Někdy se vytrácí ochota obětovat svůj volný čas věcem, kterých se rozhodneme dosáhnout. Bez trpělivosti a pevné vůle se výsledky nedostaví, to věděli už japonští samurajové.
Vystoupil jsem z tepla vlaku. Náraz chladu byl o to horší, že několik minut před příjezdem do stanice mi spadla brada na hrudník a já upadl do říše snů. Vytrhl mě z ní až hluk brzdící lokomotivy chvíli před zastavením. Jak jsem seskočil ze stupátka vagónu a zhluboka se nadechl, od úst mi vyrazilo tolik páry, jako kdyby souprava dorazila z minulého století. Bílý oblak mi naštěstí nezakryl výhled na nádherná panoramata vrcholků hor pokrytých sněhem.
Za nádražní budovou se nacházelo parkoviště a kousek od něj lavička. Položil jsem si na ni batoh s trekingovými holemi a přešněroval si tkaničky pevných turistických bot. Během chvilky začalo přijíždět několik aut, z kterých vystupovali mladí muži. Připomínalo to příjezd nějaké zvláštní policejní jednotky. Mladíci měli zhruba mezi dvaceti až třiceti lety a všichni na sebe vesele pokřikovali. Přišlo mi, že na tůru nemají dobré vybavení. Ještě jsem nevěděl, co za chvíli uvidím.
Na konci podzimu zatím nasněžilo pouze ve vyšších polohách. Denní předpověď meterologům vyšla, protože ji odhadovali kolem minus tří stupňů. Podle lehce křupajícího bláta a zamrzajících louží pod nohama se moc nespletli. Vyasfaltované parkoviště se nacházelo na úpatí jedněch českých hor, kde většina území patří mezi chráněná. Dodávám: nebezpečných hor. Nebezpečných proto, že místní kopce nejsou samá skála, jako třeba ve Vysokých Tatrách. Většinu kopců pokrývají nekonečné temně zelené jehličnany. Řada turistů je tak neprávem podceňuje a považuje za lehce překonatelné. Množství pomníčků na pahorku, na který jsem se chystal vystoupat, svědčí o opaku. Nic na tom nemění fakt, že převážně je na nich dnem úmrtí 31. prosince.
K mému překvapení si muži začali svlékat šaty. Svetry, košile, trička a nátělníky házeli do aut, boty a kalhoty si nechali. Objevila se do půl pasu obnažená těla. S odhozem oblečení k vrcholkům hor stoupala nejen pára, ale i testosteron, který žhnul z mladých mužských těl.
"Kurva, to je kosa," vykvikl zrzavý a zavalitý prcek. Obě dlaně si přiložil na bradavky v marné naději, že ho takovýto hmat zahřeje. Podobné pokřiky a snahy o zahřátí se děly všude okolo.
Kousek od lavičky stál vychrtlý dlouhán. Vypadal, že má za sebou těžké období léčby z mentální anorexie. Plácal se do stehen a dělal dřepy.
"Ahoj," zavolal jsem na něho. "Co tady děláte, chlapi?"
Místo něho odpověděl nagelovaný třicátník, stojící vedle nás. "Ahoj. My jdeme na vrchol!"
"Na jaký vrchol?" Zděsil jsem se.
"No, nahoru, tady na ten kopec!" Třicátník máchl rukou směrem, kterým jsem se hodlal vydat i já.
"A to máte jako rozcvičku. Snad nechcete jít takto. Nebo jste trénovali?"
"Neee," mávl rukou, zakroutil hlavou a oběhl dvě kolečka kolem svého auta. "My tak půjdeme nahoru. Polonazí. Jako chodí ten machr na severu. Každý den se svlékne do půl těla a jde. Už je mu myslím sto roků, či co. My to dokážeme taky, fotříku."
Otočil se a zařval na ostatní. "Chlapi, jdeme! Dobrodružství nečeká!" Mávl směrem ke kopci a vyrazil. Buď celou akci sám vymyslel nebo jí řídil. Někteří měli na hlavě alespoň nasazené čepice, jejich velitel ne. Asi proto, aby dělal dojem na ostatní svým vystylovaným a nagelovaným účesem, kvůli kterému určitě musel chodit do kadeřnictví každý týden.
Lekl jsem se, protože plácající se dlouhán vykřikl: "Porazíme pána hor!" Mobilem si přitom pořídil selfie.
Přes drkotající zuby se někteří začali chechtat. "Ty jsi blbej," zhodnotil dlouhánův slovní výlev velitel. No, mě v této odvážné skupině "blbej" připadal úplně každý.
Polonaháči se rozběhli. Není divu, jedině rychlý pohyb je mohl zahřát. Vyrazil jsem za nimi pevným krokem svým tempem. Místy jsem obcházel kaluže s tenkou vrstvou ledu, kterou tlupa přede mnou rozdupala. Jejich křik mizel kdesi vpředu a já si v poklidu mohl užívat přírodu kolem sebe. Naštěstí sem tolik lidí nejezdí. Dole je málo místa k parkování a drkotat se vlakem z větších měst trvá docela dlouho.
Asi po deseti minutách začaly poletovat vzduchem malé bílé tečky, které se časem zvětšovaly. Šlo o sněhové vločky. Nabývaly pomalu na objemu. Zvyšovala se i hustota a intenzita jejich padání a teplota spadla minimálně o dva stupně dolů. Za chvíli se přidal vítr. Tvořil různě velké víry a občas nárazově vrhl chumel vloček, kam se mu zachtělo. Když se mi na obličeji rozplácl zmrzlý a mokrý koláč, vytáhl jsem z batohu pláštěnku a nasadil si kapuci.
V jednom nárazu vítr přinesl zvuk meluzíny. Než mi došlo, že jde o nesmysl, protože komín široko daleko nikde nebyl, na okraji jehličnatého lesa jsem uviděl zdroj hluku. Nebyla to meluzína, ale skučení, které vycházelo ze skupiny polonahých mladých mužů. Zrychlil jsem krok a během chvíle stál vedle nich.
"Proč se proboha neschováte a stojíte tady na větru?" zeptal jsem se.
Nagelovaný velitel, který měl účes pokrytý bílými vločkami, odmítajícími roztát, měl ruce založené na prsou. Klepal se a drkotal zuby. Otevřel ústa: "Aby nás tady někdo našel. Pomoc..." nedopověděl.
Rozhlédl jsem se dokola. Zrzek stál u smrku a snažil se s několika dalšími zamotat do větví plných píchajícího jehličí. Anorektický dlouhán, který tolik toužil porazit pána hor, modral. Nevypadal, že by mu byl schopen něco říci, kdyby ho opravdu potkal. Ostatní na tom o moc lépe nebyli.
Všechny jsem zavedl na závětrnou stranu kopce. Na jeho úpatí byla prohlubeň, do které se vlezli všichni, včetně mě. Potom jsem zavolal horskou službu a přes aplikaci v mobilu určil naši polohu. Službu konající člen, zvyklý zřejmě na ledacos, si ani nezanadával, že budou muset vylézt do takového počasí. Jenom se divil, když jsem pořád zdůrazňoval, ať vezmou minimálně dvanáct dek.
Většinou chodím připraven, takže jsem za chvíli rozdělával oheň s pomocí útrob krabičky poslední záchrany a suchého mechu vyhrabaného pod stromem. I s vědomím, že se nacházíme v chráněném území, stav některých výletníků se totiž stával zoufalým. Všichni se shlukli kolem ohně. Tři, kteří byli v nejhorším stavu, měli na sobě moji bundu, svetr a pláštěnku. Tísnili se u sebe a zahřívali těly jeden druhého. Kdyby seděli, možná by vypadali jako dvanáct měsíčků. Takto ledoví muži připomínali spíše dvanáct hochů, kteří se mají společně fyzicky hodně rádi. Testosteron z údolí byl fuč, dávno roztál ve šmoulí zmrzlinu.
Horské službě netrvalo dlouho nás najít. Náš vrcholový tábor se nacházel u místy zpevněné lesní cesty, necelých pět kilometrů od parkoviště u vlakového nádraží. Za chvíli záchranáři balili muže z ledu do dek a odváželi z nehostinného místa hor. Popadl jsem batoh a pokračoval po své trase dál na vrchol kopce,
Nedávno se na jedné sociální síti objevil článek s fotografií německého horolezce, který slezl druhou nejvyšší horu Pákistánu. Ta se jmenuje Nanga Parbat a jde také o devátý nejvyšší vrchol světa. Snímek s oběma byl pořízen profesionálním fotografem a upraven v nejmodernějším počítačovém programu. Horolezec vypadal jako vzor dokonalého muže, hodně hollywoodských herců by mu mohlo závidět. Chlapskou tvář měl ošlehanou větrem. Pro focení se svlékl do půl pasu a odhalil nádherné svalnaté tělo. V článku s ním přepsali rozhovor, v kterém mluvil o otužování, slézání hor v kruté zimě, nocování ve sněhu, apod.
Možná ho zahlédl někdo z party mladých odvážlivců, který o něm pověděl ostatním. Společně se rozhodli, že budou jako on. Jenže jejich konání mělo malý háček.
Japonští samurajové měli metodu, kterou cvičili své dovednosti. Každý den udělali krůček, který je posunul o malinkatý kousek dopředu. Za mnoho let dosahovali neuvěřitelné dokonalosti. Jejich výsledky jsou důkazem, že člověk dosáhne téměř čehokoliv. Úspěch však vyžaduje tvrdou práci, trpělivost a každodenní odříkání si požitků, které zažívají ostatní. I u otužování a slézání malých kopců. Žádné: hop na kozu a je to.
Zkrátka do cíle se nedá vpadnout hned po startu.
Úvodní fotografie z Pixabay.com:
http://https://pixabay.com/cs/photos/youtuber-blogger-scen%C3%A1rista-zoufal%C3%BD-2838945/
