ten den jí to mimořádně slušelo.
"Ty jsi krásná Liliano," ozvalo se najednou před ní. Lekla se a zůstala stát. Ani se nepohnula, jen se dívala před sebe. Z křoví vystoupil mládenec ze včerejška, zase v těch nemožných kožených botách.
Začala znova plakat: "Proč mi lžeš, Petře? Jsem hrozná obluda, copak to nevidíš? Nemohu se na sebe podívat."
Mládenec k ní přistoupil a objal ji. Zašeptal dívce do ucha: "Jsi nádherná, kouzelná a úžasná, Liliano."
Liliana se usmála.
Občas si připadáme oškliví. Třeba ráno, když se podíváme se do zrcadla. Potom je pro nás moc důležité, aby se v naší blízkosti našel někdo, kdo nám řekne, jak jsme nádherní, kouzelní a úžasní.
Daleko důležitější však pro nás je, abychom se za nádherné, kouzelné a úžasné považovali sami.
Ewa Farna zpívá Jaký to je. Píseň k seriálu Ošklivka Katka. Zdroj: YouTube.cz:
Úvodní fotografie z Pixabay.com:
http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
